Jan Povýšil

Hladina bazénu se příjemně vlnila a všude okolo pulzovalo skotačení bavících se lidí.

Vlnila se a já na ni zíral.

Zespodu.

Chvilku člověku trvá, než mu dojde, že nehýbe rukama ani nohama. I já si po procitnutí až během několika okamžiků uvědomil, že takhle to nemá být. Nemůžu se opřít, nemůžu se překulit, nemůžu se… pohnout.

Nemůžu nic.

Nemůžu zvednout hlavu, vystrčit ji nad hladinu a nadechnout se. Nemůžu zamávat žádnou částí těla, abych o sobě dal vědět.

Zíral jsem na hladinu, jíž zas a znova rozkmitalo něčí rozjařené šplouchnutí, a pomalu jsem si připouštěl, že už se nenadechnu. Nikdy.

Jasně, že jsem bojoval. Už tehdy v patnácti letech jsem měl natrénováno vydržet dlouho bez dechu, skoro dvě minuty. Ale nikdo mě neviděl. Je zvláštní, že si nevybavuju žádnou paniku. Jen dojem, kdy jsem se ptal sám sebe, co s tím. Buďto mě vytáhnou, nebo se to vyřeší jednoduše.

V ten moment vám probleskne myslí několik věcí. Přijmete realitu, že se nedá nic dělat. Existují jen dvě řešení. Buď se rozhodnete naplnit si plíce vodou, nebo se udusíte. Nic jiného vám nezbývá.

Já začal dýchat vodu. To je konečná a je to rychlejší než se zbytečně dlouho dusit.

Smrt utonutím je vlastně celkem dobrá. Bezbolestná. Pokud si včas přiznáte, že jste v hajzlu a smíříte se s tím, přijdete si najednou osvobození. Nemá smysl se dlouho trápit.

Jestli čekáte, že se vám promítne před očima celý život, tak vás zklamu. Nevím, jestli to bylo tím, že mně se v patnácti nemělo moc co promítat, nebo tím, že jsem vlastně měl celkem dost času, ovšem ani rodiče, ani brácha, nic takového mi v myšlenkách neběhalo. Viděl jsem jen tmu.

Ano, na konci je tma. Není tam nic.

Utěšuju se tím, že až to jednoho dne opravdu přijde, vím, co mě čeká.

Nic. Ale hezké nic.

Pak už nevím. Probral jsem se až na nemocničním lůžku.

Byli jsme se školou v Itálii, kde nás vzali do aquaparku. Na jednu z atrakcí, takovou houbu, z níž vyvěrá voda, jsme s klukama lezli donekonečna. Jenže já najednou nevyplaval. Než si to ostatní uvědomili, málem jsem zemřel.

Našli mě prý po šesti minutách. Když mě nahodili, hned jsem zjistil, že zase hýbu rukama. Všichni říkali, že to je paráda.

Jenže já cítil i nohy. A s nimi hýbat nešlo.

Je výhoda, že se mi úraz stal v patnácti. Když už, tak čím dřív, tím líp.

Vrtulník. Nemocnice. Italština. Mám to všechno dost rozmazané a smíchané dohromady, ochromily mě čtyřicítky horečky, moc si toho nepamatuju.

Měl jsem rozdrcený krční obratel.

Po první operaci v italské nemocnici mě letecky dopravili do Prahy na Homolku, kde se na mně panu doktorovi něco nezamlouvalo. Měl jsem pořád vysoké teploty a nezabírala mi antibiotika, což byl špatný signál. Až na čtvrté magnetické rezonanci – stál jsem VZP něco přes tři a půl milionu, a to nepočítám vrtulník a letadlo – se přišlo na to, že Italové odoperovali jen půlku obratle. Druhou nechali rozdrcenou.

Doma jsem si tedy dal ještě jednu operaci navíc.

Ale nohy už jsou od té doby stejně jen nehybnou součástí mého těla.

Tehdy v patnácti jsem byl celkem nadějný pozemní hokejista. Hele, já vím, že to není bůhvíjak sledovaný sport, ale to nic nemění na tom, že jsem prý byl asi docela dobrej. Hrál jsem za Slavii a dost jsem se v tom našel. Bavilo mě to. Sport a škola, nic jiného jsem neznal. I proto, když jsem se dostal do Prahy do nemocnice a řešili jsme, co budu dělat, jsem prý našim řekl: „To je jednoduchý, pojedu na paralympiádu.“

Jen jsem vyměnil hokejku za bazén.

A z paralympiády mám pět medailí.