Marek Čech

Bylo mi třicet, když jsem si poprvé a naposledy zachytal za reprezentaci. V éře mého jmenovce Petra byla i tahle zkušenost z přáteláku proti Dánsku parádní. Zvlášť když do té doby naposledy jsem byl v nějakém výběru někdy ve třinácti.

V týmu severomoravského kraje coby pravý záložník.

Natruc všem, kdo mi předhazovali otce, dlouholetého gólmana Orlové, jsem se jako malý zařekl, že do brány nikdy nevlezu. Navíc jsem měl celkem slušnou ránu a dával jsem docela góly. Jenže najednou jsem rychle vyrostl a na hřišti jsem si přišel čím dál pomalejší. Snažil jsem se ze všech sil, přitom oproti ostatním jako bych stál na místě. Nastala obligátní situace, jaká udělala brankáře ze spousty dalších kluků. Někdo zrovna nepřišel, já si uvědomil, že by mě to vlastně docela lákalo, a šel jsem jako záskok chytat. Po pár zápasech už jsem nechtěl nic jiného.

Postupně jsem se lepšil. Nejdřív díky radám od táty a potom, když mě vzali do Baníku, i pod rukama vyhlášeného odborníka Františka Schmuckera. Nejdřív mě nechali chytat v Orlové na hostování, potom jsem přišel do Baníku nastálo.

A narazil na obří konkurenci.

Nějaká Liga mistrů? Reprezentace? Kdepak. S kamarádem Radimem Břouškem jsme společně špekulovali, že na tu ligu to tak úplně nevidíme, ale když budeme makat, do třetí ligy bychom se dostat měli. A když se zadaří a budeme mít kliku, tak se vypracujeme do druhé. První nebyla nic pro nás. Ne že by člověk neměl sny, ale když se podíval okolo sebe a viděl všechny ty baníkovské kluky, kteří byli úplně jinde, když viděl olomouckou líheň, musel být realista. Pokud se ani z nich nedostanou na vrcholnou úroveň všichni, tak jak bych to mohl dokázat já? Nepodceňoval jsem se. Své šance jsem viděl tak, jak byly.

Ale měl jsem jasno i v něčem jiném.

Že chci mít vždycky čisté svědomí. Chci vědět, že jsem připravený. Pokud přijde šance a nevyjde to, tak jen proto, že na danou úroveň zkrátka nemám. Ne proto, že jsem se na něco vybodnul, abych si pak po zbytek života vyčítal, že jsem mohl udělat víc.

Takhle na rovinu jsem to se svojí kariérou měl dané. A díky tomuto uvažování jsem se nebál jakýchkoli výzev.

Když jsem dostal své první dospělé angažmá ve Frýdku-Místku, říkali mi známí z fotbalu, jestli jsem se nezbláznil. Tam je přece ten Petr Jursa, co chytá parádně, tam budu jako mladej gólman úplně v prdeli.

No a co? Petr byl lepší, chytal, ale já se aspoň něco naučil.

Za rok se divili, že jdu z Frýdku, kde jsem nechytal, do NH Ostrava. „Ty ses zbláznil, tam je ten Sedlák, vždyť nemáš vůbec žádnou šanci.“

No a co? Sedlák byl hodně kvalitní, ale zranil se a já začal chytat takovým způsobem, že už jsem ho do branky nepustil.

„Ty jdeš do Žiliny? Co tam budeš dělat, tam je ten Rzeszoto…“

„Ty jdeš do Trnavy? Vždyť tam jsou čtyři gólmani, co můžou chytat…“

„Ty máš jít do Liberce? Tam je přece ten Hauzr, ten tam má pozici jako kráva. Co tam budeš dělat?“

Co? Porvu se o to. Protože to je to jediné, co můžete udělat, když nemáte cestičku umetenou gloriolou obřího talentu: Dát do toho všechno a pak si říct, jak to dopadlo.

Uvažovat jinak, neměl bych ligové tituly, nechytal bych za nároďák ani proti Barceloně.

Když jsem před našlapanými tribunami sprintoval přes celé hřiště, abych skočil na chumel slavících plzeňských spoluhráčů po vyrovnání v nastaveném čase proti AC Milán v Lize mistrů, nikdo už neměl pochybovačné otázky.

Nikdo je neměl, když jsem se vrhnul pod nohy Messimu. Byl jsem tam. V ten moment. V tu chvíli.

Připravený, že tohle jednou může přijít.