Libor Kozák

„Tu sei pezzo di merda!“

To je taková klasická italská fráze pro začátečníky. Sdělujete jí tomu druhému, že je pro vás kusem hovna. Rozhovor se sportovním ředitelem Lazia Řím jsem odstartoval s její pomocí. A hned jsem pokračoval…

„Coglione!“
„Testa di cazzo!“

Tohle už se stydím vůbec překládat. Radši to ani nehledejte, věřte, že jde o nejhrubší nadávky. Tahal jsem z paměti jednu za druhou a sám sobě se divil, kolik jich znám a s jakou lehkostí se ze mě sypou. Zvlášť když jsem takový, že se s každým snažím vyjít v dobrém a vystupovat slušně.

A zvlášť když přede mnou stál Igli Tare, obrovský chlap, Albánec a bývalý útočník se skvělou kariérou.

Jednalo se o můj přestup z Lazia. Bylo mi čtyřiadvacet a po pěti letech v klubu, které vyvrcholily tak, že jsem se na jaře 2013 stal nejlepším střelcem Evropské ligy, o mě byl velký zájem. Mohl jsem si vybírat z řady nabídek a já od první chvíle cítil, že chci do Anglie, kde o mě hodně usilovala Aston Villa.

Jenže prezident Lazia je známý skrblík a nebojí se nechat hráče, kteří mají zájem odejít, vydusit mimo tým. I mně se to stalo. Odstřihnul mě, celou přípravu jsme odtrénovali jen ve čtyřech a já celé léto trpěl a čekal na svolení k přestupu. Chtěli za mě ale čím dál víc peněz, v jednu chvíli i deset milionů euro, což by samozřejmě tehdy nikdo nezaplatil. Vyjednávání se táhla a já nervózněl. Tare jako sportovní ředitel mě přesto dva měsíce v kuse uklidňoval, že se všechno vyřeší. Krátce před koncem přestupního termínu, pak dokonce tvrdil, že teď už to klapne. Že budou sedět s prezidentem a manažery Villy a on že se přimluví, ať prezident vezme nabízenou částku a já můžu jít.

Nedomluvili se.

Na té schůzce byl i můj agent a líčil mi, že právě Tare byl tím, kdo chtěl víc a víc a radil prezidentovi, ať přestup neodsouhlasí. Na ten popud mi poradil, že jestli s tím ještě chci nějak pohnout, mám za Tarem zajít a říct mu, co si o něm myslím. Z plných plic.

„Nemáš co ztratit. Máš smlouvu ještě na tři roky a teď jsi stejně mimo tým, tak jako tak tě pošlou někam pryč.“

A tak jsem překousl svoji přirozenost a vyrazil poslat svého nadřízeného do prdele.

Narazili jsme na sebe v garážích tréninkového centra. Nadechl jsem se, obrnil a spustil nadávky. Dokonce jsem Taremu řekl, že kdybych ho někdy potkal na ulici a on chtěl pomoct, vyseru se na něj. Nechápu, kde se ve mně vzaly tak ostré věci, dodnes z toho mám špatný pocit. Čas přemýšlet o tom, co jsem to za hajzla, jsem ale měl až později. Během chvíle mě totiž Tare chytil pod krkem a začal řvát i on. Jestli to jako myslím vážně a co si to dovoluju. Že harant jako já na něho nebude takhle hulákat a brát si ho do huby. Kolem nás chodili dorostenci a radši odvraceli zrak, dělali, že tam nejsou.

Po pěti minutách byl konec. Odjel jsem domů, kde jsem se regulérně rozbrečel. Volal jsem našim, že nevím, co se mnou bude, protože jsme se pohádali na vedení, a agentovi, že teda fakt dík za radu, že jsem tomu suprově pomohl.

Druhý den ráno jsem na telefonu uviděl vyzvánět Tareho číslo. Nechtělo se mi hovor zvedat, bál jsem se, že mi třeba oznámí rozvázání smlouvy nebo mi bude vyhrožovat, jak zařídí, abych už si nikde nezahrál…
„Prosím?“
„Sbal si kufry, přestup je domluvenej. Můžeš jet.“

To si dělá srandu?

Asi nikdy nepochopím, jak tyhle věci fungují a co se najednou změnilo. Samotného by mě nenapadlo se vůbec ozvat, natož pak takovým způsobem, protože jsem přesvědčený, že nadávky a hádky všechno jen ztěžují. Ale zjevně je to někdy jediné řešení. Zvlášť v Itálii. A to jsem se ještě v novinách dočetl, jak mi Tare přeje všechno nejlepší v novém klubu a že jsem pro něj velký profík.

To už jsem vůbec nepobíral.

Zbývaly dva dny do konce přestupního termínu a já vyrazil do Birminghamu, abych se přidal k týmu v nejsledovanější soutěži světa. Rychle jsem poznal, že tohle bude ono. Itálie ze mě udělala útočníka pro velký fotbalový svět, ale teprve v anglickém prostředí jsem se cítil sám sebou. Souboje, tvrdá hra na tělo, modřiny, to bylo moje. Připadal jsem si nejvolnější, co jsem kdy na hřišti byl.

Tady chci hrát!

Ve fotbalové pohádce jsem žil pět měsíců. Pět měsíců do chvíle, kdy jsem se druhého ledna 2014 na tréninku pokusil postavit na nohy potom, co mě sestřelil spoluhráč skluzem při zpracovávání balonu.