Eva Vrabcová Nývltová

Unavovalo mě i mluvení.

Někdy mi dělalo problém vzít do ruky sklenici vody a napít se.

Ráno jsem se obvykle budila s pocitem, že nevyjdu schody.

To všechno pár měsíců po tom, co jsem na olympiádě v Soči 2014 dojela pátá na volné třicítce. Od éry Kateřiny Neumannové to byl pro české běžkyně na lyžích nejlepší výsledek, ale já si připadala všelijak, jen ne jako kvalitní sportovec.

Sednul na mě streptokok, nezabraly ani čtvery antibiotika, plácala jsem se v tom čtyři měsíce, úplně bez energie.

Lidi v mém okolí říkali, že si tělo vybralo pauzu poté, co si sáhlo do rezerv, prý prostě jen potřebovalo restart. Sama jsem to ale cítila trochu jinak. Nemohlo za to jen vyčerpání z náročného programu, ale taky prostředí, v němž jsem se pohybovala. Naplno na mě dolehly věci, které mě trápily celou kariéru.

Běh na lyžích je malý sport.

O to víc jsem nechápala atmosféru v reprezentaci, kde se odjakživa nebojovalo proti světu, ale proti sobě navzájem.

Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem už v osmnácti jela jako juniorská mistryně světa na olympiádu v Turíně 2006. Pro mě to byl úžasný zážitek, tím spíš, že Kateřina Neumannová a Lukáš Bauer získali medaile. Skákala jsem nadšením, ale zbytek ženského týmu křivil pusy. Neměly radost, místo toho říkaly, že s těma dvěma zase nebude k vydržení.

A pak, když tyhle hvězdy odešly, se všechno zvrhlo na boj holek proti klukům.

Pořád jsme poslouchaly, že patříme k plotně, že si tady nemáme co dokazovat. Hlavní kouč byl super odborník, ale ani za svět nechtěl vést ženské. Když už mě v jedné sezoně dostal na starost, hned zdůraznil, že na velké výkony nemám. Prý bych si to měla přiznat a jít se domů starat o chlapa.

Jeho tréninky přitom byly skvělé, ale všechno ostatní makačka na bednu. Celou dobu se ke mně otáčel zády a dělal, že mě nevidí. Proto se mě nakonec ujal manžel, můj Martin, bývalý juniorský reprezentant, který byl tou dobou zaměstnaný jako servisman. Psal mi plány, já mu věřila a ostatním to bylo fuk. Nebylo to jednoduché, připravoval padesát párů lyží a před závody musel prosit, aby se mnou mohl aspoň na jeden trénink. Zbytek času jsem se vedla sama a vnímala, co mi sedí a co už ne.

Páté místo v Soči bylo zadostiučiněním.

Reprezentační trenér za mnou přišel, plácnul mě po rameni a řekl, že gratuluje. To bylo všechno.

Mnohem víc než nějaký úspěch mi zůstávala v hlavě blbá nálada. Tu umocňovaly i rádoby diagnózy lékaře českého týmu, který mi neustále zdůrazňoval, že mám nadváhu. Prohlásil, že bych došla bez jídla na Severní pól a zpátky. Podobné věci byl koneckonců schopný říct každému. Některé holky se tím hodně trápily, nejdřív měly náběh na anorexii, pak skokově nabraly na osmdesát kilo.

V souvislosti s mými problémy se tohle začalo říkat i o mně. Byla jsem hubená a vyšťavená. Určitou poruchou příjmu potravy jsem si prošla, to je fakt, jenže nešlo jen o nechuť k jídlu, ale o nechuť ke všemu. Skolila mě kombinace fyzického a psychického stresu. Moje problémy pramenily z pocitu, že jsem jako běžkyně na lyžích zbytečná, že jsem neúspěšná, že mě nikdo nepotřebuje. To vše v době, kdy jsem dosáhla životního výsledku.

Prostě jsem se složila a vnitřně už nechtěla pokračovat.

Naštěstí se ukázalo, že krize odstartovala můj přerod v běžkyni bez lyží. V nejlepší českou maratonkyni od dob Emila Zátopka. Nový začátek.