Jan Kovář

Navenek jsem dělal, jak jsem nad věcí, ale uvnitř se o mě pokoušel pláč. Bylo mi patnáct, stál jsem v kamrlíku budějovických trenérů, a právě jsem slyšel, že o mě nemají zájem.

Letní příprava, tři přáteláky a konec. Nemáme místo, sorry. Přesně takhle mohla skončit moje cesta do vrcholového hokeje.

Pocházím z Písku, kde se vždycky rodili dobří hokejisti, ale spousta z nich později odcházela do větších klubů. I já měl už v osmé třídě nakročeno do Slavie. O Vánocích jsem s ní týden na zkoušku trénoval a bylo domluveno, že od příští sezony se přesunu do Prahy. Kluci z ročníku nade mnou ale zrovna postoupili do dorostenecké extraligy, takže nebyl důvod odcházet. Zůstal jsem doma. Až když se o rok později zase spadlo, upekl se přestup do Budějovic. Šli jsme tam společně s bráchou, který je o dva roky starší a chytá. Znáte ho, oba jsme se potkali v nároďáku, což je dodnes věc, jíž si neskutečně považuju. Jeho tehdy brali do juniorů, mě do dorostu. Naši to měli vymyšlené tak, že na mě Kuba dohlédne, oba jsme už na jaře přešli do Budějovic do školy a bydleli spolu.

Jenže v létě se nás na ledě sešlo šest lajn, z nichž se vybíraly čtyři. Já byl pořád ročníkově ten mladší, navíc se do týmu tlačili i šikovní kluci ještě ze žáků, Robin Soudek s Romanem Horákem.

Nemám v povaze, že bych si z něčeho dělal hlavu, ale tady jsem viděl, že se věci nevyvíjejí mým směrem. Už před prvním přípravným utkáním jsem strávil celou noc na záchodě, prohnala mě střevní viróza. Odmalička nás s bráchou sice táta učil, že dokud nám někdo neutrhne hlavu, musíme hrát, ten den to ale fakt nešlo. Neudržel bych hokejku.

Nastoupil jsem až do druhého zápasu, kdy jsme dostali rychtu v Plzni.

Ve třetím nás čekal Písek. Zrovna Písek. Bylo hodně divné stát na ledě, kde jsem vyrůstal. Tři měsíce potom, co jsem odsud odešel, jsem měl najednou hrát proti klukům, s nimiž jsem strávil celé dětství. Byli to kamarádi, s nimiž jsme chodili do školy. Pamatuju si, že jsem měl hrozně divný pocit a vůbec se mi nedařilo.

Po návratu do Budějovic si mě trenéři zavolali k sobě do kumbálu a oznámili mi, že končím. Prý se jim nelíbí moje bruslení, což je věc, již slýchám odmala. Přidali ještě pár zřejmě objektivních důvodů, nechtěli být zlí, ale já už je ani nevnímal. Najednou se mi začaly míhat myšlenky na to, co bude. Vždyť tohle jsem si ani nedokázal představit. Počítal jsem s tím, že budu dál hrát extraligu, dokonce jsem se i dostal na budějovickou ekonomku, protože u nás doma se na školu vždycky dbalo. Vůbec by mě nenapadlo, že to celé skončí dřív, než začne. Zničehonic taková rána. Bylo mi jasné, že jsem se ocitnul v partě hokejistů, kteří byli v tu dobu asi lepší, ale myslel jsem, že mám kvality na to, abych se alespoň udržel v týmu, když už bych třeba nehrál stěžejní úlohu.

Při balení věcí na internátu jsem měl slzy na krajíčku a cestou domů s našima v autě už mi i nějaká ukápla. Když je vám patnáct, připadají vám takové situace trochu jako konec světa.

Přitom o mě pořád byl zájem, předchozí sezona se mi vcelku povedla a bylo jen potřeba najít správný tým, který mě vezme. Tehdy jsem neměl žádného agenta, všechno řešil táta, takže za pár dní si se mnou rodiče sedli a chtěli po mně, ať si rozmyslím, co chci. Že buď zkusíme nějaký jiný klub v extralize, nebo se přihlásím na školu doma v Písku a hokej budu hrát už jen pro zábavu.

Jinými slovy, jestli v podstatě vzdám sen stát se profesionálním hokejistou, nebo se zkusím narychlo uchytit. V tomhle věku do toho totiž musíte dupnout, nebo už se budete těžko dostávat nahoru. Jestliže už v dorostu nehrajete mezi nejlepšími, vaše šance jednou se prosadit hodně klesá.

Já přitom do té doby nikdy nepřemýšlel, že bych se hokejem živil někde vysoko. Vážně ne. Pro nás všechny bylo snem hrát jednou první ligu za Písek. Martin Bouz, Milan Mazanec, Vláďa Kubeš, Pavel Hejl, to byly naše idoly. Nelistovali jsme si Pro Hockeyem a nevybírali týmy NHL, my řešili, kdy se bude hrát s Jihlavou a jestli Třebíč zase dostane klepec. Přesto jsem si řekl, že to ještě zkusím. Že ke škole se člověk může vrátit kdykoliv, kdežto šanci vyrazit hokejovou cestou mám jen teď.

Za pár dní táta přišel s tím, že by si mě rádi prohlédli v Plzni.