Jan Rutta

Na cestě mezi Chomutovem a Kadaní míjíte prunéřovskou elektrárnu. Betonové monstrum se třemi chladícími věžemi, z nichž bez ustání stoupá pára. Vlevo tenhle kolos, vpravo teplárenské trubky a na autobusové zastávce pořád jedna a ta samá prostitutka. Než uhnete z hlavní doleva, projíždíte úsekem, kde se ráno drží mlha jako mlíko. Tam fakt není vidět na dva metry před auto. Jezdit tu trasu každý den je na palici. Šílený. Slabší povahy chytají depky už jen z téhle scenérie.

Já tudy jezdil na stařičký prvoligový zimák, kde je celý rok minus dvacet a na hokej chodí pár lidí. Ve třiadvaceti letech, kdy mě bez pořádného důvodu poslali z Chomutova do záložního týmu, ač jsem předtím končil extraligovou sezonu jako jeden z nejdůležitějších beků mužstva a cítil jsem, že o úspěch v baráži jsem se velkou měrou zasloužil svými výkony.

Tou dobou jsem totálně nenáviděl svůj život. Byl jsem strašně zklamanej, prožíval jsem nejtěžší období kariéry a regulérně přemýšlel, že s hokejem seknu. Copak má tohle cenu?

Chomutov hrál totální tužku, zase tam nakoupili strašně moc nových hráčů a sezonu začali špatně. Zkoušeli nové a nové kluky. I od nás z Kadaně brali nahoru obránce, ale připadlo mi, že kohokoliv, jen ne mě. Ve vší úctě k ostatním, nebyl jsem horší než oni, přesto šanci dostali a já ne.

Makal jsem. Vážně jsem makal. Přes naprostý odpor k situaci, v níž jsem se ocitnul, a pocit křivdy a ublížeností, ve mně nakonec převládla nasranost. Chuť všem ukázat, že se spletli, že udělali chybu. Pralo se to ve mně, ale po prvotním stavu beznaděje jsem se do toho opřel a dnes s odstupem už můžu říct, že jsem hrál fakt dobře. Bylo mi jasné, že jen tohle mě do Chomutova vrátí.

Neznal jsem důvod, proč se mnou v klubu takhle zametli. Od první chvíle, co jsme v létě stoupli na led, mi trenéři vytrvale nakládali. Pořád nadávali, co dělám špatně, zdůrazňovali, jak jsem mladej, řvali na mě.

A já jsem ten typ, na kterého když řvete, hraje čím dál hůř.

Mám čisté svědomí, že jsem nic nešidil. Koncem předchozí sezony k nám přišel nový kouč Čelanský a já pod ním dohrával baráž mezi třemi top beky. Předváděl jsem slušné výkony. Počítal jsem s tím, že od dalšího ročníku konečně začnu jako stabilní hráč áčka. Po čtrnácti dnech, co jsme vlezli do bruslí a zvykali si na novou výstroj, jsem ale musel na pohovor, kde mi bylo Čelanským oznámeno, že předpokládal, že se vejdu do tří beků a já mu tam svými kvalitami nesedím. Jdu do Kadaně.

Snad kdybych bral bambilon, pochopím takový argument, jenže já měl smlouvu na svůj věk nikterak nevybočující z průměru. K tomu vedení napodepisovalo iks hráčů, co brali oproti mně ranec, a upřímně můžu říct, že já už je tehdy výkonnostně převyšoval.

Zůstal jsem opařenej. Tahle nečekaná rána mě srazila úplně dolů. Byla pro mě jako konec světa. Jen zavolat si s tátou, mým největším fanouškem, a říct mu, co se děje, pro mě bylo nemyslitelné.

Můj agent byl totální joke, ten mi ani nezvedal telefon, neměl jsem jediné zastání. Najednou jsem tak byl zpátky na začátku. Zpátky tam, co první tři roky v Chomutově.

Byl jsem znova odpadlík.