Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Vím, že jsem to někdy přeháněl a byl zbytečně přísnej. Ale taky vím, že z tebe vyrostl opravdu dobrý a kvalitní člověk.”
Po těchto slovech z úst táty, který mi seděl jednoho rána u postele, přišlo z mojí strany velké uvolnění a rozbrečela jsem se.
Přesně tohle jsem ve třiadvaceti letech potřebovala slyšet, aniž bych ho o to poprosila.
Můj táta byl ve výchově hodně tvrdej. Měla jsem pevný režim, někdy nešel pro ránu daleko, ale zároveň to byl on, kdo mě celou dobu podporoval a pomáhal mi, abych ze sebe jako sportovkyně dostala co nejvíc.
Díky tomu jsem v patnácti letech zaplavala v Glasgow olympijský limit na znakařské dvoustovce.
Stalo se to ale až po uzávěrce kvalifikace a na hry do Atlanty 1996 jela zkušenější, v té době i mnohem lepší Katka Pivoňková, pozdější mistryně Evropy. Kvůli tomu, že prodělala mononukleózu, pak sice při vrcholu sezony zaplavala horší čas, než jsem měla já, ale tehdy jsem si říkala, že moje chvíle teprve přijde.
Nepřišla.
S vrcholovým sportem jsem skončila v devatenácti, v době, kdy jsem měla být na vrcholu. Odešla jsem fyzicky i psychicky rozhozená a jako holka, která podle ostatních vůbec neprodala to, co v ní bylo. Měli pravdu, ale neměli informace, proč k tomu došlo.
Já sama si naopak i po dvaceti letech moc dobře pamatuju, co se se mnou stalo.
Je zvláštní, že člověka často zásadně ovlivní okamžiky, kterým v první chvíli nepřikládá velkou váhu.
Tak to bylo i v den, který otočil celý můj život. Nešlo přitom o žádné drama, jen jsem se vracela domů z odpoledního tréninku. Ještě jako holka, která má pověst jednoho z největších talentů českého plavání. Jo, byla jsem dobrá, protože se mi v Mladé Boleslavi, kde jsem žila, všechno přizpůsobovalo.
Abyste byli v obraze, než zjistíte, co následovalo, vypadalo to nějak takhle:
Táta je učitel a ředitel na základní škole. Miluje sport, věnuje se mu celý život, pískal jako rozhodčí fotbal i hokej, a když viděl, že mám jako plavkyně určité vlohy, měl velkou motivaci se realizovat. Jako malému dítěti mi na testech v Ústřední vojenské nemocnici vyšly fyziologické parametry, které ukazovaly, že se v budoucnu můžu měřit s mezinárodní elitou.
Asi ve mně viděl olympijskou vítězku, což jsem si samozřejmě přála i já, a tohle byl pravděpodobně jeho hlavní motor.
Táta mi dělal něco jako druhého trenéra a angažoval se určitě mnohem víc, než i on sám chtěl – i měl.
Všechno, co se týkalo mého sportování, měl pod kontrolou. Nebyla jsem jen talentovaná, ale hlavně vydřená. Trénovala jsem mnohem víc než ostatní, od druhého stupně základky většinou třikrát denně.
Ráno dvě a půl hodiny voda, kvůli tomu jsem byla omluvená z prvního předmětu ve škole. Odpoledne mě čekala hodinu a půl posilovna a po ní následoval dvouhodinový trénink v bazénu. Takhle od pondělí do pátku s výjimkou středy, kdy bylo ráno volno. V sobotu jsem měla jen jednu fázi ve vodě a v neděli běh, ale o víkendu byly skoro pořád závody. Tenhle režim se týkal i Štědrého dne a Silvestra, klid jsem měla jen na Nový rok.
Jasně, byla to pakárna, ale já v té době byla šťastná za to, jaké mám podmínky, jak se mi okolí věnuje a podporuje mě.
Navíc mi šlo všechno, na co jsem sáhla.
Táta se pasoval do role hlavního mentora, dělal mi něco jako druhého trenéra a angažoval se určitě mnohem víc, než i on sám chtěl – i měl. Plnil ale jen pokyny a přání plaveckého kouče pana Oldřicha Křížka, odborníka, který vychoval řadu reprezentantů. Byly chvíle, kdy jsem to kousala těžce a komplikovalo nám to vztah. Koupil mi domů posilovací stroj, sám mi dokonce vyrobil kožené pytle s pískem, které jsem zvedala a házela pod jeho dohledem.
Dělala jsem všechno, jak říkal, jednak jsem cítila, že to opravdu funguje, ale taky proto, že jsem ho nechtěla zklamat.
Došlo to do fáze, kdy jsem mu začala lhát. Byl zvyklý, že jsem vyhrávala, byl zvyklý, že jsem se zlepšovala. Závody byly téměř každý víkend a každý týden si zlepšovat osobák prostě nejde. Jenže já mu chtěla za každou cenu udělat radost. Takže jsem si občas začala vymýšlet lepší časy, které by tátu uspokojily.
Pokud dítě lže, protože má strach, je to vždycky špatný. Tím spíš v případě, že si rodič umí všechno rychle ověřit.
Pamatuju si, že jsem takhle jednou mlžila, táta zjistil realitu, dal mi na prdel a vyhnal mě v neděli po závodech běhat kolečka do lesoparku, navíc v celkem přísném mezičasu. Po víkendu, kdy jsem jela nadoraz a byla úplně vyšťavená.
Prostě se u nás překračovala hranice zdravé míry.
Rodinu jsem přes tohle všechno vnímala hlavně jako podporu.
Táta je normální chlap, vždycky mě v zásadních věcech v životě podržel, jen to prostě ve sportu hrotil. Využíval i toho, že jako protiváha všeho fungovala máma, sama bývalá plavkyně, která nám všem, a mně zejména, vytvářela láskyplné zázemí. Bez ní by to bylo dost často peklo.
Můj o tři a půl roku mladší brácha hrál basketbal, veškerá pozornost byla ale upřena na mě. S odstupem času říkal, že když viděl můj dril, nechtěl to podstupovat a byl rád, že sportuje pouze pro radost. Teprve ve chvíli, kdy šla moje kariéra stranou a vyklidila jsem prostor, vystoupil z ústraní, začal hrát skvěle, a dokonce se dostal do širší juniorské reprezentace.
Ale prý má dodnes husí kůži, když si vzpomene na to, jak jsem makala.
Moje dřina byla součástí projektu, kde měl tátův zápal víc stránek. Byl třeba schopný obejít celé město, všechny velké firmy, aby jim vysvětlil, proč mě, malou holku, mají sponzorovat, a dařilo se mu to. V devadesátých letech, kdy se ještě neřešil velký sportovní marketing, to bylo něco úžasného. Měla jsem díky němu finance, mohla jezdit na dlouhá soustředěni do zahraničí, cestovat na závody po celé Evropě. Platil mi je mimo jiné lihovar nebo cukrovar.
Z každého mistrovství republiky jsem vozila třeba osm medailí, většinou zlatých. Dařilo se mi i na mezinárodních závodech, od dvanácti jsem patřila do seniorské reprezentace a ve čtrnácti jsem byla dvakrát čtvrtá v závodech Světového poháru.
Cíle jsme měli nejvyšší, takže se pořád přidávalo.
Když přes léto nebylo mistrovství Evropy juniorů, kde jsem byla mimochodem také čtvrtá, odjela jsem na soustředění. Po něm měli ostatní volno, ale já místo prázdnin zamířila s našima do Jugoslávie a měla soukromý dril s tátou.
Ráno běh, pak trénink na otevřeném moři. Normálně si půjčil lodičku, odjel se mnou od břehu, já skočila do vody a plavala jsem třeba tři kilometry na otevřené vodě, samozřejmě úplně posraná. Dodnes se bojím za bójky, klidně budu dělat tempa celý den podél břehu, ale v moři bych neotevřela oči ani v brýlích. Přitom mám potápěčský kurz, to je krásné, ale na hladině mám pořád velký respekt. Bála jsem se, že někde bude žralok, tak jsem se furt dřela loktem o lodičku, abych kdyžtak mohla hned vyskočit.
Dokud jsem byla úspěšná a obletovaná, tohle všechno mi ve finále imponovalo. Rodinný život se točil okolo mých potřeb a na bazénu se v plavecké skupině vše ladilo podle toho, co mi nejvíc vyhovovalo.
Tak to bylo až do diskuze, která všechno změnila.
Rodiče si jednoho dne udělali procházku, aby mě vyzvedli z tréninku. Vydali jsme se domů, a jelikož pan trenér Křížek bydlel hned v baráku naproti, šel s námi. Tohle vždy znamenalo nějakou komplikaci, protože pokud nebyl s čímkoliv spokojený, zazvonil u nás doma a začal to s tátou řešit. Támhle tvoje dcera vytáhla málo loket z vody, támhle se jí nepovedla obrátka nebo start, támhle tomu plavci ujela míň, než měla.
Tohle se občas dělo i několikrát týdně a u nás doma to zaručovalo napjatou atmosféru.
Zpětně si říkám, že to oba chlapi mysleli dobře, ale tehdy jsem to od nich brala jako brutální tlak.
O mně beze mě.
U osudového tématu, které se týkalo mojí budoucnosti, jsem ale byla. Vraceli jsme se z bazénu a rodiče se s trenérem začali bavit o tom, jak se po maturitě přesunu do Prahy, do střediska vrcholového sportu na Strahově. To bylo v plánu a všechny strany o tom věděly. O nic vlastně nešlo, byla to jen úvaha vzdálená několik let, ale pan Křížek z toho měl zatmění v mozku. Asi si to vyložil tak, že od něj chci odejít hned, pochopil to úplně jinak.
Ze dne na den mě přestal trénovat. Ráno jsem přišla na bazén a už mě nevedl. Urazil se.
V patnácti letech jsem byla holčička, která byla zvyklá na to, že jí všichni pomáhají, aby mohla být co nejlepší. Vůbec jsem nerozuměla tomu, proč by to mělo být jinak. Po dvou týdnech, kdy se situace nijak nevyvinula, všem došlo, že jsem v Mladé Boleslavi skončila. Doma jsem sice měla tvrdý režim, ale taky klid, pohodu, rodinu, kamarády a zázemí, kde jsem fungovala odmalička. Najednou se ze dne na den po nedorozumění všechno změnilo.
Odpověď, proč to trenér udělal, neznám a nebudu znát, ale otočil se tím můj osud.
Po téhle změně jsem se už nikdy nepřiblížila ke svým časům ani k výkonům. Trvalo hodně dlouho, než jsem to, i díky několika tátovým větám, dokázala zpracovat.
V mém životě je čtyřleté období, které mám v mlze. Patnáct až devatenáct let. Po odchodu z Mladé Boleslavi do Prahy jsem byla úplně mimo.
Dodnes si radši nechci vybavit, jak to probíhalo, protože jsem to vůbec nezvládala. Z krásného bezstrastného života jsem se rychle ocitla v bodě, kdy se všechno sesypalo.
Najednou mě čekal nový klub, nová škola, nový internát.
Nerada na to vzpomínám, protože mi utkvělo v hlavě hlavně to, jak jsme s mámou po telefonu probrečely spoustu hodin, byly to potoky slz. Řvala jsem snad každý den. Byla to zoufalost a neštěstí, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Na nic jsem se neupnula a zůstala ve vzduchoprázdnu.
Kam jsem přišla, tam jsem byla problém.
Ve škole byli támhle o učebnici napřed, támhle jsem chodila na doučování.
Na Strahově, kde se mě měli ujmout, mě do oddílu nevzali, aby si to nerozházeli s mým bývalým trenérem. Skončila jsem v Podolí v USK, dá se říct, že jako jedna z mnoha. Nové tréninkové metody mě semlely, makalo se hodně, ale jinak, než jsem byla zvyklá, vyšťavilo mě to. Příprava byla postavená tak, aby seděla Katce Pivoňkové, mistryni Evropy na 200 metrů znak, se kterou jsme se měly vzájemně táhnout.
Já to nedala, na jednu malou holku toho bylo strašně moc. Každý den jsem bojovala o přežití, bála jsem se chodit do školy, kde mi to nešlo, stresovaly mě tréninky, kde jsem se neblížila své staré výkonnosti, a přitom jsem z vyčerpání často zvracela do krajního žlábku. Tím, jak jsem byla z domova vycepovaná, jsem ale jela každý den podle plánu a šlapala jako hodinky. Na internát jsem se vracela úplně vyřízená, jen přespat a ráno zase přes celou Prahu tramvají, abych skočila do vody.
Bez vize a motivace.
Vrcholový sport, který jsem poznala jako malá holka, to už z mého pohledu nebyl. Nic na tom nezměnil ani pozdější přechod do Bohemians, kde jsem pro změnu dělala sparing partnerku další znakařské evropské šampionce a rekordmance Iloně Hlaváčkové.
Sport jsem na několik let téměř vyřadila. Do chvíle, než se mi začaly opakovat zvláštní sny.
V seniorech jsem nakonec nezískala ani jeden republikový titul. Ve vlastních očích jsem se plácala a spíš než sebe sledovala rivalitu se svým bývalým klubem, kde si kamarádky myslely, že jsem od nich utekla. Holky mě sice braly normálně, ale od trenéra měly jako hlavní misi porazit Šilhánovou, to mi bylo strašně líto.
V kombinaci tolika negativních vlivů jsem rezignovala. Prostě to bylo celé špatně. Udělala jsem si maturitu a nakonec jsem sport na několik let téměř vyřadila.
Do chvíle, než se mi začaly opakovat zvláštní sny, jak plavu, jak makám, a jak mi to vůbec nejde.
Někdy přicházely po pár týdnech, jindy po pár měsících, ale vždy jsem se probudila úplně zpocená.
Nakonec jsem si to vyhodnotila jako znamení a vrátila jsem se k závodění, ve čtyřiadvaceti letech, což byl tehdy pro plavkyni důchodový věk. Už jsem netrénovala naplno, ale spíš tak, abych si sama v sobě něco uzavřela.
Pomohlo mi, že mě do vody přilákal můj domácí klub z Mladé Boleslavi. Po mnoha letech se situace s trenérem uklidnila. S panem Křížkem jsme se snažili všechno si vyříkat. Sice nikdy nepřijal verzi, podle které mě vyhodil, i když to všichni věděli a přestože by mi tím ulevil, ale asi to taky vytěsnil. Nicméně nám oběma i po té době dávalo smysl, abych nové generaci jeho svěřenců pomohla v extralize.
Nejdřív to byla bída, ale pak, po pár měsících, jsem začala vyhrávat závody Českého poháru.
Časově už jsem se nezlepšovala, ale na tuhle úroveň to stačilo. Na stovce znakem jsem se dokonce přiblížila starému osobáku. Na startu jsem ale vedle ostatních holek vypadala jako babička, některým bylo i o deset let míň. Působilo to bizarně a uvědomila jsem si to na závodech v Příbrami. Stála jsem na stupních vítězů a říkala si, že jsem trapná. Totéž si určitě myslely i moje soupeřky, které nechápaly, proč se dřu, když už jsem za zenitem, a proč už radši nemám rodinu, pohodu a klid.
Já si ale musela vyřešit osobní věc.
Částečně se to dařilo, zároveň jsem byla ještě víc vyřízená. V té době už jsem dělala zprávařku na rádiu Evropa 2, takže jsem pendlovala mezi Prahou a Mladou Boleslaví, obvykle úplně vyklepaná.
Jenže mi to za to stálo. Ve chvíli, kdy jsem začala zase plavat, sny zmizely.
Rozloučila jsem se na mistrovství republiky v Podolí, které vyšlo na letní sezonu, na dlouhý padesátimetrový bazén, kde všechno stojí mnohem víc sil než na krátké pětadvacítce. Ukázalo se, že jsem na to už neměla, a málem jsem tam chcípla bolestí. Na stovce i dvoustovce znakem jsem se sice dostala do finále, ale pěkně jsem si to protrpěla. Na delší trati jsem se dokonce posledních dvacet metrů tahala o dráhu a po dohmatu jsem věděla, že tohle už ve svém věku nemám za potřebí.
Důležité ale bylo, že jsem si kariéru uzavřela sama v sobě. Potřebovala jsem to, navzdory tomu, že v sobě pořád mám trochu hořkost z toho, jak to se mnou dopadlo. Byla to škoda. Sport je čistý a zároveň krutý v tom, že se v něm okamžitě ukáže to, co nakonec platí i v životě. Stačí jedno rozhodnutí a všechno se změní, ať už v dobrém, nebo ve špatném.
Jelikož jsem nakonec naštěstí poznala oba směry, přistupuju díky tomu k životu tak, že nic není automatické.
Když mi dnes všichni říkají, že jsem hustá, protože jsem vydržela moderovat dvanáct let nejposlouchanější pořad v rádiu – ranní show na Evropě 2 s Leošem Marešem a Patrikem Hezuckým, jsem asi jediná, koho to nevzrušuje.
Jako plavkyně jsem dřela tak, že mi pak všechno ostatní, včetně takhle prestižní pozice, přišlo relativně jednoduché. Beru to jako normální práci a kluky jako normální lidi, kolegy a kamarády.
Asi proto nám to ve finále tak dobře sedlo.
Na začátku to navíc byla haluz. Svoji první práci v regionálním boleslavském rádiu Delta, které hledalo moderátory a zprávaře, jsem dostala tak, že mě máma přesvědčila, ať jdu ze srandy na konkurz.
Díky tomu, že jsem několikrát vyhrála anketu o nejlepšího sportovce regionu, věděli, kdo jsem, ale kromě hlasové zkoušky mě čekal i test znalostí o Mladoboleslavsku. Dost věcí jsem nevěděla, dokonce ani to, kdo je starosta města, tak jsem vzala telefon a zavolala mamce. Neuvědomila jsem si, že jsem ve studiu a za velkým sklem na mě koukají střihač, moderátor i šéf rádia. Nejdřív to vypadalo jako průser, ale když jsem jim hned upřímně řekla, že po letech v Praze prostě některé věci vůbec nevím, zalíbila se jim moje otevřenost a druhý den mě vzali.
Naskočila jsem na zprávy, po pár týdnech mi řekli, že mám dobrý hlas a můžu si zkusit moderovat směnu od jedenácti do půlnoci, kterou stejně skoro nikdo neposlouchal. Ještě nebyly tak dobré počítače, takže jsem se ve studiu trápila a pustila Madonnu místo Michaela Jacksona a Shakiru místo Karla Gotta. Kamarád mi pak napsal zprávu, že bych měla načíst knížku pohádek pro děti, protože se mu u mého výkonu skvěle usínalo.
Hned mě stáhli, ale nevadilo mi to.
Stačilo mi, že jsem četla zprávy, které jsem si připravila dopředu, měla jsem práci za pár korun a byla jsem spokojená, protože jsem byla zpátky v Mladé Boleslavi. Teprve teď, v devatenácti, jsem poznala život, který mi do té doby jako vrcholové sportovkyni unikal.
Začala jsem chodit ven, na drink, do kina, všechno bylo super a přežila jsem i svůj největší trapas. Jednou v létě, v pátek, zrovna probíhala polední porada vedení, takže jsem nahrála zprávy dopředu, včetně počasí. Kamarád Jirka Koros, který vše nasazoval do vysílání, mě ukecal, abych mu připravila dvě verze. Jednu do éteru a druhou pro něj, ze srandy. Bohužel právě ta soukromá utekla ven.
Sedím na poradě, poslouchám šéfy, a najednou se z rádia ozve předpověď:
„Venku je vedro jak v prdeli, tak mě neserte, neseďte doma na zadku a táhněte se koupat.“
Po tomhle jsem se zpotila mnohem víc než z toho vedra. Pokorně jsem se zvedla, odešla do kanclu a začala si balit věci, protože jsem si myslela, že mě vyhodí. Ale můj vedoucí mi naštěstí jen řekl, že si mám jít koupit větrák a příště nebýt sprostá.
V rádiu Delta jsem vydržela tři roky, než se naplno projevilo, že mám určité povahové rysy společné se svým tátou. Říkám věci hodně přímo, někdy i to, co vůbec není nutné sdělovat, a neumím lézt lidem do zadku. Je to taková drsnější upřímnost, učím se s tím léta pracovat, protože to někdy zajde zbytečně do hloubky, ale tohle je asi dané i geneticky.
Šéf mi řekl, že na moje místo přišel někdo lepší a pak nasadil do vysílání holku s vadou řeči.
Jsem takhle otevřená ke všem, takže jsem svému tehdejšímu šéfovi sdělovala relativně bez kudrlinek svoje názory na vysílání, protože jsem chtěla být stejně jako ve sportu dobrá. Dopadlo to tak, že mi jednoho krásného dne zavolal a řekl, že na moje místo přišel někdo lepší a jestli chci zůstat, můžu obstarávat víkendové služby. Pak místo mě nasadil do vysílání holku s vadou řeči. Jo, dotklo se mě to. Ve svém projevu jsem se snažila zlepšovat ve spolupráci s profíky, takže jsem to nevzala a dala výpověď.
Šla jsem na operaci s kolenem a přemýšlela o jiné práci. Brala jsem to tak, že na to nemám, když mě nahradil člověk, který si šlapal na jazyk.
Do toho mi zavolali z Evropy 2.
Tohle rádio je snem každého moderátora a pro toho regionálního to je strop všech stropů, něco nepřekonatelného. Oslovili mě sami poté, co mě vykopli z boleslavského rádia, a já tomu nevěřila. Byla jsem bez sebevědomí a myslela si, že si ze mě někdo z bývalých kolegů dělá srandu. Když mě pozvali na schůzku do Prahy, odmítla jsem je.
Volali mi asi šestkrát. Až pak jsem uvěřila, že to není vtip.
Po hlasové zkoušce mi řekli jen to, že mám na konci věty víc klesat do tečky, jinak prý v pohodě. Rozbrečela jsem se jim tam. Otestovali si mě celkem třikrát a pak mi nabídli pozici zprávařky.
Pro mě to bylo jako živá voda, ale v Boleslavi se událo něco jiného. Po čase mi mamka volala, že se o mně začalo říkat, že jsem si novou práci zasloužila slušně řečeno přes postel. Roznášel to samozřejmě můj bývalý šéf, který tvrdil, že nic neumím a do půl roku dostanu padáka.
Můj cíl byl vydržet aspoň rok, i kdybych byla úplně špatná, abych dokázala, že to není tak, jak říká.
Vtipné je, že po několika letech, kdy jsem se stala součástí Ranní show s Leošem a Patrikem, mě boleslavské rádio samo oslovilo, abych jim moderovala ples. V pozici hudebního dramaturga tam byl pořád tentýž člověk a já si celou situaci užila, protože jsem držka. Souhlasila jsem, nechala se dobře zaplatit a připravila si hezký úvod, který shrnul celé mé působení v Boleslavi. Bývalému šéfovi jsem poděkovala s tím, že bez něj bych nebyla tam, kde jsem.
Bez ironie jsem to myslela vážně, protože šlo o další zlomový okamžik. Bez tohohle zážitku by nepřišlo to ostatní.
„Ty jedna píp píp píp, rozbreč se a vypadni.“
Tak jsem šla.
Kdybych to neudělala, nezjistila bych, že jsou Leoš Mareš a Patrik Hezucký nejen profíci, ale i kvalitní lidi. I když Leoš, jak předchozí věta napovídá, měl období, kdy byl přesvědčený, že má vždycky pravdu, a bohužel někdy dřív mluvil, než myslel. V posledních letech to ale dost vypiloval.
Tahle scéna se odehrála na začátku naší spolupráce, kdy mi oba celkem nakládali. Tihle kluci, kteří mají kvalitu, sebevědomí a jsou sehraní jako nikdo jiný, umí seknout samozřejmě kohokoliv, když je k tomu příležitost.
V rádiu jsme jeli na ranní a odpolední směny, takže mi třikrát do týdne vycházely zprávy u nich v ránu. Po čase přišla nabídka, abych už zůstala jen u nich. Do té doby si kluci mezi sebe v takovém rozsahu nikoho třetího nepustili. Líbilo se jim, že umím v případě potřeby pohotově reagovat na jejich řeči. Dávali si mě od začátku, občas už jsem i já cítila, že to je za hranou. Snažila jsem se být ale nad věcí. Sice si sem tam pobrečím, to umím, ale zároveň jsem díky průpravě z plavání trochu babochlap a nepodělám se z každé narážky. To jim podle mě bylo sympatické.
Jenže jakmile jsem zkusila v něčem, co bylo pro jejich ego důležité, oponovat, vyostřilo se to.
Leoš na mě vyjel tak, že jsem šla dát výpověď.
O to víc mě překvapilo, když mi programový ředitel Evropy 2 oznámil, že nepůjdu já, ale on. V době, kdy byla celá Evropa 2 postavená na Leošovi. Mezitím jsem od něj měla asi sto nepřijatých hovorů, protože si hned uvědomil, že to přehnal. Je takový, že někdy vyjede a pak to žehlí. Já nakonec vzala jeho omluvu a tahle chvíle ukázala, že čím k sobě umíme být ostřejší, tím víc si ve finále dokážeme porozumět.
Asi nejvýraznější to bylo tehdy, když Patrik utekl z vysílání a pár dní se v rádiu neukázal. Leoš přišel do práce rovnou po nějakém nočním tahu, Patrik s ním odmítl vysílat a opustil studio. To Leoš neunesl a do živého vysílání si začal stěžovat, že ho tam nechal a že kdo dezertuje, zaslouží si kulku. Někteří si dokonce o téhle kauze mysleli, že je to PR rádia, ale bylo to vyloženě osobní. Patrik se vrátil po třech dnech, poté, co se mu Leoš dvě hodiny omlouval v éteru a sypal si před národem popel na hlavu.
Tyhle dva případy konfliktu můžou působit přehnaně a vyhroceně, ale ve finále to byla jen občasná nutná daň z přidané hodnoty za to, co přináší Ranní show.
Tohle nemůžou dělat úplně normální lidi. A už vůbec se k sobě nemůžou chovat úplně normálně.
Jen si to představte. Každý všední den ráno vstáváte před pátou, ať se děje cokoliv, a první obličej, který ten den vidíte, bez ohledu na to, jak jste unavení nebo zpruzení z běžného života, je Leoš Mareš nebo Patrik Hezucký. Přijdete do rádia, nemáte dobrou náladu, ale ostatní, kteří vás poslouchají, očekávají, že ji mít budete. Jste stejně otrávení jako oni, ale místo toho do nich musíte v šest ráno naprat energii, takže jedete. Podle toho, jak se vám to daří, se pozná, jak jste dobrý.
Leoš a Patrik jsou super.
Někdy to mezi nimi od rána jiskřilo, jindy to bylo mezi vstupy mrtvé a v průběhu reklamní pauzy si občas chodili lehnout na gauč, ale vždycky v sobě měli, že lidem nikdy nemůžou dát najevo, že jsou v prdeli.
Leoš je zodpovědný dříč. Rád se posouvá, dbá o sebe, má přehled. Patrik má zase dar od boha. Je to přitom salámista.
Tohle jsem se od nich naučila a byla to nejlepší škola, protože jsou oba výjimeční, chytří a vlastně i hodní kluci.
Každý jinak.
Leoš je zodpovědný dříč. Rád se posouvá, dbá o sebe, má o všem přehled, je vždy připravený na sto dvacet procent. Patrik má zase dar od boha. Je to přitom salámista, má dost věcí na párku a klidně přijde moderovat jen v trenýrkách, ve kterých byl na vycházce v parku.
Oba jsou tak jiní, že se doplňují a slyší na sebe. Na druhou stranu se mimo rádio po tolika společných letech vysílání moc neschází, životy mají nastavené úplně jinak. Leoše Patrikův styl často irituje, Patrik si zase z Leošovy akurátnosti dělá srandu. Leoš nadhodí téma a čeká, že z toho vyleze něco chytrého, a Patrik mu to zabije.
Jeden bez druhého by nebyli tam, kde jsou, to si oba uvědomují a já si uvědomuju ještě stokrát víc, že díky nim nějaká Šilhánová někoho zajímá. Navíc si nepřipadám jako osobnost, ale spíš jako ten třetí hlas, který si sami vybrali. Na webu Evropy 2 jsem v začátku nechtěla mít fotku, protože jsem si už jako dítě moderátory představovala podle hlasu a líbilo se mi, že to tak budou mít i posluchači u mě. To je to kouzlo rádia, mít možnost pohrát si s představivostí.
Leoš a Patrik po čase přiznali, že si mě nejdřív vyžádali jako zpestření. To měli myslím velké, jako jediná holka jsem chodila do práce ráno nenamalovaná a často v teplákách.
Dlouho se mi dařilo tajit i to, že jsem plavala. Kluci nevěděli, že jsem byla dobrá a pomohlo mi to. Díky nastavení sportovce jsem se z nich nepodělala, protože jsem si vždycky řekla, že nějaké vysílání, kdy se vlastně jen sedí a mluví, nemůže být nikdy tak těžké jako tréninky a stres na závodech, jaké jsem zažila.
Díky Ranní show jsem měla dvanáct let tu nejlepší práci na světě.
Zafungovalo to a byla to jízda. Nejsilnější éra rádia, kdy jsem chodila do práce jako do jedné velké party a do rodiny, takovou jsem nikde jinde nezažila.
Ono se říká, že nejlepší tým se dá dohromady ve sportu, ale já vím, že to tak být nemusí a že víc než o druh činnosti jde o výkony, které se podávají a které lidi ve finále tmelí, nebo rozdělují.
Samotná akce musí být vždycky víc než všechno ostatní, včetně peněz.
Evropa 2 nikdy nebyla místo, kde by se lidi přepláceli, ale ta značka byla a je tak silná, že vám dá prostor vydělat si jinde. Nepracovali jsme za bůhvíjaké peníze, a možná proto nás to tak strašně bavilo. I Leoš, který je asi hlavní hvězda českého showbusinessu, ochotně vstává už dvaadvacet let, protože si uvědomuje, že mu právě rádio kdysi otevřelo všechny dveře.
Naši jízdu asi nejlíp vystihuje Ranní show live, kdy jsme cestovali po celé České republice. Netrávili jsme spolu jen rána, ale i večery. V mých očích se to málokdy zvrhlo v kalbu nebo mejdan, i když i to k tomu patřilo, jenže já vždycky usnula jako první.
Spíš si ale pamatuju, že jsme spolu byli pořád rádi, chtěli jsme spolu trávit i čas mimo vysílání a věděli o sobě snad úplně všechno. Občas jsem fungovala i jako jejich vrba.
Díky Ranní show jsem měla dvanáct let tu nejlepší práci na světě.
Skončilo to přitom stejně bláznivě, jako to začalo. Nemám v životě moc lidí, s nimiž si nesednu, ale stalo se mi skoro totéž co v rádiu Delta. Celou dobu jsem s nikým neměla problém a pak se mě rozhodla vyhodit nová programová ředitelka, když jsem jí na teambuildingu řekla, že je dobrá šéfová, ale že necítím potřebu, na rozdíl od některých jiných, stýkat se mimo práci.
Kluci můj konec nesli špatně a začali bojkotovat vysílání tím, že úmyslně nechávali v éteru tiché několikaminutové pauzy.
Tím mi začalo peklo. Během pár dní jsem dostala pokuty za několik desítek tisíc.
Nejdřív za to, že nechodím do práce podle smlouvy v 5:15, to ale nedělal nikdo celých těch iks let. Další postihy přicházely třeba za to, že jsem se ve zprávách přeřekla. Vedení mi sice nikdy z platu nic nestrhlo, ale byla jsem ve stresu a bála jsem se ve vysílání cokoliv říct. Každou větu jsem si několikrát promýšlela, protože jsem věděla, že je šéfová od šesti od rána přilepená na rádiu a čeká na každou mou chybu.
Nechtěla jsem končit, ale zároveň jsem neměla sílu na to, zažívat každodenní šikanu.
Nadřízená, se kterou bylo vedení spokojené, protože rádio mělo skvělé výsledky, se mě rozhodla vyhodit, když jsem byla na dovolené na Srí Lance. Leoš mi to, ač to měl od ní zakázané, zavolal. Skončila jsem chvíli po návratu. Možná jako vůbec jediná moderátorka, která odešla, jsem asi za to, čím jsem si tam musela pár dní procházet, dostala odstupné.
Kluci to nesli špatně. V éteru oznámili, že vedení chce, abych skončila, což oni rezolutně odmítají. Přišlo jim to nesmyslné a začali bojkotovat vysílání tím, že mezi písničkami měli různá osobní prohlášení nebo úmyslně nechávali v éteru tiché několikaminutové pauzy.
V té chvíli se strhla lavina, protože Ranní show fungovala. Lidi se naštvali a začali sepisovat petice, Leoš přes rádio dokonce svolal demonstraci. Nikdy v historii se nestalo, aby někdo z moderátorů vyzýval k protestům proti domovskému rádiu, a navíc přímo v jeho vysílání, ale Leoš s Patrikem v ten moment jinou šanci neviděli.
Šéfová si najala ochranku, protože se prý bála, že jí někdo ublíží. Já tohle vůbec nechápala, pořád jsem byla jen moderátorka rádia, zboží, které se točí v jednom kuse. Ve finále demonstrace opravdu proběhla, ale nakonec jsem kluky sama přemluvila, aby to už dál nehrotili, protože reálně hrozil konec celé Ranní show. Poté, co jsem se v éteru naposledy rozloučila s posluchači a poděkovala jim i klukům, mi začaly chodit pracovní nabídky. Mohla jsem si vybírat a nakonec jsem se rozhodla pro tu z televize Prima.
Programovou ředitelku Evropy 2 po pár letech vyhodili a nové vedení mě chtělo zpátky. Když jsem viděla, že si to moc přejou i kluci, uzavřela se sázka. Pokud Patrik za tři měsíce zhubne dvacet kilo, vrátím se. Dokázal to, protože držel keto dietu, kdy úplně vyřadil tuky, ze 130 kilo to sundal na 108, i když to pak šlo zase jojo efektem nahoru.
Vůbec nerozumím tomu, že o mě tihle dva frajeři po tak dlouhé době pořád stáli, protože v téhle branži se prostě furt jede dál. Nastoupila jsem zpátky po téměř třech letech. Do toho jsem měla práci v televizi a moderování akcí, navíc jsem potkala životní lásku a čtyři měsíce po návratu otěhotněla.
Ve finále z toho byl jen další rok, ale pro mě to bylo obrovsky silné. Tenhle pocit mám dodnes pokaždé, když si naladím Evropu 2.
Jsem ráda sama.
Nikdo to nechápe, protože působím jako extrovert, ale když jsem například dostala hypotéku a pořídila si první byt, byla jsem tak šťastná, že jsem s výjimkou práce nebyla čtyři měsíce nikde venku. Místo toho jsem se vnitřně radovala z toho, že mám něco svého. Kdo mě chtěl vidět, mohl přijít kdykoliv za mnou, ale já neměla potřebu ani vystrčit nos.
Umím si zážitky a věci užívat a prožívat dlouhodobě. Mám to tak i ve vztazích. Všechny, kterými jsem prošla, trvaly dlouho.
Když se pak něco nepovedlo, byla jsem určitou dobu sama, abych to vstřebala. Nejdelší pauzu jsem měla tři roky. Netvrdím, že je to normální, ale po svém nejtěžším rozchodu jsem nedokázala opravdu dlouho na chlapa ani sáhnout. Dokonce jsem si jednu chvíli říkala, že už nikdy nikoho mít nebudu.
Nejdřív jsem si myslela, že mi to hodně ubližuje, ale teď, s odstupem, to už vidím docela jinak.
Proto bych tímto chtěla poděkovat bývalému příteli Petrovi.
Díky tomu, co jsem s ním prožila, jsem potkala svého manžela. S Járou vychováváme úžasnou dceru Johanku a svatbu jsme měli v kostele před Bohem, takže věřím, že je to na furt.
Bez zkušenosti, kterou jsem prodělala s ex, bych si ale svého životního partnera asi nevšimla. Vždy se mi líbili vysocí, dobře upravení kluci s jemnějšími rysy, a je vtipné, že mám ve finále úplně jiného chlapa, než jsem si představovala. Pro mě bylo dlouho nemyslitelné, že bych rodičům přivedla domů ukázat potetovaného frajera s plnovousem, který dělá kondičního trenéra, hraje ragby a zvedá kettlebelly. Přesně tak to paradoxně dopadlo a jsem za to ráda.
Tuhle souhru okolností odstartoval člověk, s nímž jsem v dřívějším vztahu prošla dost zásadním obdobím. Jel prostě hrozný bomby.
Uháněl mě asi rok, ale já s ním nejdřív nechtěla mít nic společného, protože ho předcházela pověst kluka, který je tu pro každou holku. Chápejte to doslova. Nakonec jsem se do něj zamilovala v období, kdy si procházel hodně těžkou osobní krizí. Sama jsem se nabídla, že mu pomůžu překonat jeho vážné zdravotní problémy, a myslela jsem si, že si srovnal životní hodnoty a změnil se.
No jo, byla jsem blbá. Dál dělal přesně to, co se o něm tradovalo, a to ve velkém.
Náš vztah skončil po dvou a půl letech, když jsem zjistila, že mě podvádí i s mojí kadeřnicí. Bral si ji dokonce k nám domů. Neměl potřebu si ani zaplatit hodinový hotel nebo penzion a já chtěla zvracet ještě dlouho poté, když jsem si představila, co se u nás doma muselo dít. Ta holka se do něj zamilovala, takže mi nakonec sama o všem řekla. Došlo mi, že zdaleka nebyla jediná.
Jakmile jsme se definitivně rozešli, tvrdil mi, že navštěvuje doktory, že jde o hlubší problém, se kterým mu neumí pomoct ani odborníci. Brečel přede mnou vždy a často, používal sebelítost jako zbraň. Párkrát přišla sebemrskačská zpráva o tom, jak obdivuje lidi, jako jsem já, kteří ostatním neubližují a můžou se na sebe každý den podívat do zrcadla.
Hodně hrál na city, ve finále byl přitom spokojený a jen se mnou manipuloval.
Zatímco se litoval, mě dostal do stavu, kdy jsem sama musela vyhledat odbornou pomoc. Jedna psycholožka mě poslala ještě níž, když mi vysvětlovala, že problém není v něm, ale ve mně, protože chlapi prostě takoví jsou. Pohledů naštěstí bylo víc, takže jsem díky jiné terapeutce pochopila, že není konec světa a mám to brát kus od kusu. A že jsou prostě muži, kteří to mají zakódované a nezmění se, ani kdyby leželi na smrtelné posteli.
Po rozchodu jsem se ale stejně zavřela na tři dny doma a jen jsem pila a zvracela, pořád dokola. Ta představa, že jsem byla součástí jeho orgií, mě nutila dostat ze sebe všechno ven, abych se pročistila.
Až zpětně mi došlo, že jsem mu vlastně od začátku nevěřila. Někde vzadu mi šestý smysl našeptával, že to není v pohodě, třikrát jsme se v průběhu vztahu rozešli, ale pak jsem se nechala znovu obelhat.
Expřítel byl skvělý manipulátor a nejspíš se najde část lidí, která jeho schopnosti bude obdivovat, protože v tom byl fakt třída. Byl chytrý, uměl mluvit, navíc vynikal v intimních záležitostech, kde se nebál být absolutně otevřený. Neoblouznil jen mě a svoje milenky, ale i mé kamarádky, které mi nejdřív záviděly, že mám vedle sebe člověka, který je pozorný, milý a snese mi modré z nebe. Převezl i moji mámu, která studovala psychologii, byla z toho podobně špatná jako já, protože nic nepoznala.
To, že o tom mluvím, není veřejná msta, naopak. Chci říct, že tyhle slušně protrpěné okamžiky byly v první řadě o mně a měly smysl.
Přihrály mi totiž do života člověka, kterému věřím.
S Járou jsme se poznali během rozhovoru na televizi Prima, kde jsem moderovala pořad Miniduel. V té době připravoval jako kondiční kouč partičku amatérů v reality show Superchlapi na závod v dlouhém triatlonu.
Když jsem si ho nakoukávala v televizi, působil jako hrozný sympaťák, bylo to po třech letech od rozchodu poprvé, co se mi někdo líbil. Ve studiu jsem ho celkem potrápila, celou dobu jsem mu vykala a myslím, že jsem se mu líbila, protože se trochu styděl. Byl to vtipnej, skromnej a pohodovej kluk z vesnice, který původně dělal učitele tělocviku na základce v Týnci nad Labem. Bavil mě, ale ve finále normálka. Moc vydřená jsem z něj nebyla. Na rozdíl od zbytku kolegyň, a to i z ostatních stanic, které hned vyzvídaly, co to bylo za frajera.
Tehdy to nebyl můj typ.
Asi po týdnu mi napsal poděkování za rozhovor, takže jsem se rozhodla oťuknout si ho, abych ho pak případně mohla přepinknout jiné kamarádce. Už jsem ho nepřepinkla a náš vztah nabral rychlý spád, který jsem nečekala, o to víc si toho vážím.
Tím, že to se mnou nakonec dopadlo dobře, si navzdory předchozí zkušenosti troufám tvrdit, že mám dobrý odhad na lidi. Proto si jich do života nepouštím moc. Razím názor, že blízcí a opravdoví přátelé se spočítají na prstech jedné ruky. Ostatní můžou být úplně v pohodě a může mi s nimi být fajn, ale pořád to jsou nanejvýš dobří známí a je to tak dobře, protože když pak náhodou něco nevyjde, nezblázním se z toho.
Tak to prostě je.
Z doby, kdy jsem měla našlápnuto k velké plavecké kariéře, si víc než výsledky a výkony pamatuju atmosféru, která mě uměla dojímat.
Když jsem ve čtrnácti nastupovala do finále Světových pohárů v Malmö a Espoo, rozbrečela jsem se. Už v rozplavbách jsem na obou závodech po sobě překonala juniorský český rekord a byla jsem ze všeho hotová, povzbuzovala nás plná tribuna fanoušků za doprovodu krásné světelné show, při níž každého závodníka vyhlašovali zvlášť.
V tu chvíli jsem si jedinkrát v životě připadala jako hvězda.
Znak se startuje z vody, takže jsem skočila do bazénu a musela si vylít brýle, které byly plné slz.
Když si uvědomím, že o něco jde, ať už v dobrém nebo ve zlém, prostě se rozbulím, třeba i zpětně. Lidi mi sice říkají, že na ně působím, jako bych měla všechno pod kontrolou, ale sama o sobě vím, že jsem cíťa.
Po všem, čím jsem prošla, si uvědomuju, že jsem mohla být i úplně jinde, proto se někdy ptám sama sebe, čím to je, že mi nakonec všechno vyšlo.
Aniž bych si kariéru vymodlila nebo ji měla přes postel, jak se o mně na začátku říkalo. Aniž bych se někam přehnaně aktivně cpala. Aniž bych po nechutné zkušenosti zanevřela na chlapy s tím, že jsou všichni bezcitní šmejdi. Aniž bych něco vyčítala tátovi, se kterým mám dnes pohodový vztah. Po letech jsem totiž pochopila, že to se mnou myslel nejlépe, jak uměl, a že nebýt jeho, nikdy bych nebyla tím, kým jsem dnes.
Myšlení plavkyně mi pomohlo neztratit určitou přirozenou pokoru, kterou bych asi jen prací v showbusinessu nezískala. Dodnes to říkám i mámě. Opravdu si to myslím, sport dá člověku do života hrozně moc, ale to přece říká každý a stává se z toho klišé. Je to proto spíš vnitřní věc každého toho, kdo to prožije.
Pořád si uvědomuju, že teď jsem tady, ale zítra můžu být v prdeli, a je to hodně důležité.
Díky tomu jsem snad nezblbla.
Je to paradox. Jako vrcholová sportovkyně jsem cítila, že mám na to podávat velké výkony, a chtěla jsem to extrémně, ale nic z toho nebylo. Od té doby jsem neměla jiné ambice než mít spokojenou rodinu a zdravé dítě. Profesní kariéru, která bude postavená na nejposlouchanějším pořadu v rádiu, jsem neplánovala.
Došlo mi, že se mi to povedlo možná proto, že jsem po tom za každou cenu netoužila.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází