Lukáš Pešek

Měl jsem letenku až do Prahy, ale vystoupil jsem už ve Frankfurtu. Tak, aby nehrozila jediná šance, že někde na tátu narazím. Dojel pro mě kamarád a já si vypnul mobil.

Nechtěl jsem s tátou mluvit.

Neměl jsem koule na to stoupnout si před něj a říct mu, že to balím. Že končím a odcházím. Nechtěl jsem ho ani slyšet. Z domova jsem radši takhle utekl, jednoduše jsem se nevrátil ze závodů za oceánem. Bylo mi dvacet, začal jsem vydělávat první peníze a už jsem nedával jeho výchovu, jeho nekonečný dril, který se během mého dospívání vůbec neměnil. A jestli, tak k horšímu.

Nemohl jsem nic. Od pěti let jsem neměl svůj volný čas, jen jsem dělal, co po mně chtěl.

Do určité doby tohle není špatně, kolem osmnáctého roku už jsem ale začal mít svoji hlavu a s tátou to začalo být vyloženě těžké. Zpětně vím, že ne všechno, co jsem chtěl, bylo správné, ale určitou volnost v takovém věku už jsem zkrátka potřeboval. Přístup je třeba upravovat, nejde se chovat stejně k dítěti v jeho sedmi a sedmnácti. Táta ale, bohužel, zůstával ve svém přesvědčení beze změn.

Musíš.

Musíš.

Nesmíš.

Jednou vás to přestane bavit, začnete bojovat.

Smál jsem se, že v patnácti jsem mohl chodit domů o půlnoci a v devatenácti jsem musel být zpátky už v deset. Celé se to převracelo někam jinam. Možná si táta myslel, že jsem nezodpovědný, ale u mě s tímhle potíž nebyla. Věděl jsem, čemu se chci věnovat a proč. Zbožňoval jsem závodění, měl jsem své sny a cíle.

Ale chtěl jsem taky žít.

Do úplného extrému všechno vyšponovaly peníze. Ty hledejte snad za každým problémem, udělají zle všude a nejvíc v rodině. Já je sice začal vydělávat, ale došlo mi, že z nich vlastně nic nemám a že takhle to přece nechci. Často jsem pak doma seděl a přemýšlel, jak se vydat vlastní cestou. Několikrát jsem chtěl odejít, ale neudělal jsem to. Dlouho jsem sbíral odvahu.

Nakonec to ve mně uzrálo. Na závody jsem si sbalil i své osobní věci s tím, že už se nevrátím.