Adam Gabriel

„Teče voda z Javora!“ 

TEČE VODA Z JAVORA!

„Šafářovi do dvora!“

ŠAFÁŘOVI DO DVORA!

Opakovali jsme v absolutní euforii slova popěvku, který Viktor předříkával, a já se i teď musím smát.

Kdykoliv je mi smutno, těžko, můžu si na tyhle chvíle vzpomenout. Je to moje šťastná myšlenka, zvedne mi náladu. Do půl těla svlečení skáčeme po kabině a jásáme nad vyhraným zápasem. Na věšácích visí reprezentační teplákovky a my se cítíme jako mistři světa.

Vážně. Těžko ve fotbale někdy poznám větší štěstí. Tohle byl vrchol. Radost s týmem, partou kluků, kteří mi z života už nikdy nezmizí. Ty minuty na trávníku a hodiny mimo něj z nás udělaly partu, která zůstane.

Jasně, nebudeme se třeba vídat všichni pravidelně, nedělám si iluze. Pokud se však klidně po letech potkáme, tak si vždycky budeme mít co říct. A já budu klukům vždycky opakovat, jak moc jsem jim vděčný.

To oni mě udrželi u fotbalu.

Borci z gymnázia Nad Štolou, s jejichž většinou jsem se poprvé viděl v šatně před tuctovým utkáním školní ligy. Měli jsme nastoupit proti Jarovu, neměli jsme ani stejné trenky a proti nám vyběhli borci podporovaní Slavií.

Kopačky, štulpny, dresy. Všechno jako absolutní profíci. Jo, měli jsme dostat nakládačku. Tím to všechno začalo.

My ji totiž nedostali. A mohli si o pár měsíců později zpívat vítězný popěvek v kabině v Srbsku. Na mistrovství světa škol. Na turnaji, který všechno změnil a já u fotbalu zůstal. Bez něj bych nikdy neoblékl dres skutečného nároďáku.

Nehrál bych v Dánsku a vy nečetli tenhle příběh.

Táta mi třeba napíše, že se chytly pomlázky, pustily kořeny. Nebo že mi kvetou platany.

Vysázel jsem je v areálu jeho firmy, v bývalém uhelném dole. Je to věc, která mi dává hlubší smysl. Stejně jako postavit krmítka pro ptáky a během zimy je plnit zrním. Zaprvé se na ně pak krásně dívá a za druhé… prostě to dává smysl.

Takže mi tou zprávou táta udělal radost. Vzápětí se samozřejmě zeptá na fotbal. Jestli je všechno v pohodě.

Jasně, že je všechno v pohodě. 

Netrápím se fotbalem, pokud to jde. Do každého tréninku jdu naplno, do každého cvičení dám maximum. Chci se zlepšovat a podávat co nejlepší výkony, ostatně je to moje práce. Nikdy nic neošidím. To už tak nějak máme výchovou dané.

Zároveň nejsem takový, abych byl naštvaný, když jednou sedím na lavičce. V pořádku, trenére, chápu. Znamená to, že v tu chvíli nejsem dost dobrý, abych byl na hřišti. Nebudu další dny trucovat, nebudu stávkovat. 

Budu se snažit přesvědčit, že na trávník patřím.

Nechci se s nikým v klubu, v týmu dohadovat. Jsme tu snad jeden pro druhého, nebo? Pokud by to mělo být jinak, dříve nebo později by člověk musel o dům dále.

Na tohle mi táta řekne, že nemám být tak hodný. Vím, že on by to tak nenechal. Na dalším tréninku by svému přímému konkurentovi dal jasně najevo, že je to jeho místo a on bude hrát. Byl takový, je takový. Nesmírně zarputilý.

Daleko větší pes. On by šel obrannou hlavičkou klidně do medicimbalu. Neuhnul by.

Táta odehrál téměř osmdesát zápasů v Bundeslize, má deset startů za národní mužstvo a taky čtyři tituly se Spartou. Nastupoval na největších stadionech a nikdy se z toho nepodělal, vždycky pro svoje mužstvo odvedl maximum.

Poctivou, často bolestivou práci středního obránce.

Když vás někdo takový vychovává, dostane se vám to do hlavy. Neodpustil bych si, kdybych něco flákal. Zároveň nejsem jeho klon a spoustu povahových rysů mám asi po mámě, která se věnuje pedagogice, komunální politice a pořádání nejrůznějších akcí pro děti.

Mluvím o tom proto, že s bráchou Šimonem jsme tátu samozřejmě viděli hrát. Jenom si z toho moc nepamatujeme, alespoň já tedy ne. Víc než výsledky zápasů mě tehdy zajímaly obrovské tribuny stadionu v Bielefeldu. Nebo to, že se táta se soupeřem zamotal za tkaničku a za boha je nemohli rozplést. 

Jindy jsem se bál, když si rozsekl hlavu a já nechtěl usnout, než přijde domů. A taky si vybavím cesty s mámou na stadion, kdy nám schovávala pod bundu malé džusy, abychom si pronesli nějaké pití a neměli žízeň. Bylo skvělé, že jsme si po zápase mohli jít kopnout na trávník. To si vybavím. Stejně jako to, že jsem dělal blbosti, zakopl a skutálel se z tribuny. Neuměl jsem se zastavit a vlastně to neumím ani teď.

Byla tam s námi ještě rodina od dalšího úspěšného fotbalisty Radima Kučery, společně jsme blbli a taky hráli fotbal.

My s bráchou neustále. Mít dvojče je výhoda, protože je vedle pořád někdo, s kým můžete něco podnikat. A taky se rvát. My se s Šímou máme hrozně rádi, ale taky jsme se uměli nenávidět a při fotbale jsme si už jako kluci nic nedarovali.

V Německu nám naše celodenní soupeření překazili. Odnesl to více brácha. To mi bylo fakt líto. Mají tam pravidlo, že dvojčata nemůžou chodit do stejné třídy. Byl jsem to já, kdo chodil s většinou našich kamarádů fotbalistů, a on musel mezi cizí děti. 

Já byl třída vážka, on motýlek. Potkali jsme se maximálně na hřišti během přestávky.

Kvůli tomu třeba nedostal pozvánku na narozeninovou party našeho spoluhráče a já jo. To bylo fakt blbý. Všechny naše vzájemné hádky končily, když šlo do tuhého. To jsme se uměli a stále umíme postavit jeden za druhého.

Jsme stejní, ale úplně jiní.

A pak si zaslouží zmínit ještě můj malej bráška Štěpán. Ten to rovnou vzal úplně z druhého konce. Hraje na saxofon, je nadanej malíř a zároveň největší antifanoušek fotbalu. Krásný příklad domácího odboje. Ale máme se moc rádi a to je hlavní.

Nebojím se tolik, co bude po kariéře. Stojím na jejím začátku, ale stejně myslím na konec. Vlastně se občas bojím, aby nepřišel moc pozdě. Neberte mě špatně, ale zkrátka vidím spoustu možností mít krásný život i bez vrcholového sportu.

Dokonce si myslím, že ta nejlepší fotbalová léta jsou i nejlepší životní léta. Co když o ně kvůli fotbalu přijdu? Chci toho stihnout docela hodně a chci, aby měli prostor se realizovat i moji nejbližší. Moje přítelkyně, moje rodina. Dokud budu fotbalista, moc se jim přizpůsobit nemůžu.

Ten strach z konce kariéry znovu otupuje i táta. Jeho příklad.

Jak vynikající byl na hřišti, tak ještě lepší je v civilním životě. Pověsil kopačky na hřebík a vybudoval vlastní firmu. Nepotřebuje se ohlížet zpátky za sportovní slávou, nemusí ničeho litovat. Každý den má co dělat.

A táta nikdy nedělal nic zbytečně.

Nechodil na kávičky, nechodil na pivo. Buď pracoval, nebo byl s námi. S rodinou. Alespoň co já si to pamatuji, tak to takhle fungovalo. Až bych si přál, aby si teď dovolil trochu povolit. Zvolnit. Dopřál si s mámou hezkou dovolenou, odpočinul si.

Tuším však, že mu to nedá. Pořád cítí svou zodpovědnost. Teď už ne za své spoluhráče, ale za své zaměstnance. Je mi příkladem, že fotbal není všechno. Vůbec ne. U něj i u mamky vidím, že život lze naplnit i jiným posláním.

Jsem součástí generace, které už nebude stačit jedna životní profese. Budeme ji pravděpodobně muset během života dvakrát, třikrát změnit, protože s postupem technologií bude nejdůležitější schopností se přizpůsobit novým věcem. 

Zároveň jsme podle mého generace, která se tolik nekouká na hmotné věci. Nepotřebuji mít to nejnovější a největší auto. Klidně budu na klubovém parkovišti vedle všech těch luxusních Mercedesů parkovat svého malého Peugeota 108.

Nedávno jsem si ho tady v Dánsku koupil z bazaru, bohatě mi stačí.

Kluci se mi smějou, ale myslím, že taky chápou, co se tím snažím říct. A já zároveň neříkám, že si jednou ten Mercedes třeba taky nekoupím. Třeba to bude dávat smysl, budu si to moci dovolit. Proč ne, jen ho nepotřebuji na splátky po první výplatě.

A nebudu ho podle mě potřebovat ještě dlouho. 

Není to tak, že bych si neuměl udělat radost. Nechci si ji ale dělat kvůli každému chvilkovému nadšení. Snažím se nad věcmi přemýšlet, jestli je opravdu chci nebo potřebuji. Pak si je případně pořídím.

Koupil jsem si například starého moskviče a nechávám ho zrestaurovat, má to pro mě nějakou historickou hodnotu. Úplně vidím, jak v něm vozím svého vnuka, ve stroji tou dobou starém nějakých osmdesát let. Nevím, kde tedy budu shánět olovo do benzínu, ale těším se na to.

Moje Klárka se mě nedávno zeptala: „Jsi si jistý, že tě fotbal nezmění?“

Vím, že pokud by se tak stalo, nebude se mnou. A taky vím, že se mnou není kvůli fotbalu. Je to holka, která studuje vysokou školu a má svoje vlastní cíle a ambice. Nepotřebuje mě k jejich naplnění.

Potřebujeme se navzájem, protože je nám dobře jako dvěma lidem. Jakkoliv si myslím, že na tu otázku je jednoznačná odpověď: „Nezmění!“, tak vím, že život fotbalisty a tím pádem i můj je jiný než mých spolužáků z gymnázia.

Vidím, jak studují na univerzitách, pořád se obohacují o nové informace o světě a míří k tomu, aby ve svých oborech byli opravdu dobří. Chápu, že to pro mnohé zní nepatřičně, ale trochu jim závidím. I já bych to chtěl. 

A nechci o to Klárku ochudit. Vím, kolik toho pro mě obětuje tím, že se se mnou nejprve odstěhovala do jiného města a následně do jiné země. Bez kamarádů, s povinnostmi ke svému vysokoškolskému studiu. Vážím si toho.

Pořád věřím, že se jednou do lavice vrátím, ale teď to nezvládnu skloubit podle svých představ.

Zároveň jsem tam, kde jsem být chtěl. Věděl jsem, že pokud chci hrát fotbal, tak v zahraničí. Je to moje forma studentského Erasmu. Chci z toho vytěžit maximum pro svou sportovní kariéru, ale i pro život.

I proto se třeba poctivě učím dánsky. Všichni se tu sice domluví i anglicky, ale je fajn zaměstnat hlavu a pocit, že si poprvé nakoupím pomocí jejich mateřštiny, je fajn. Nejhorší na životě fotbalisty je nuda. Volný čas, který daleko od všech není lehké zaplnit.