Adam Hložek

Letná bouří.

Zadívám se na tribuny, atmosféra mě pohltí. Připadám si jako ve vlastním snu, vždyť jsem dnešního večera ani dospat nemohl. Nedokážu popsat emoce, které se mi honí hlavou.

Pak ke mně přiletí balon.

Přijde moje chvíle. Okamžik, na který jsem se tak těšil! Mám jediný úkol. Vezmu míč do rukou…

A rychle podám Václavu Kadlecovi, aby akce Sparty mohla pokračovat.

„Díky!“

Počkat.

Opravdu mi řekl: „Díky!“?!

Václav Kadlec?

Tak tohle ani v těch snech nebylo. Poděkoval mi fotbalista Sparty! Hráč, na kterého jsem koukal s otevřenou pusou a toužil jsem si jednou zahrát ve stejném dresu, jaký měl na sobě on.

Nemohl jsem být v ten moment pyšnější, šťastnější. Pamatuju si to jako dneska. Jedno obyčejné „díky“ bylo pro mě tím nejúžasnějším zážitkem. Těšil jsem se, jak to řeknu tátovi s bráchou. Jak se pochlubím klukům na základce.

Fotbal. Byl pro mě vším. Zábavou, vášní. Nedílnou součástí života. Chtěl jsem pořád mít balon u nohy, udělat kličku, pak přihrát před prázdnou. Bavit sebe i ostatní. A za odměnu jít podávat míče při zápasech áčka na Letnou.

Na ten velký stadion. Před ty bouřící tribuny. K tomu posvátnému hřišti.

Byl jsem k tomu trávníku tak blízko, stačilo by překročit postranní čáru a byl bych na něm. Potom jsem přeci tak toužil, vyběhnout po tomhle zeleném koberci! Byl jsem tomu tak daleko, kluk z páté třídy. Jeden z mnoha, kteří fotbal milují a chtějí s balonem strávit každou volnou chvíli.

Sní o kariéře v rudém dresu Sparty.

Vždyť je to tak nedávno. Všechno to vidím tak živě!

Stejně jako moment, když jsem šel jako úplně malý capart před utkáním Zbrojovky za ruku s Liborem Doškem. Sotva jsem na ni dosáhl, navíc jsem se musel pořád ohlížet. V tunelu s námi stál totiž jeden chlap, který můj zrak vysloveně přitahoval.

Kapitán Českých Budějovic.

Tomáš Řepka.

Viděl jsem ho na vlastní oči! Koukal jsem na něj jako u vytržení.

Možná to někomu přijde jako úsměvné zážitky, ale pro nás to byly úžasné momenty. Tak moc jsme chtěli stát na místě těch velkých chlapů. Ligových fotbalistů. I tím jedním podáním míče jsem se k tomu přiblížil.

Byly to časy, kdy mě nikdo neznal. To já si hrál na velké hráče. Česal jsem si vlasy do kohouta, kterého tehdy nosil Cristiano Ronaldo. Měl jsem naučené jeho pohyby, stavěl jsem se k míči přesně jako on.

Chtěl jsem být jako on.

Dneska už chci být hlavně sám sebou. Klukem z Ivančic, kterému rodiče pomohli do velkého fotbalu, ale hlavně z něj vychovali slušného a pokorného člověka.

Je mi dvacet let.

Vím, co od sebe očekávám. Vím, co ode mě očekávají ostatní.

Především ale naštěstí vím, že fotbal není úplně všechno. I bez něj může člověk žít krásný a spokojený život. Moje kariéra se zatím vyvíjela skvěle, vím to. Ne každý má takové štěstí. O to víc si všeho vážím.

Nemluvím o tom, protože by mi to někdo říkal. Všichni jsme tyhle příběhy slyšeli. Jenže já jsem jednomu takovému bohužel byl nejbližším svědkem.

Na vedlejším hřišti se najednou všichni seběhli do hloučku.

Co se stalo? Někdo špatně došlápl? Někdo do někoho zajel? V první chvíli nebyl důvod se nechat vytrhnout z vlastního tréninku.

Ve sparťanské akademii na Strahově je jedno hřiště vedle druhého, takže jsme na to sousední viděli dost dobře. Rychle nám bylo jasné, že tohle nebude jenom o nějakém výronu v kotníku. Po chvíli dorazila sanitka…

Ty jo. Tohle je těžký. I po těch letech je to těžký vyprávět, vzpomínat.

Přišli za mnou, že ta záchranka jela pro bráchu. „Zamotala se mu hlava, zkolaboval…“ Nikdo pořádně nic nevěděl, nechápal, co přesně se stalo. Trénink samozřejmě skončil, později přijeli naši, společně jsme pak vyrazili do nemocnice Motol.

Brácha pro mě vždycky byl ten nejbližší parťák. Vzor, motivace se zlepšovat. Vždyť je o čtyři roky starší a díky němu hraju fotbal.

 To on si ho vybral na úkor tátovy házené. Právě jeho si Sparta vytáhla ze Zbrojovky a mě si vzala jako přívěsek.

Byl fakt dobrej.

S ním mám spojené svoje první fotbalové vzpomínky. Na jeho zápasech a trénincích jsem si půjčoval balon a kopal si někde za postranní čarou. Sotva jsem chodil, už jsem ho měl u nohy. Nechtěli jsme se ho vzdát.

Chlapi v hospodě vedle hřiště si museli u piva klepat na čelo.

„Taťko, táto!“

Tahali jsme s bráchou tátu od jeho půllitru. Trénink skončil a my potřebovali někoho, na koho budeme střílet.

„Ještě chvíli!“ žadonili jsme.

Celé hřiště prázdné, jen my tři. Brácha centroval, já to zpracovával a pálil na tátu. Znovu a znovu, pořád dokola. Pak jsme se otočili nebo běhali slalomy. Hodinu před tréninkem, hodinu po tréninku. Neúnavně, s nadšením.

Chlapi cinkali sklenicemi a my tři kopali do balonu. My bychom na tom trávníku ivančického hřiště s bráchou snad nejradši i spali. Vždyť můj režim byl velmi jednoduchý. Dopoledne jsem byl ve školce, a pak na hřišti.

Nic víc než balon jsme k zábavě nepotřebovali.

Najednou tohohle mého velkého bráchu z vedlejšího hřiště vezla záchranka. Hrál za sparťanskou devatenáctku, juniorku, rozhodně měl namířeno do ligy. Místo toho jsme stáli u jeho postele v nemocnici v Motole.

Máma, táta a já. Naše rodina. Vždycky jsme drželi pohromadě.

Bylo to hrozný, ale zároveň už se tomu dokážu i zasmát. Snažili jsme se tam bráchu všemožně rozveselit, povzbuzovat ho. Bylo to tak těžký a komický zároveň

Věřili jsme, že to byl jenom jeden špatný moment. Jenže nebyl. Zkusil se vrátit a po čase se stalo to stejné. Těch pokusů bylo víc a nakonec znovu končily ztrátou rovnováhy… Opět následovalo kolečko doktorů, další a další vyšetření.

Přesnou diagnózu známe jen my blízcí, ale na velký fotbal to už nebylo. Konec. Z ničeho nic.

Obdivuju, jak to Dan zvládl.

Nedávno se tu byl za mnou podívat v Leverkusenu. Vím, že byl dojatý, dal jsem gól a nějaká slza ukápla. Přes to, co se mu stalo, na fotbal nezanevřel. Nezahořkl, není zhrzený. Naopak, je mojí oporou. Prožívá se mnou kariéru, kterou mohl mít i on.

Jsem za to obrovsky vděčný.

I za to, že vidím, jak funguje v běžném životě. Má svou práci, přítelkyni, lásku. Pořád pro mě zůstává v mnohém inspirací, stejně jako když jsme toho tátu tahali ze zahrádky hospody u ivančického hřiště.

Právě tam bráchova kariéra pokračuje. Na amatérské úrovni, ale i to je přeci skvělý. Fotbal mu může zůstat tou čistou radostí.