Adam Ondra

Žula. Hladká a klouzavá. Unikátní.

Jinde je stejný povrch hrubý jako smirkový papír. Tak proč mám pocity jako na tobogánu? Než jsem si zvykl, nevěřil jsem nohám. Byl jsem zatuhlý. Připadal jsem si jako tenista, který trénuje celý život na antuce a pak musí předvést životní výkon na trávě ve Wimbledonu.

El Capitan.

Téměř kilometrová ikona skalního lezení v Yosemitském národním parku. Na světě není stěna, která by byla tak kolmá, tak vysoká, a přitom tak blízko od parkoviště. Když jsem si pod ni stoupnul a viděl tu štreku, připadal jsem si nicotně.

Dawn Wall. Technicky nejobtížnější místo, vypadá hrozivě. Na první pohled se to nedá zvládnout. Ani na druhý. Zároveň cítíte, že je přesně tohle cesta stvořená k tomu, abyste se po ní dostali až nahoru.

Je to paradox a fascinuje všechny horolezce. Hrany jsou úzké, třeba jen dva milimetry. Chyty minimální, někdy na jeden prst. Přesto při výkonu zjistíte, že máte vždy šanci postoupit o krok dál.

Na specifické podmínky jsem si zvykal několik týdnů. Prolézt všechny pasáže, označit si krizové body. Nejdřív jsem se trápil, ale jakmile tělo pochopilo terén, dostavila se lehkost a mohl přijít ostrý pokus.

Finální výstup na Dawn Wall jsem nakonec zvládnul za osm dní. Rekord mých předchůdců byl devatenáct dní. Celou dobu jsem byl ve stěně. Kvůli teplu během dne jsme lezli v noci. S čelovkou. Byla to tak hladká plotna, že v umělém světle vystupovaly všechny hrboly.

Vím, že to, co jsem dokázal, zaznamenali i lidi, kterým je jinak můj sport ukradený. Mým americkým předchůdcům dokonce osobně gratuloval tehdejší prezident Obama. Jsme zatím jen tři, kteří se dostali nahoru nejnáročnější trasou, takzvaným volným lezením. Všichni to berou jako super výkon. A jelikož jsem loni vyhrál i mistrovství světa v lezení na obtížnost, dostal jsem se do finálové desítky ankety Sportovec roku.

Asi to byla skvělá reklama. Sám přitom vidím v celé akci hodně rezerv. Myslím, že jsem nebyl ve formě, s níž bych byl spokojený. Šíleně mě bolela lýtka a nohy. Odneslo to sedm párů lezeček. Jsem přesvědčený, že se dá Dawn Wall zvládnout ve stoprocentním stavu za 24 hodin.

Je to psycho, něco pro ultravytrvalce. Ale taky reálný cíl.

Vím, že mi trvalo dlouho, než jsem se stěnou našel společnou řeč. Až pak jsem pochopil, jak úžasné pasáže nabízí. Když jsem se vcítil do řeči chytů, začaly mi napovídat. Jak se správně natočit, jak se vykroutit, kam dát nohu. V některých místech to byla oboustranná komunikace. Pak jsem lezl dobře, efektivně a s radostí.

Stěna mě k sobě pustila. Nikdy nepoužívám termín, že jsem cestu dobyl. Nepatří to do mého myšlení. Nevlastním ji. Jen jsem ji vylezl.