Alena Polenská Mills

„Brácha hraje hokej za reprezentaci, jo?“

Průvodčí ve vlaku z Kutné Hory do Kolína zbystřil můj batůžek s logem světového šampionátu v Kanadě do osmnácti let, kde jsme v roce 2008 získaly bronz. 

„Ne, to je moje. Já hraju hokej.“
„Nehrajete. Děláte si ze mě srandu.“
„Nedělám. To je z našeho mistrovství, máme ženskou reprezentaci. Teď už i mládežnickou.“
„Blbost. Tady přece není ani ženská liga.“
„Je.“

Naše debata se ještě chvíli odvíjela tímhle směrem. Ten pán mě přesvědčoval, že holky přece hokej vůbec hrát nemůžou. Byl si tím naprosto jistý, snad by bývalo bylo potřeba, abych si před ním nazula brusle a vzala hokejku do ruky, aby mi uvěřil. Možná jsem mu měla říct, že můj dres z tohohle šampionátu visí v torontské Síni slávy, protože jsme dokázaly něco, co žádný ženský tým z Česka před námi, ale pouštějte se do takových debat někde na kolejích u Libenic.

Nakonec to vzdal, ale stejně myslím, že zatímco odcházel k dalším cestujícím, pořád si tak úplně nebyl jistý, jestli mu nekecám.

Za posledních pár let se u nás povědomí o ženském hokeji zlepšilo, přestože pořád je to přece jen pro běžné lidi něco nečekaného.

Ne tak pro moje okolí.

Kdokoliv mě poznal, poznal mě už jako hokejistku. Na brusle mě prý totiž rodiče doma v Kutné Hoře postavili už někdy v jednom roce věku. Chodili na zimák se starším bráchou, tak chtěli, abych se naučila bruslit taky. Dostala jsem sandálky se dvěma noži a ťapkala jsem si.

Prý jsem brečela, když jsme na stadion jeli, že tam nechci, a pak mě zase řvoucí nemohli dostat z ledu. Nebylo to se mnou asi úplně snadné, což ví nejlíp brácha.

Maličko jsem ho terorizovala.

Nejvíc tím, že jsem mu kradla hokejku a odmítala mu ji vrátit. Moje! Naši mi museli pořídit vlastní. Pak jsem si vydupala, že chci taky hrát. Rodiče sice byli proti – kdo to kdy viděl, aby holka chodila na hokej – ale mě to tak bavilo, že přece jen povolili.

Celé dětství jsem pak nehrála proti jediné holce. Ani jedné. Žádnou jsme ani neměli v týmu. Jen dva roky pode mnou později začala Katka Mrázová a proti bráchovi nastupovala za Hradec Simona Studentová, jinak nic. Přesto mi nikdy nepřišlo, že dělám něco zvláštního.

Ostatní holky měly své zájmy, malá Polenská prostě po škole pospíchala na zimák, kde ji brali jako přirozenou součást dění. Samozřejmě jsem se s nedůvěrou setkávala i tam, ale jiného druhu. Různí trenéři a rodiče mi třeba později v Kolíně říkávali, že s klukama, s nimiž jsem byla odmala v týmu, nevydržím už příští rok držet krok. Že doteď to bylo takové dětské šmrdlání, ale na podzim už budou kluci rychlejší, silnější, vyšší.

„Ještě rok a pak už nebudeš stíhat.“

To tak…

Později žasli, že stíhám úplně v pohodě. Ale koncem sezony začali pochybovat nanovo.

A já tam pořád byla.

Asi mě doma dobře krmili, protože jsem vždycky patřila k těm vyšším. Však jsem taky začínala jako obránce, což tehdy bylo u holek v klučičích týmech nezvyklé, dávali nás spíš do útoku.

Byla jsem bek třetí pětky. Stabilně. Trenér mi totiž říkal, že tam hraju super, zatímco když mě dá do první, je to hrůza.
„Tak druhá lajna by byla ideální, ne?“ nadhodila jsem. Byla jsem drzá.

Ani soupeři nečekali, že budu hrát v obraně. Jelikož jsme v útoku měli kluka s dlouhýma vlnitýma vlasama, modrýma očima a hezkýma řasama, který navíc nosil na helmě plexi, vždycky si všichni mysleli, že „ta holka z Kolína“ je on.

Mě měli za chlapečka s dlouhýma vlasama. Případně jsem během zápasů zaslechla: „Hele, tak oni tam mají dokonce dvě holky.“

Chudák.