Aleš Hemský

Ten den byl divnej už od začátku. Někdy to tak prostě cítíte.

Trenér nás poslal na ranní rozbruslení a já si přitom říkal, že bych tam nejradši ani nešel a spíš si odpočinul. Měl jsem si říct o volno s tím, že přijdu až na zápas. Tak, jak je to dneska už vcelku běžný.

Ne, byl to fakt divnej den. Všechno jako by nesedělo správně.

Hokejka v rukou jako by najednou nebyla moje, jako bych neměl správně nabroušený brusle. Zná to každej hokejista, někdy jako byste se ve vlastní výstroji necítili dobře, přitom to nemá žádnej objektivní důvod. Je to jenom… dojem. Nic víc než dojem, že to nelepí a nejezdí. Dojem, z kterýho se přitom může stát někde vzadu v hlavě problém. A zvlášť u mě, já byl na vybavení vždycky magor. Kustodi ze mě šíleli, potřeboval jsem mít jinej žlábek podle ledu, jakej zrovna v tý který aréně byl, vystříhával jsem si jazyky, testoval různý sklony bot. Výrobci hokejek jsem zase postupně poslal asi sedmdesát úprav – a stejně jsem si pak ještě před zápasem pilníkem dobrušoval čepel nebo nahoře hůl zkracoval, protože se mi na pohled nezdála.

Přesně z toho důvodu je někdy lepší dorazit rovnou až na zápas, a vyhnout se tak myšlenkám, jestli si mám nechat přebrousit nebo jestli si připravit tři nový hokejky.

Nebo čtyři?

Nebo dvě?

Ten den se mi to honilo hlavou celou dobu. Nebyl jsem v pohodě.

A sedmej zápas finále Stanley Cupu proti Carolině jsme tenkrát s Edmontonem prohráli.

Ale co, byl jsem mladej. Během roku a půl se toho tehdy v mým hokejovým životě událo tolik, že jsem si říkal, že to ani nevadí. Bylo mi dvaadvacet a všechno se událo strašně rychle. Měl jsem za sebou čerstvě titul s Pardubicema z výlukový sezony NHL, zlato z mistrovství světa s nároďákem, kde jsem měl tu možnost zahrát si ještě s klukama, kterým se říkalo zlatá generace, a v půlce sezony, která pro mě skončila až v posledním možným zápase o Stanley Cup, mi ještě pověsili na krk bronzovou olympijskou medaili.

Připadalo mi, že to holt s Oilers vyhrajem jindy. Nevadí, jedeme dál. Byl jsem z toho intenzivního období unavanej, ale myslel jsem si, že to takhle bude pokračovat. Že jsem nedotknutelnej, můžu si dělat, co chci.

Jenže tak to nebylo.

Tehdy v začínajícím létě 2006 mi jako mistrovi světa, olympijskýmu medailistovi a finalistovi Stanley Cupu nedocházelo, že vlastně můžu být už jenom horší, protože o moc víc už v hokejovým světě dokázat nejde.

Nedocházelo mi, že snad kromě toho úspěšnýho play off doma v Pardubicích, kde nás trenéři nechali hrát, jak nám bylo vlastní, jsem toho těm dalším úspěšným týmům zase tolik svýho nedal. Byl jsem moc mladej na to, abych kromě pár gólů a nahrávek přidal i kus sebe, abych skutečně udělal rozdíl.

Sice jsem rok od roku jako hokejista vyzrával, v mých očích jsem se stával čím dál lepším, ale k žádnýmu úspěchu to nevedlo.

Sezonu po finále jsme se s Edmontonem ani nedostali do play off.

Okej, stane se.

Jenže my se tam nedostali ani v tý další.

A v tý třetí taky ne.

Najednou uteklo devět let a mým posledním zápasem v play off NHL pořád zůstávala prohraná game 7 s Carolinou.

Nepřikládal jsem tý situaci žádnej velkej význam. V jednom ze zápasů ještě v Edmontonu mě na střídačce trefil vyhozenej puk. Někam mezi spánek a ucho.

Nic, zabolelo to, ale normálně jsem ten večer dohrál.

Už během letu domů jsem ale postupně začínal mít pocity, jako bych plul na lodi v rozbouřenejch vlnách. Bylo mi špatně, zvedal se mi žaludek, chvílema mi začínaly jen tak svévolně těkat oči sem a tam, ztrácel jsem balanc. Ráno už jsem ani skoro nemohl dojet na zimák. Nemyslím, že byl tehdy dobrej nápad sednout za volant a řídit, celej okolní svět se mi kejval, ale nějak jsem to zvládnul a v kabině spěchal rovnou za doktorama.

Schytal jsem do tý doby už pár otřesů mozku, kdy si mě někdo na ledě vyčíhal a trefil, což v tehdejší NHL nebylo nic výjimečnýho, ale i když to bylo dost otravný, tam jsem už ty stavy aspoň dokázal rozeznat a věděl jsem, kdy si mám dát klid a radši vynechat zápas. Tohle ale bylo jiný.

Tohle bylo fakt divný.

Okolo starý haly v Edmontonu nebylo široko daleko nic, kam by mohl člověk vyrazit. Hotel, kde jsem bydlel, stál přímo před ní, stačilo jen přejít parkoviště.

Trávil jsem tak celý dny na pokoji a akorát si chodil dolů na recepci půjčovat filmy na VHS kazetách. Jedl jsem samozřejmě samý blbosti.

Bylo mi devatenáct, právě jsem podepsal smlouvu s Oilers a myslel si, že takhle bude vypadat můj život v NHL. Krátce nato si mě ovšem zavolal generální manažer Kevin Lowe s tím, že by chtěli, abych bydlel u majitele klubu.

Nejdřív jsem nechtěl, připadalo mi, že mě chtějí jenom hlídat, protože hrozně vyvádím, a že si přece taky chci užívat, nicméně souhlasil jsem, že se tam dojedu aspoň podívat.

Co jsem viděl, mě ohromilo. Ten barák, to byl regulérní zámek. I s věžičkou.

Ve sklepě bazén, vířivky, bar, ledničky neustále plný jídla i pití… Uvedla nás sekretářka a samotnej Bruce Saville, tak se filantrop a bývalej majitel Oilers jmenuje, mě přivítal v pracovně, kde měl věci od Gretzkyho. Provedl mě celým domem.

„Bydlel bys tady v tomhle patře,“ ukázal mi.

A já teda, že jo. Toho luxusu jsem se trochu bál, ale zase, koho by to nelákalo? Řekl jsem si, že to zkusím, a udělal tak jedno z nejlepších rozhodnutí mýho života. Z Bruce se totiž stal někdo jako můj druhej táta. Udělal pro mě první poslední, nemusel jsem řešit absolutně nic, naopak jsem si mohl požádat o cokoliv, na co jsem si vzpomněl. Za bydlení ani jídlo jsem samozřejmě neplatil. Cítil jsem se jako doma, mojí jedinou starostí bylo hrát hokej. Nebýt toho, jsem si jistej, že by se ze mě nikdy nestal hráč, jakým jsem byl. Trápil bych se sám mezi staršíma klukama v partě, měl bych problém začlenit se. Bruce pro mě ale vytvořil zázemí, jaký jsem měl doma od rodičů.

Zase jako když jsem byl dítě. Mohl jsem se soustředit jenom na hokej. Měl jsem kliku.

Nikdy jsem zároveň necítil ani náznak tlaku, že by mě Bruce kontroloval nebo mi dával najevo, že mu musím jeho štědrost vracet na ledě. Ne. Je to člověk s dobrým srdcem, co viděl zakřiknutýho Evropana a snažil se mu pomoct, aby se v jeho klubu cítil dobře.

Víc než cokoliv byl Bruce fanoušek, vůbec neřešil otravný věci, zajímalo ho jenom, jak probíhal zápas. Jestliže jsme se někdy bavili víc, tak o normálních lidskejch věcech. Dokonce mi toleroval i občasný party. Když už jsme to fakt přehnali, sekretářka nás vyházela, ale všechno v klidu. A to i tehdy, když jsme ho jednou nad ránem se spoluhráčema probudili kraválem ze zahrady a on rozespalej v županu myslel, že ten borec, co jezdí na soše bizona, je jeho syn, co bydlel někde úplně jinde.

„Kennedy, co tu děláš?“ mžoural do tmy.
„Bruce, v pohodě, to je jeden z nás.“
„Jo, aha. Tak se hezky bavte, kluci…“

Když NHL kvůli obcházení pravidel platovýho stropu zakázala, aby majitelé ubytovávali hráče, Bruce se mě dokonce ptal, jestli u něj chci dál zůstat, že to nějak vymyslíme. Na to jsem ale odvětil, že děkuju, ale že už se taky musím začít starat sám o sebe a měl bych vyrazit vlastní cestou, abych vyrostl i jako člověk.

Divíte se, že se mi z Edmontonu nikdy nechtělo pryč?

Ten klub, to byla rodina. Bruce i generální manažer Kevin Lowe a trenér Craig MacTavish mě vychovali. Normálně vychovali. Dostali do rukou kluka, kterej možná měl nějaký hokejový dovednosti, ale bál se všeho okolo, a oni to vycítili a chránili mě. Nevím, jestli někdo další s podobnou startovní pozicí měl takový štěstí jako já.

Nikdy nezapomenu, jak si mě Kevin, kterej jako hráč vyhrál šestkrát Stanley Cup, zavolal k sobě na pokoj před mým prvním play off. Sedli jsme a hodinu jsme si povídali o tom, co mě čeká, abych byl připravenej a nenechal se rozhodit, když po mně někdo půjde. Jako kdyby mluvil se svým synem. Ne aby mi něco nahustil do hlavy, aby mi sdělil, že se ode mě čekají góly, když mě vzali v prvním kole draftu. Ale protože mu záleželo na tom, abych hrál nejlíp, jak dovedu. Abych se cítil dobře.

Vím, že se takhle choval ke všem v rámci klubu. Jako správnej lídr.

A pak čteš články, jak je všechno v Oilers špatně, a říkáš si, že ti lidi vůbec netuší, jak to je doopravdy…

Přesto jsem měl odejít. Klidně o pět let dřív, než jsem nakonec odešel. Měl jsem to udělat jako Ryan Smyth, který si prostě řekl a šel.

Mohl jsem, možností bylo víc. Jenže já pořád koukal na někoho jinýho. Říkal jsem si, že jim to přece nemůžu udělat, že jsem jim všem vděčnej, jak mi v začátcích pomohli, a jsem tam vlastně šťastnej. Byl to můj první klub, nic jinýho jsem neznal.

Být takovej dobrák se ale v NHL moc nevyplácí.

Ne když hraješ spoustu zápasů, v nichž o nic nejde, a ty víš, že bys potřeboval něco jinýho.

Naši doktoři neměli jiný vysvětlení, než že se jedná o další otřes mozku. Ne a ne přijít na možnej další důvod mých stavů, kdy se se mnou všechno točilo. Letěli jsme zrovna do New Yorku, kde měl náš fyzioterapeut známýho specialistu. Odcestoval jsem tedy s týmem a vydal se k němu.

Stačilo jedno vyšetření, aby poznal, co se to se mnou skutečně děje. Lehnul jsem si, zaklonil hlavu a jen co se mi začaly motat oči, měl jasno.

Vertigo. Závratě.

S mými otřesy mozku to zároveň nepřímo souviselo, protože neustálý nárazy mi poznamenaly v hlavě centrum, který koordinuje vjemy zraku, sluchu a hmatu. Dodnes když třeba sedím v letadle se sluchátkama, je mi divně. Jak jeden z vjemů vypnu, ani ty zbylý nefungujou dohromady a dělá se mi zle.

Tehdy jsem zůstal nějakej čas odpočívat a jakmile akutní potíže odezněly, zase jsem hrál dál. Nikdy jsem se už ale divnýho pocitu úplně nezbavil. Jako by tam vzadu pořád někde byl, jako bych pořád zůstával jednu jedinou ránu od obrovskýho průšvihu.

Od průšvihu, kterej nakonec skutečně přišel.