Aleš Opatrný

Není to tak dávno, ani ne rok, co se mi rozezvonil telefon.

Ozval se jeden můj známý, který zprostředkovává prodej koní, že má amerického klienta, kterému by pasoval můj kůň Forever. Nabídka byla opravdu hodně vysoká. Bavili jsme se o milionech. Ten hovor přesto trval jen pár minut. V podstatě okamžitě jsem odmítl. S vědomím, že to je buď obrovská chyba, anebo to úplně nejlepší rozhodnutí mého života.

Každý z nás celou kariéru doufá, že má správného koně.

Často se přitom jezdci během svého života takového nedočkají.

A já mám jednoduše pocit, že to štěstí mám. Že tohle je konečně on.

Je to přitom jen jakési vnitřní tušení, které má k jistotě pořád obrovsky daleko. Foreverovi je teprve osm let, ale v mých očích má všechny předpoklady, aby jednou patřil mezi ty nejlepší. O tom všem se ale začne rozhodovat až příští sezonu. Ve svých devíti letech bude poprvé připravený na to, aby jezdil ty nejvyšší a nejtěžší parkury.

Rok 2020 ukáže, zda jsem se nemýlil a můj vnitřní hlas mi napovídal správně.

Možná vám to vyzní, jako bych prodával ojetá auta. Neberu to tak. Odmítl jsem za koně peníze, se kterými bych se měl krásně do konce života. Jestli se Forever bude vyvíjet podle mých předpokladů, všechno mi společnými úspěchy vrátí. Prakticky ve vteřině v mém srdci zvítězil sport nad byznysem. Vnitřně totiž cítím, že takového koně už nikdy mít nebudu.

Kdybych Forevera před rokem skutečně prodal, nepřišel bych jen o něj. Spolu s ním bych prodal především svou naději. Naději na to, že se mi jednou splní sen a kvalifikuju se na olympiádu, která mi už třikrát těsně utekla. Já ale stejně věřím, že to jednou dopadne a svůj cíl si nechci nechat vzít.

Za to žádné peníze na světě nestojí.