Alexander Choupenitch

Bělorusko, Minsk, léto 2005.

Ultrasovětská hala s rozmlácenýma parketama a budovatelskými nápisy. Mám dojem, že moje kariéra začala podobně jako nějaká úvodní scéna z Rockyho.

Bylo mi jedenáct, šermovat jsem se učil už dva roky, ale moc mi to nešlo. Popravdě, byl jsem bídnej a neznal pořádně ani pravidla. S tímhle základem jsem vstoupil do haly, která na první pohled působila strašně depresivně, a nakonec v ní objevil vášeň, která mě naplňuje od rána do večera.

Mohl za to pán, kterého můj děda poprosil, aby mi pomohl s tréninkem. Vypadal docela obyčejně, což je asi poznávacím znamením všech opravdových frajerů. Vyklubal se z něj Alexandr Romaňkov, což je v šermu něco jako Muhammad Ali v boxu. Jediný fleretista, který vyhrál pětkrát individuální titul na mistrovství světa, olympijský vítěz v týmech, legenda.

Scházel jsem se s ním čtyřikrát týdně a bylo to úžasné. Vysvětlil mi, o co v mém sportu jde, protože jsem do té doby neměl žádnou taktiku. Postavil mi techniku, probudil ve mně zápal.

Ale byla to dřina.

Kdykoliv jsem se netrefil tak, jak chtěl, musel jsem ho vzít na záda a jít s ním posuny v šermířském střehu okolo celé tělocvičny. Vážil sedmdesát kilo. Působil ostře, ale zároveň jako přirozená autorita, vnímal jsem ho jako neskutečnou inspiraci a motivaci. Měl velké charisma a hltal jsem každé jeho slovo.

Najednou se všechno změnilo. Vrátil jsem se domů a začal vyhrávat, což je věc, o kterou se snažím dodnes.