Alice Roubalová

Obvykle jsem na těch dvou kilometrech nepotkala ani živáčka.

Byla to úzká stezka podél stráně, kterou mám pořád před sebou. I po těch letech.

V roce 1972 mi bylo deset.

Jsem holka z Libčan, z vesnice u Hradce Králové, kde jsme bydleli na statku. Ten jediný nám zůstal, pole a lesy sebrali rodině komunisté. Do školy do vedlejších Hvozdnic jsem chodila od první třídy sama, stejně jako všechny děti. Tenkrát to bylo běžné, nikdo se nikoho nebál.

Už nevím, jaké bylo roční období, ani to, jaký byl den.

Pamatuju si jen, že se ke mně cestou ze školy někdo připojil. Kousek za vesnicí. Všimla jsem si hned, že nejsem sama, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornost. Až mnohem později mi došlo, že si mě musel vyčíhnout, protože jsem ho už dřív viděla, jak stává u plotu jednoho domku.

Byl blonďatý, vysoký, hubený. Nebylo mu víc než dvacet, ale tenkrát mi připadal hrozně starý.

Šel za mnou a nenapadlo mě, že by mě mohl ohrozit. Myslela jsem si, že je to jen někdo, kdo jde stejným směrem. Byl rychlejší než já a nenápadně se přibližoval, až se dostal těsně za mou úroveň.

Když mě chytnul a povalil na stráň, připadalo mi, že se na mě navalil obr.

Na zádech jsem měla aktovku, kterou mi strhnul a vnímala jsem, jak ležím na lopatkách. Jako malá holka jsem jen cítila, že se nemůžu ani hnout.

Jednal rychle.

Stáhnul si kalhoty a pokoušel se svléknout dole i mě. Napůl se mu to povedlo, protože jsem měla jen sukni a punčocháče.

Cítila jsem jeho nahé tělo.
Jeho nohy.
Jeho přirození.

Byla jsem v takovém stavu, že jsem vnímala jen to, jak se po mě válí a že se tam dole něco děje. Nelíbal mě, jen na mě ležel a připadal mi strašně těžký, dělal nějaké pohyby a já to nechápala. O sexu jsem do té doby nic nevěděla, ani jsem o něm nic neslyšela, jen jsem čekala a byla přesvědčená, že je to moje poslední hodinka.

V podstatě jsem si přála, aby to proběhlo co nejrychleji.

Aby to už skončilo. Aby mě zabil.

Byla to chvíle, kdy jsem radši volila smrt než utrpení.

Nevím, jestli jsem tam ležela deset minut, nebo hodinu, jen jsem odevzdaně čekala a najednou se něco stalo. Buď si to rozmyslel, nebo ho někdo vyrušil.

Všeho nechal, oblíknul se, otočil se na mě a řekl: „Jestli to někomu řekneš, tak tě zabiju.“

Pak odešel.

Chvíli jsem ještě ležela, pak jsem se dala dohromady a spustila hrozný pláč, který mi vydržel celou cestu domů. Modlila jsem se, ať už nikoho nepotkám, nevím proč. I kdybych viděla šneka, měla bych hrůzu z toho, že mi ublíží. V domě jsem byla sama, rodiče pracovali jako vždycky, proto jsem ani nevěděla, kolik je hodin.

Vzpamatovala jsem se a věděla jedinou věc. Nesmím to nikomu říct.

Jednala jsem úplně iracionálně.

Pravděpodobně mě k tomu přesvědčil strach. Nejen kvůli tomu, co mi řekl, ale i proto, že jsem měla hodně přísného tatínka a bála jsem se jeho reakce.

Rodiče samozřejmě poznali, že něco není v pořádku, ale nedostali to ze mě.

Vymýšlela jsem si, že mě bolí hlava a břicho.

Pořád jsem vůbec nerozuměla tomu, co po mě ten člověk chtěl, takže jsem se to snažila vytěsnit a dělala, že se to nestalo. Potlačila jsem to jako něco, co bylo strašné a chtěla zapomenout. Začala jsem domů chodit jinou cestou, přes les. Kolem toho baráku jsem už nikdy nešla.

Jediné vysvětlení, proč jsem to nechala za sebou, spatřuji v tom, že jsem krátce na to začala hrát ping pong.