André Reinders

Přetočil jsem ho na záda a kontroloval pozici. Tenhle soupeř měl podle mnohých dokázat, že moje éra skončila. Trochu mě překvapilo, že se mi pokusil zespoda nasadit páku na rameno. Bylo to v rohu klece. U jeho trenérů.

„Urvi mu to, urvi mu to,“ křičeli na něj z pár centimetrů.

„Takovou sílu nemá!“

Řekl jsem to nahlas. Dost diváků to slyšelo a někteří se začali smát.

Nevím, proč jsem to udělal. Později jsem se jim omluvil. Mrzelo mě to. Nehodilo se to. A hlavně to nebyl můj styl. Spousta kluků v MMA sice má založenou image na trashtalkingu, velkohubých hláškách. Já jsem možná studenej čumák, ale nikdy jsem se nechoval arogantně. Spíš si myslím, že mi sebevědomí, pro zápasy v kleci naprosto zásadní věc, občas chybělo.

Jenže ten večer jsem byl nahoře.

Čtyřčlenná pyramida o nejlepší českou střední váhu byla sledovaná i v zahraničí. Je to už sedm let a myslím, že se na ni dodnes vzpomíná jako na jeden z vrcholů domácí scény.

První zápas jsem vyhrál na body.

Mohla za to životní forma. A taky jsem vypozoroval, že soupeř nebyl psychicky v pohodě. V kleci tohle cítíte, ale nesmíte nic podcenit. Do poslední chvíle nevíte. Celkem často se stane, jak někdo z absolutní dominance prohraje šíleným KO.

Finále skončilo ve druhém kole. Protivníka jsem poslal k zemi kopem do hlavy. Byla to finta. Celý zápas jsem ho kopal do přední nohy. Pak jsem se mu na to místo podíval a kopnul nahoru. On šel dolů a já ho dobil u pletiva.

Doteď slyším, jak mi těsně předtím, než to rozhodčí ukončil, zespoda říká: „André, stačí…“ Byl to kamarád. Znali jsme se víc než dobře a často spolu trénovali. Proto se mi pyramida, kde se mezi sebou mlátili nejlepší Češi, moc nelíbila. Jenže náš sport je takový. Navíc lidi to chtěli. Měli pocit, že není dostatečně vyřešeno, kdo je jednička.

Tak jsme to vyřešili.