Aneta Grabmüllerová

Natahovaly se ke mně desítky rukou a mezi nimi musela být i ta nejdůležitější.

Tátova.

Celá ulepená od španělského bahna jsem v cílové rovince nemohla na tváři vykouzlit úsměv. Rozbrečela jsem se. Všechno to na mě v tu chvíli tak dolehlo, že jsem přes slzy viděla vše kolem sebe rozmazaně.

Fanoušky, jejich ruce, cíl.

Nemohla jsem ani uvěřit.

Z posledních sil jsem jenom hledala tu správnou ruku.

Tátovu ruku, to s ním jsem si chtěla plácnout.

A pak už jsem věděla, že to zvládnu. Zvládnu to! Doběhnu si pro životní výsledek. Nikdo mi ho nesebere, už nepřijde žádný kolaps, už mi nedojdou síly. Zbývalo pár posledních metrů.

A on tam byl se mnou. Viděl závod, který jsem nikdy neměla absolvovat. Viděl mě dobíhat pro umístění, jakého jsem podle mnohých nikdy neměla dosáhnout.

Ne s mojí postavou, ne s mojí přirozenou hmotností. Rozhodně ne s radostí, s čirou radostí ze sportu samotného.

Uvěřila jsem tomu, uvěřila jsem jim. Svým trenérům, svému okolí. Brala jsem to tak, že můj příběh je normální.

Myslela jsem si, že jsem zkrátka na profesionální, vrcholový sport neměla. Nebylo mi dáno. Kdo jiný by to měl poznat než oni? Měli přeci jasno. „S tvojí postavou…“ Tolik jsem se ji snažila změnit!

Výkonnostní sport pro mě, někdejší mládežnickou naději a zasněnou holku, ve třiadvaceti letech na docela dlouhou dobu přestal existovat. Utekla jsem před ním, vytěsnila ho.

Teď jsem ale byla v cílové rovince mistrovství světa v terénním triatlonu 2021 a v hlavě se mi motaly všechny pocity dohromady. Byla jsem třetí. Už mě nikdo nedostihne, nikdo mi mou medaili nesebere.

Pak jedna z těch emocí převládla. Zadostiučinění.

Neměli pravdu.

Pletli se ve všem a já to sama sobě dokázala. Po letech bez systematické přípravy, s tátou jako největší podporou po boku a s radostí ze sportu jako takového v hlavě.

Zadostiučinění to nebylo jen kvůli mně samotné. Bylo to zadostiučinění v tom, že konečně můžu všechno říct nahlas.

Tak tedy, jednou provždy.

Není normální při tréninku na vrcholové akce nejíst, jak mi radili trenéři. Není normální nemít menstruaci, jak se mi snažili někteří doktoři namluvit. Není normální říct mladé holce v pubertě, že se zvětšila.

Všechny tyhle řeči jsem dlouho vnímala jako absolutní pravdu. Brala si je k srdci. Vždyť mi je opakovali lidé, kterým jsem věřila! Chtěla jsem jenom dokázat, že mohou věřit i oni mně! A právě tím by můj příběh nebyl vůbec výjimečný. Bohužel. Takových holek a kluků je spousta.

Na rozdíl od mnohých jsem ale dostala druhou šanci. Sama sobě jsem ji věnovala a tohle byla odměna.

V cíli jsem si celá od bahna posledních deštivých dní lehla na zem a zkusila to všechno vnímat. Mám bronz z mistrovství světa. Bez toho, abych stoupala na váhu. Díky tréninku, který musím zvládat v kombinaci s doktorandským studiem v Oslu.

Zároveň s velkou radostí ze sportování. S radostí, kterou mi na dlouhou dobu vzali. S radostí, kterou jsem znala jako dítě, když se mnou sportovali táta s mámou.

Pak jsme se s tátou objali a oba se v nejhlubším dojetí usmívali.