Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopP.S. Neměj o mě strach
Milý dědečku,
už jako malej kluk jsem věděl, že když obuju kopačky, nebudu mít žádný problémy. Chci ti poděkovat, žes mě k fotbalu přivedl. Ukázals mi místo, kam jsem mohl od svých trablů už odmala utíkat. Nepřeháním to, fotbal mi zachránil život.
Pamatuješ, jak jsme si dřív psávali dopisy?
Byla to těžká, přitom tak krásná doba. Neměli jsme ani jeden internet, já věčně ani kredit, abych ti mohl alespoň na chvíli zavolat. Ale každý den jsem poctivě vybíral poštu a těšil se na tvé rady.
Dodnes mám všechny ty tvé dopisy schované.
Přesně si pamatuju i ten poslední. Tos měl zrovna velikou radost. Dozvěděl ses z novin, že si mě Příbram vzala do ligového týmu. A tušil jsi, že brzy možná nastoupím i do zápasu. Byls tenkrát jediný člověk v mém životě, kterému na tom záleželo. Byls jediný chlap, kterému nebylo jedno, co ze mě jednou bude. Vždyť to ty jsi mi fotbal ukázal. Bylo mi pět, když jsi mě za ruku odvedl na Bohemku a zpoza klandru tam pak koukal, jak se poprvé honím za míčem. Vzpomínáš?
To ty jsi mě u fotbalu držel i později, když to doma ani jeden z nás už neměl snadné. Do dopisů jsi mi maloval obrázky fotbalového balónu a k nim přidával rady, jak mám do něj kopnout, aby měl správnou faleš a zatočil se přesně k tyči, kam žádný brankář na světě nedosáhne. Vyprávěls mi, že takhle tě to kdysi učil tvůj trenér, slavnej Pepi Bican. Při každém gólu si na ně vzpomenu. V každém mém gólu dodnes zůstává kus tebe.
Víš, seděl jsem tenkrát v Příbrami v Bohutíně u rybníka… Byl krásný letní večer a já držel za ruku svou první holku, když mi prateta, tvá sestra, zavolala, že jsi ráno zemřel.
Dlouhé minuty potom jsem se nezmohl na víc než hysterický pláč.
Nečekal jsem to.
Tušil jsem, že jsi byl nemocný. Ale taky jsem věděl, že se snažíš. Vím, že jsi přestal kouřit, že ses o sebe staral. Že sis moc přál vidět mě jednou alespoň v televizi. Dodnes nevím, proč jsi nás tak náhle opustil. Nikdy mi to nikdo nevysvětlil. Neměls prý dokonce ani pohřeb a… Víš, vždyť já dodnes ani netuším, kde máš hrob. Nevím, kam za tebou můžu přijít. Kam všechny tyhle řádky psát. Ale musím ti to všechno konečně říct.
Dědečku, já to dokázal!
Zemřel jsi necelý týden před tím, než jsem ligu poprvé opravdu hrál. Bylo mi šestnáct let, tři měsíce a devatenáct dní, když se v zápase proti Brnu splnil náš společnej sen. Vím to přesně. Tahle čísla dodnes najdeš v historických statistikách ligy. Těch kluků, kteří se mezi nejlepšími dokázali prosadit dřív než já, totiž zas tak moc není. Snažil jsem se proto, abys mě v lize viděl. Rychleji už to vážně nešlo. Už jsem nemohl udělat víc, promiň mi to.
Chci ti ale říct, že jsem to nakonec všechno zvládl.
Českou ligu hraju dodnes. Dokonce mám doma stříbrnou medaili z mistrovství Evropy, vyhrál jsem českej pohár. Ale hlavně, a to je pro mě teď nejdůležitější, mám zdravou a krásnou rodinu, přítelkyni Monču a s ní dvě malý děti. Nelinku a Toníka. Už je nám všem zase dobře. Nemusíš se o nás bát.
Dědečku, měl bys z toho radost, vím to. Proto ti to teď chci celý vyprávět.
Já, Tonda Fantiš, ten uličník z ulice.
Pamatuju si, že když jsem se narodil, bylo ještě všechno dobrý.
Vyprávěls mi, dědečku, o tom, jak jste s tátou dřív pracovali v Alžírsku, jak moc jsi byl na celou rodinu Fantišů hrdej. Ještě před revolucí jste si tam jako elektrikáři vydělali hezký peníze a měli krásnej obrovskej byt na Vinohradech, ve čtvrti jste prý byli vážená rodina. Táta měl navíc dvě restaurace, a dokonce prý i jeden hanbinec. Mohli jsme se mít tak krásně!
Ale pamatuju si taky, jak se všechno začalo tolik kazit. Nevzpomínáš si, kolik mi bylo, když táta začal tak moc pít?
Asi tak pět, viď?
Mám doma na poličce pořád spoustu pohárů a medailí, které by mi měly připomínat první fotbalové krůčky. Bohužel si z té doby pamatuju jen na turnaj přípravek – a na události, které ze vzpomínek malého chlapce to krásné úplně vytěsnily.
Hráli jsme tenkrát s Bohemkou proti Spartě (nebo Slavii?) a kolem hřiště stála spousta rodičů, kteří na sobě měli dresy a někteří i buben, aby fandili a udělali svým dětem krásný odpoledne. A byl tam taky bohužel ten náš táta. Opilej pod obraz se na rozdíl od tebe nezajímal o to, jak hraju a kolik jsem dal gólů, ale o to, koho kolem sebe urazit. Turnaj skončil velikou rvačkou a převrácenou brankou.
Pamatuju si, jaks nás mlčky autem vezl domů. Ty ses styděl a já vzadu zabořenej do sedačky, ještě v dresu a kopačkách, plakal.
Vepředu vedle tebe seděl táta, moc moc opilej a celej od krve těch dvou tatínků, které tam u hřiště zbil.
Tady asi celej ten můj životní příběh začíná.
Už jsem si něco prožil, potkával v životě spoustu lidí a poznával jejich osudy. Prošel jsem si sám celou řadou průšvihů, díky kterým dnes umím v souvislostech – a doufám, že taky objektivně – chápat, co a proč se tehdy dělo. Tátovi se pití vymklo kontrole, to už dnes vím moc dobře. Jsou lidi, kteří pijí hodně, ale umí fungovat, jsou si vědomi svých povinností a záleží jim alespoň na jejich blízkých. Znám takové. Táta se ale napil a žádnou sebekontrolu nad sebou neměl. Byl jako vyměněnej, taky proto o všechno přišel.
Dnes sice říká, že ho podvedli jeho kamarádi v práci, ale i kdyby to byla stokrát pravda, myslím, že si za to stejně může sám. Nechci tyhle omluvy pořád dokola poslouchat. Už ho nechci litovat. Stačí, že to dodnes dělá sám. Psali mi nedávno kluci z Příbrami, že ho viděli kousek od stadionu. Hledal tam prý něco v popelnicích. Asi už zase žije na ulici.
Vím taky, že se kvůli jeho pití začal kazit i vztah mezi ním a mámou. Byl jsem ještě malej kluk a nechápal, co se děje. Dnes si ale dovedu představit, že možná maminku i bil. Nikdy jsem se jí na to ale neptal a radši to ani nechci vědět. Ale jak jinak si mám vysvětlit tu hnusnou dětskou vzpomínku na kuchyň plnou střepů z rozbitých skleniček a naštvanýho tátu, který po nich bosej našlapoval?
Jak jinak si vysvětlit, že jsme od vás museli utéct?
Sám jsi přitom, dědečku, asi musel tušit, že ani máma na tom není moc dobře. Vždyť my se pak potloukali Prahou, kde se dalo. Chvíli jsme bydleli ve Vršovicích, pak v Nuslích, jindy zase na Pankráci. Pamatuju si, že jsme se během tří let stěhovali snad pětkrát. Jako dítě jsem neměl pokoj, ani vlastní postel. A už vůbec ne rozum, abych to nějak dokázal pobrat.
Máma v té době neměla ani práci, a tak za námi začínali domů chodit dost divní lidi, kterým jsem nerozuměl ani slovo. Říkal jsem jim strejdo, ale neměl jsem je moc rád, nelíbili se mi. Až dnes vím, že to byli nějací Rusáci a mluvili cizím jazykem. Chlapi, se kterými jsme se nikdy zaplést neměli. Byly z toho akorát tak průšvihy.
Nevzpomínám si, kolik mi bylo let, vím jen, že už jsem chodil do školy, když mě jednou v noci vyděšená máma vzbudila. Mohlo být tak kolem jedné ráno a prý že musíme okamžitě vstát, sbalit si věci a utíkat pryč. Křičela na mě, že nás chce někdo zastřelit, a já se té noci tak strašně moc bál… Až do svítání jsme pak v Praze běhali po tramvajových zastávkách, schovávali se ve stínech mimo dosah pouličních lamp za rohy budov, aby nás ti zlí lidé nenašli.
Ty to víš, ale já to zjistil až jako dospělej, že máma tenkrát poprvé jela v drogách. Nejspíš nám tehdy nikdo doopravdy ublížit nechtěl, prostě měla jen bludy. Však ji policajti hned ráno odvezli rovnou někam do blázince. A já poprvé skončil v podstatě na ulici.
Přesně takhle se taky zrodil můj první velký přestup v životě. Kvůli těmhle událostem jsme o tři měsíce pozdějš opustili Prahu. Máma po návratu z léčebny chtěla před svou minulostí utéct.
Stěhovali jsme se proto do Příbrami.
Ale víš, co dnes dědečku taky moc dobře vím?
Před svou minulostí člověk jen tak neuteče.
Vím, že na tátu asi moc pyšnej nejseš. Kdo by taky byl…
Nikdy jsi mi ale nevyprávěl, že taky hrával fotbal. A že ho musel hrát fakt dobře. Pan Tonda Barák, chlap, kterej na mě celý dětství dohlížel, mi o něm vyprávěl. Znal ho dokonce i Petr Kouba, jeden z mých trenérů v nároďáku, bývalý reprezentační gólman, hvězda svý doby, kterýmu jsi i ty u televize vždycky tak moc přál. Taky s ním prý táta dřív hrával. On ten táta asi fakt něco umět musel, že?
Dědo, já si přes to všechno pořád nemyslím, že by táta byl vyloženě zlej chlap. Vlastně ho mám z nějakého důvodu dodnes pořád rád.
Pamatuju si, jak za mnou jezdíval i po tom, co jsme s mámou utekli do Příbrami. Nebylo to tak, že by se na mě vykašlal, on se chvíli dokonce snažil bejt dobrým tátou. Občas se přišel podívat na náš zápas, pamatuju si i na chvíle, kdy si se mnou na betonovým hřišti mezi paneláky jen tak kopal do balónu. Chvíli o mě zájem měl, i proto jsem za váma do Prahy pořád tak rád jezdil autobusem na návštěvu.
Byli jste chlapi, ke kterým jsem mohl vzhlížet. Byli jste totiž pyšní na to, že se mi ve fotbale dařilo. Protože mámě to bylo víceméně fuk.
Bohužel si ale přesně pamatuju taky na chvíli, kdy u mě táta skončil. Dědečku, tohle není vůbec hezká vzpomínka. Pamatuješ, jaks mi kdysi za vysvědčení chtěl udělat radost a koupit mi krásnej mobil, tehdy ještě tlačítkovou Nokii? Jakej já mohl bejt ve škole frajer! Dals mi tenkrát pět tisíc korun, fakt moc peněz. A cestou na autobus domů jsi mě i s tátou poslal do obchodu, aby mi ji pomohl koupit.
Nevím, jak ti to říct…
Víš, já dodnes nerozumím tomu, že tohle někdo dokáže udělat. Táta mi totiž tenkrát všechny ty peníze vzal.
Normálně mi je ukradl, nechal mě na ulici samotnýho a utekl do nejbližší putyky, kde je nejspíš s těmi svými kamarády zase všechny propil. Zatímco já zůstal stát uprostřed Prahy na ulici a zase plakal. Nevěděl jsem, za kým jít, co dělat, ani jak se dostat domů. Vždyť mi bylo teprve deset! Já byl pořád ještě malý dítě!
To ten den jsem si řekl, že už tátu nikdy nechci vidět. Proto jsem za vámi přestal jezdit, táta už totiž nebyl moje modla. Byl to srab, kterej mě ze dne na den přestal mít rád. Vždyť on se k tomu pak neuměl vůbec nijak postavit. Nenapsal mi. Nepřijel za mnou. Nikdy se mi za to neomluvil.
Dlouhý roky jsme se pak kvůli tomu neviděli ani my, dědečku, než jsem zvládl znovu tě přijet navštívit. Už jsem byl velkej kluk a tys ke mně mohl být upřímný.
Však už jsi bydlel v domově důchodců, daleko od Prahy, daleko od táty. Až u Jihlavy, kam jsi jel za svou sestrou. Jsem rád, žes k takovému kroku našel odvahu, vím, jak těžký jsi to s tátou měl. On všechno propil a tvůj důchod na chod domácnosti dvou chlapů přestával stačit. Nevyčítám ti, žes od něj utekl. Sám sis přece život s ním nezasloužil.
Víš, když jsem se dozvěděl, že sis před ním musel schovávat peníze a zamykat vlastní pokoj, nemohl jsem tomu uvěřit. A když ses mi pak svěřil i s tím, že táta rozmlátil skleněný dveře, aby ti ukradl televizi a odnesl ji do zastavárny, měl jsem vyloženě zlost!
Do první třídy jsem začal chodit ještě v Praze na Pankráci, máma mě tam vzala jen první den, protože se to tak dělává. A od té doby ji má docházka moc nezajímala. Já si nepamatuju, že by se mnou někdy vstávala, že by mi nachystala svačinu, nebo že by mě do školy dokonce odvedla, jak by to u těch nejmenších dětí mělo být.
Už v šesti jsem tohle všechno musel zvládat sám.
Pár problémů kvůli tomu dodnes ve svým životě mám. Nesnáším, když někam přijdu pozdě. Vím, že se to občas stane každýmu, ale mě vždycky přepadnou takový těžko popsatelný stavy úzkosti. Obrovskej stres a spousta výčitek. Však přesně vím proč. To jsem byl ještě v první třídě, neuměl si nastavit budík a do školy zaspal. Úplně přesně si na ten moment pamatuju: Dorazil jsem ke škole, mohlo být tak pět minut po půl deváté, a dveře už byly zamčené.
Začal jsem tam bulet.
Seděl jsem na schodech, s tou obrovskou aktovkou na zádech, a čekal do oběda, až skončí vyučování. Strašně jsem se styděl!
Víš, co dnes dědečku nechápu? Že to nikdy nikdo neřešil. Přitom má situace byla tak očividná. Chodil jsem do školy v roztrhaných botách a oblečení, často pozdě anebo bez vyplněných úkolů, a stejně to bylo všem fuk. Učitelům i sociálce, která se nikdy o naši rodinu nezačala zajímat. Nebo o tom alespoň nevím.
Přitom doma to bylo k nevydržení. Máma po útěku do Příbrami pracovala v různých barech, a i tam si k ní nejspíš znova našly cesty i drogy. Ve výsledku tak celý dny dospávala noční tahy. Lednice přitom byla prázdná a já ostatní děti ve škole nejednou prosil, aby mi daly alespoň kousnout ze svý svačiny. Pamatuju si i měsíce, kdy nám doma nešel proud. Máma asi nezaplatila faktury, a tak nás odstřihli. Svítili jsme svíčkama.
Až ve dvanácti, kdy jsem přicházel do puberty, jsem našel odvahu i touhu otevřít si směrem k mámě pusu. Začal jsem se s ní hádat. Vzdoroval jsem jí často tak, že mi při jedné slabší chvilce natvrdo řekla, ať si klidně jdu, kam chci. Sbalil jsem si teda svých pár švestek a utekl na druhou stranu města k babičce.
Už nikdy jsem se k mámě nevrátil. Díky babičce můj život dostal řád.
Vyrůstal jsem do té doby na příbramském sídlišti Drkolnov, kde život nebyl úplně snadnej. Kdybys někdy v Příbrami byl, pochopíš to. Nebylo těžké se v tamním prostředí a s mým zázemím dostat do problémů. Však spousta mých kamarádů z dětství se později živila, a možná pořád i živí, vykrádáním bytů. Znám ty, co skončili za mřížemi, i ty, kterým život zničily drogy nebo dluhy, co už nikdy nesplatí. Znám je, protože je dodnes potkávám. Zatímco oni jako floutci chodili s kameny rozbíjet zdejší výlohy a pálit petardy, mě to táhlo na Marillu. Co nejdál od nich. Na fotbal.
Pan Barák, o kterým jsem ti už vyprávěl, na mě u toho dohlížel, jako náš učitel na sportovní základce byl můj velkej vzor. Když mi dnes někdo řekne, že ze mě něco je, usměju se a říkám: "No jo, však já měl Tondu Baráka! Učil mě matiku, hudebku, vždycky hrával na kytaru a zpíval…" No a pochopitelně nás vedl ke sportu. Díky němu mě sport bavil. Uměl ho nám dětem podávat tak zábavně, že jsem za ním toužil utíkat.
No a pak tady byl ještě jeden skvělej chlap, Venca Černý se jmenoval, náš trenér. Představ si, že když jsem tenkrát utíkal od mámy, nabídl se, že můžu bydlet u něj. Že se o mě bude starat. Babička mi to přiznala až později, nevím, jak to přesně bylo. Ale něco pravdy na tom asi bude. Trénoval mě už od příchodu do Příbrami, znal naši situaci.
Byl mi poblíž i tenkrát, když jsem šel s áčkem Příbrami poprvý do přípravy. V Německu na soustředění mi kluci dávali nálože, nosil jsem z hotelu na hřiště kilometr všechno pití, balóny i kužely. Na hotelu jsem si brával jídlo jako poslední, často už tam toho moc nezbylo. Pamatuju si, jak jsem mu přímo z toho soustředění volal, ať si mě vezme zpátky do dorostu, a on řekl: "Vydrž, Tondo, to bude dobrý!"
A měl pravdu.
Víš, tihle dva chlapi, pan Barák a pan Černý, byli jako mí tátové. I jim jsem vděčnej za to, jakej člověk ze mě dneska je. A vím, že není náhoda, když mladej Barák válí v Itálii, a mladej Černý – představ si – hrával dokonce taky za Ajax!
Já vím, že lidi uměj bejt svině. Znám takový. Ale ve svým životě jsem měl nakonec spíš štěstí na to, že se ke mně okolí chovalo hezky. I když vím, že jen proto, že jsem asi vážně uměl kopnout do míče.
Nemít fotbal, nemám dneska nejspíš nic. A platilo to i tehdy.
Děti jsou k sobě upřímný, a proto i zlý. I mně se pořád smály, že mám roztrhaný boty, škaredou mikinu nebo zašlý rifle. Ale ať už jsem měl na sobě ve škole cokoliv, v týmu jsem odpoledne patřil mezi nejlepší. Já hrál fotbal jako nikdo jinej kolem. A díky tomu se se mnou ostatní děti nakonec stejně chtěly bavit, nestál jsem stranou kolektivu.
Za svou kariéru, milý dědečku, nevděčím jen tobě, pánům Barákovi a Černému. Vděčím za ni nakonec i všem rodičům, kterým mě bylo líto. Vždyť oni mě pak vozili taky na tréninky, mohl jsem u nich dokonce přespávat. O víkendech mě brávali s jinými dětmi na výlety, dopřávali mi plnohodnotný dětství. Cestou na zápasy mi pak v Mekáči koupili jídlo, protože já neměl ani floka. A to si představ, že mi dokonce zaplatili i výlet do Itálie. Měli jsme tenkrát se žáky jet na mezinárodní turnaj, jenže máma na to nechtěla dát ani korunu. Rodiče ostatních kluků se tak mezi sebou skládali, aby se k moři podíval i malej Fantiš. A to i přes to, že jsem pak hrál třeba na úkor jejich syna.
A týmové příspěvky? V životě za mě nikdo z naší rodiny klubu nezaplatil ani korunu. Naopak to byla Příbram, která brzy platila peníze nám. Bylo mi třináct let, když jsem podepsal svou první profesionální smlouvu. A na účet babičky, u které jsem už bydlel a na jejíž adresu jsi mi začal posílat naše dopisy, tak začalo pravidelně přicházet osm tisíc korun měsíčně.
O panu Starkovi jsi toho dědečku určitě četl v novinách spoustu, možná to nebyly úplně hezký věci. Ale já proti němu nemůžu říct ani slovo. To on tenkrát přišel s tím, že mi bude za fotbal už v tomhle věku platit. Viděl ve mně talent a věděl, z jakých poměrů pocházím. Vymyslel proto způsob, jak babičce pomoct a mě u fotbalu za každou cenu udržet. Podepsal se kus papíru a bylo alespoň na nájem.
V Příbrami se teď dokonce pořád s nadsázkou říká, že jsem jeho syn. Že mě prý má napsanýho v občance nebo co… Ale aby taky ne. Když později začaly mezi dětmi frčet notebooky a herní počítače, všichni ostatní kluci v týmu je hned měli, a tak pan Starka zašel do obchodu a počítač mi koupil. „Přece musíš jít s dobou,“ říkal. A když mě pak, to už jsi tady s námi dědečku nebyl, nominovali po první sezoně spolu s Václavem Kadlecem a Matějem Vydrou na trofej Talent roku, skoro jsem se mu bál podívat do očí. „Pane Starka, já do Prahy na galavečer jet nemůžu. Mám jenom tepláky,“ říkal jsem mu. Ani chvíli se nerozmýšlel, naložil mě do auta a jeli jsme spolu koupit krásnej oblek.
On měl vždycky rád takové trošku grázly, kluky z ulice. Radši sígr než leklá ryba, říkával.
Těch kluků, co tam u něj řádilo…
Ty historky, co se o příbramských hráčích dodnes po městě říkají…
Vždyť Mára Kulič o tom taky dřív na Bez frází vyprávěl. Všechno je to pravda!
Jarda, teda pan Starka, jezdil v hummeru a poslouchal rap. Říkával, že je to hudba, kterou píše život. V kanceláři na stadioně má dokonce obraz rappera 2Paca, jehož jsem v tý době totálně žral. Imponovalo mi, že za mnou stojí takový člověk.
Ať je, jakej je, já mu vděčím za hodně. A neboj, dědo, nic mu nedlužím. Představ si, že mě o rok později z Příbrami prodal do Baníku Ostrava.
Za DVACET MILIONŮ korun.
V lize dneska válí Adam Hložek. Je to sice sparťan, ale řeknu ti… Radost na něj koukat. To sebevědomí, ta rychlost, ty kličky!
V létě ještě nebude mít ani devatenáct, a už pojede na EURO s dospělými. A pak půjde ven. Představ si, už teď se mluví o tom, jestli ho koupí někdo z Německa, nebo půjde radši do nějakýho slavnýho klubu v Anglii. Prý za něj budou ochotní zaplatit i stovky milionů korun! Však on ten „Hložan“ hraje ligu taky od šestnácti let, poprvé to stihl dokonce o tři dny dřív než já. A hned patřil mezi nejlepší. Ne, o tohohle kluka fakt strach nemám.
Jenže… víš, takových jako on je fakt málo. A kolem těch ostatních je spíš hodně povyku pro nic. Ono hrát ligu od šestnácti ve většině případů žádná výhra není. Lidi mají tendenci nás hned nazývat supertalentem, stačí, když se objevíme na tréninku. Všichni kvůli mladým tady v Česku blbnou, chtěj mít v klubech vlastní odchovance a prodat je za miliony ven. Novináři pak počítají první góly na dny a vytvářejí srovnání, kdo je lepší a proč.
Každý tady hledá, kdo bude nový Baroš, nový Rosický, nový Čech. Úplně… No, přijde mi to prostě zvrácený.
Proč by měl být třeba ten Hložek novej Baroš?
Proč prostě Hložek nemůže být HLOŽEK?
Akorát tím klukům blbnem hlavy. A ty slabší to pak semele.
Já byl taky jeden z nich. Mně taky ublížilo, že jsem hrál ligu takhle mladej. Nehledám si tím dnes omluvy pro všechno, co jsem si v kariéře sám zvoral, však o tom ti tady teprve budu vyprávět. Nikomu ani nevyčítám, že mě začali stavět takhle brzo. Není to křivda, nejsem uraženej, já nejsem ani zklamanej. Prostě to tak dneska z pozice toho staršího cítím. Nekoukám totiž na svoji kariéru pohledem, kam jsem to (ne)dotáhl, ale dívám se, jaký fotbalista ze mě je. A… Nemůžu si pomoct, tohle prostě nejsem já. Nejsem takovej, dědečku, jakýho si mě pamatuješ.
V historii české ligy ji jen šest hráčů hrálo dřív než já. A našlápnuto k tomu, být hvězdou dospělýho nároďáku, má z těch šesti nakonec jen ten „Hložan“, přitom i on sám má ještě kus cesty před sebou. Z ostatních se – stejně jako ze mě – postupem času stali vlastně jen řadoví ligoví fotbalisti. V tom lepším případě.
Víš, dědečku, ona už to totiž mezi těmi chlapy není žádná legrace. Fotbal najednou není jen hra. Ti chlapi kopou o peníze, o hodně peněz. O body, který půlka z nich potřebuje k záchraně a druhá k boji o poháry. O prémie, který se tátovi od rodiny s hypotékou na konci měsíce hodí. Vím dnes moc dobře, o čem mluvím.
Úplně se vidím na tréninku. Přijde mladej kluk, nesmyslně ztratí balón a já se pak za něj musím vracet zpátky.
„Hele mladej, ses zbláznil, ne?! Tohle udělat v zápase, dostaneme gól!“ křičím na něj. A fakt se na něj zlobím.
Přitom já těm klukům tak rozumím! Já vím, proč ty kličky zkoušej dělat, vím, že to myslí dobře. Býval jsem přece úplně stejnej.
Pamatuješ, jak jsem jako malej kluk prokličkoval hřiště a pak to poslal placírkou přesně k tyči? Anebo to ještě vylepšil přihrávku před prázdnou? Ještě v dorostu jsem takový býval, byl jsem hračička. Samá přešlapovačka, zasekávačka, parádička. Hrál jsem prostě fotbal, abych z něj měl radost. Vytáhl jsem Zidanovu kličku a smál jsem se pak až do večera.
Když se mi teda povedla.
Když ne, zkusil jsem to za chvíli znovu.
No a pak jsem přišel do ligy, troufl si v ní na Marcela Máchu a dostal kolíkama přes achilovku. Nemohl jsem se na tu nohu postavit a navrch od něj dostal ještě zjebáno. Prej na co si to hraju… To víš, že jsem si to příště rozmyslel. Stejně jako když mě tehdejší kouč Karol Marko dvakrát vyhodil z tréninku, protože jsem zkoušel u lajny vymýšlet patičky. Prej ať si to zkouším někde v dorostu. Ty patičky…
Ostatně i z našeho hodně silnýho ročníku 1992 to nakonec nejdál – i v reprezentaci – dotáhli spíš ti, co s náma sice odmala jezdili na srazy, ale na rozdíl třeba ode mě hráli ligu až v devatenácti. Třeba Pavel Kadeřábek nebo Láďa Krejčí… Vlastně celá ta sparťanská letka.
Já fakt nejsem zastánce toho, aby mladí kluci hráli ligu takhle brzo. U mě byl navíc ten skok do ní extrémní, vždyť já šel mezi muže v podstatě rovnou z žáků. Během jednoho roku jsem přeskočil čtyři a vím, co jsem si tehdy sám o sobě myslel: Že jsem frajer. Přitom se ze mě, aniž bych to na sobě pozoroval, v dalších letech vytrácelo všechno, co mě dřív od ostatních tak odlišovalo.
Kreativita, technika i schopnost jít jeden na jednoho.
Z mých předností se na tréninku s dospělými staly ze dne na den vady.
Postupem času jsem hru začal zjednodušovat tak moc, že dneska hraju pravého beka.
Přitom můj vzor byl vždycky Cristiano Ronaldo.
I ty by ses dneska dědo smál, že to na hřišti není vidět.
V jednom z našich posledních dopisů jsem ti, dědečku, ještě stihl napsat, že se v šestnácti zkusím o ten ligový tým porvat. Žádné další zprávy už jsem ti napsat nemohl. Víš, myslím že mě ti chlapi měli tenkrát nakonec docela rádi. Přestože jsem byl klidně o patnáct let mladší než všichni ostatní kolem, zapadl jsem mezi ně v kabině celkem brzo a skvěle, ani ty kužely jsem nakonec nemusel tahat sám. Na tréninku jsem dokonce tvořil dvojici s naším kapitánem Danem Huňou. Představ si, že mě pak po tréninku brával na kafe nebo nákupy až do Prahy, takoví jsme byli kamarádi.
Přitom můj začátek v týmu nebyl nejlepší. Vždyť já na jeden z prvních tréninků přišel pozdě. A kluci asi nevěděli, co si o mně mají myslet. Určitě měli zpočátku za to, že jsem nějakej namistrovanej floutek z ulice, co všechno fláká. Nezlob se za to na mě, prosím. Víš, bylo to zase kvůli tý mojí mámě.
I když už jsem hezkých pár let bydlel u babičky, nikdy jsem se s ní nepřestal bavit, vždycky jsem ji měl rád. Jenže v tý době, když jsem poprvé mohl přemýšlet o tom, že budu hrát nejvyšší českou soutěž, zase sklouzávala k drogám. Tušil jsem to, ale jistej jsem si nebyl. No a najednou se mi přestala ozývat. Neodpovídala na zprávy, nezvedala telefon.
Jeden den, dva dny… To jsem ještě bral a mávl nad tím rukou.
Když se ale neozvala ani třetí a čtvrtý den, začal jsem se o ni vážně bát.
Cestou na trénink jsem to proto vzal přes Drkolnov a krve by se ve mně nedořezal. Bušil jsem na dveře, ale nikdo se neozýval. Máma mívala byt v přízemí, vyšplhal jsem se proto k oknu a škvírou přes zatažený žaluzie nahlédl dovnitř. Viděl jsem rozházený věci po celým bytě, šílenej bordel a napadla mě jediná věc.
„Prokristapána, ona tam bude ležet mrtvá!“
Místo abych se soustředil na fotbal a honil se na tréninku s ligovými fotbalisty za balónem, volal jsem hasiče a policii, aby někdo vyrazil zamčený dveře a zjistil, co je s mojí mámou. Vtrhli jsme dovnitř a ucítili hnusnej smrad. Máma tam ale naštěstí nebyla.
Až ve chvíli, kdy se všichni uklidnili, našli policajti v záznamech, že ji záchranka před dvěma dny nejspíš odvezla do blázince v Dobřanech. Údajně lítala bosá a polonahá po městě a pořvávala cosi po lidech, neměla u sebe ani doklady, takže nám nikdo z doktorů nemohl dát vědět.
Strašně se mi tenkrát ulevilo, že je naživu… Když jsem pak ale přišel na stadion, všechno na mě dolehlo. Tehdejší kouč Massimo Morales se na mě hodně zlobil.
„Je ti šestnáct let, takovou šanci od nás dostáváš, můžeš být s týmem a nepřijdeš na trénink? Co si to dovoluješ?“
Řval na mě před celou kabinou. Všichni spoluhráči na mě upřeně koukali.
A já se rozbrečel. Zase jsem řval.
Dostal jsem hysterickej záchvat, bulel jsem před těmi dospělými chlapy jak malý dítě. Museli si myslet, jakej nejsem srab. Ale copak jsem jim mohl vyprávět, že je můj život úplně v háji? Copak jsem jim mohl říct, ať jdou s tím svým fotbalem někam, protože mně je šestnáct, máma je zavřená v blázinci a já u ní v bytě kromě drog našel i upomínky vymahačů a smlouvy s Providentem?
Měl jsem se jich zeptat, co by dělali na mým místě oni? Co by mi tak na to Huňa, Mácha nebo Pleško řekli?
Možná jo. Možná jsem to na ně vybalit měl, ale já se tehdy styděl, a tak jsem radši jen brečel a držel pusu. Nechal jsem to uvnitř sebe pořádně podusit. O tom, co ti teď tady dědečku vyprávím, nemá nikdo z nich dodnes nejmenší tušení.
Zná to snad jen ten pan Starka. Nevím jak, ale ten věděl vždycky všechno. Nebýt jeho, možná dneska fotbal vůbec nehraju. Vždyť kouč Morales by mě byl nejradši na místě vyhodil a už nikdy na trénink nevzal, náš majitel ale včas zasáhl.
Dostal jsem šanci. A všechno dobře dopadlo.
A když říkám, že všechno, myslím přitom dědečku taky na mámu.
Představ si, ze všeho se dostala. Je z ní dneska super ženská a skvělá babička.
Byla na léčení celkem třikrát. Když jsem pro ni jel do blázince naposled, už jsem se tomu vlastně i smál. Říkal jsem jí: „Maminko, tohle je naposled. Jestli se sem ještě někdy vrátíš, normálně si začnu myslet, že se ti tady snad líbí nebo co. A příště tě tady s těmi pštrosy, co tu běhaj na zahradě, opravdu nechám.“
Usmála se na mě. A hned nato si začala dávat život dohromady. Vypořádala se se svými dluhy, má práci, díky který si zařídila i novej hezkej byt, a začala se starat. Voláme si dneska klidně i třikrát denně, naše děti se na návštěvu k ní vždycky dlouho těší. Dělá mi to obrovskou radost, vidět rodinu hezky pohromadě.
Víš, já totiž dodneška nechápu, jakým způsobem dokázala máma hodit svou minulost za hlavu, jak se s ní dokázala poprat. Ti, co si podobnými problémy prošli nebo alespoň někoho takovýho znají, vědí, jak těžký je se ze závislostí dostat. Moje máma to dokázala.
Ať už byla dřív jakákoliv, chovám k ní za to obrovskej respekt.
Jsem za ni strašně moc rád.
Mrzí mě, že jsi tady se mnou nebyl. Žes na mě nedohlídl, když jsem tenkrát do Baníku přestoupil.
Víš, dědo, já tam totiž začal trošku vyvádět. Myslel jsem si, že jsem už dospělej. Ale až teď vím, že jsem byl leda tak pořádně blbej.
Chyběl mi táta. Chyběl jsi mi ty. Chyběl mi pořádnej chlapskej vzor.
Babičku jsem nechal v Příbrami, na druhou stranu republiky vyrazil sám a navrch jsem dostal v osmnácti letech příležitost žít. Začal jsem si kompenzovat emoční výlevy z dětství, vynahrazovat si všechno, čeho se mi tak dlouho nedostávalo. Měl jsem smlouvu za parádní peníze, nemusel nikoho živit, měl fajn bydlení přímo na stadionu, vlastně úplně nulový náklady.
Takže – víš, co jsem dělal?
Začal jsem utrácet.
Utrácel jsem za nesmysly. Nejdřív to bylo jen drahý oblečení a mobily, pak bohužel taky alkohol. Rozhazoval jsem peníze, kudy jsem chodil. Šel jsem do baru na Stodolní a nechal tam klidně pět tisíc. Pozval jsem všechny okolo, protože „teď už na to přece mám. Teď už nejsem jenom ten kluk z ulice!“
Jo, přesně takhle hloupej jsem byl.
Fotbal jsem měl rád, tréninky jsem se snažil nešidit, ale jen co byl konec, už jsem měl hlavu nastavenou někam jinam. Byl jsem přece ten SUPERTALENT, novej Baroš, jak si taky možná někteří mysleli. Od začátku jsem navíc za Baník hrával, dával jsem góly a začal si myslet, že tady na mě každej čeká. Že mám celý město u nohou.
Však mí kamarádi byli i všichni ti skvělí hráči. Byl tam Baroš, Jankulovski, Bolf, Lukeš. Všechno borci, který jsem znal z televize a teď s nimi mohl klidně chodit na pivo, jako bych byl jedním z nich.
Kdybys tady dědo byl, dal bys mi pěkně za uši. A možná i pár facek, kdybys byl viděl tu reportáž, jak osmnáctiletej Fantiš za dvacet milionů přišel na trénink opilej. Bohužel, i to se stalo. A psaly o tom všechny noviny v zemi. Na chvíli mě pak dokonce vyřadili z kádru.
Hráli jsme tenkrát na Slavii, remizovali 2:2 a jeli domů. Ten den měla moje přítelkyně narozeniny, udělal jsem jí oslavu a trošku se to zvrtlo. Bydlel jsem přímo na Bazalech, ale stejně jsem nezvládl dojít ráno o dvě patra níž na trénink. Míša Frydrych, jeden z odchovanců Baníku a moc hodnej kluk, mě tehdy před začátkem tréninku přišel budit. Bušil na dveře mýho pokoje tak dlouho, dokud jsem se z tý kocoviny nevzpamatoval.
„Vstávej, vole! Je trénink!“
Když se potkáme, ještě teď mu vyčítám, že mě měl radši nechat spát. Byl by z toho nebyl takovej průser.
Dorazil jsem tenkrát do kabiny ve chvíli, kdy ostatní hráči Baníku už byli na hřišti. Byl jsem ale úplně namol, s vypětím všech sil se pokoušel utáhnout mašličky na kopačkách, když na mě asistent trenéra pan Neček začal řvát, že tohle v životě neviděl. Poslouchal jsem ho jen chvíli, pak jsem hodil boty do kouta, sundal dres, poslal ho někam a šel nahoru do pokoje zase spát.
Bože, jak já byl blbej!
O den pozdějš už jsem taky běhal sprinty v Komenského sadech. Neskutečný běhy a neskutečný časy. V parku. V centru Ostravy. Přímo pod radniční věží, s výhledem na Bazaly, chrám celýho regionu.
Mezi všema těma lidma kolem, kteří už z novin věděli, co jsem provedl.
Vyžral jsem si to fakt až do dna.
Od hlavního kouče Radka Látala jsem dostal sodu jako kráva, zaslouženou. Máme ale mezi sebou dnes všechno srovnaný, už se tomu smějeme a vzpomínáme. Já se mu pořád omlouvám, co jsem tehdy vyvedl, a on sám mi dneska na rovinu klidně přizná, že se taky tenkrát nezachoval nejlíp. Fakt, že se informace o mé opilosti na tréninku dostala z kabiny do novin, totiž ublížila mně v kariéře hráče, ale nakonec přece i samotnému Baníku. Vždyť hráče s takovou pověstí pak klub mohl prodat dál jen těžce.
Nikdy jsme ale nepřišli na to, kdo z kabiny to těm novinářům řekl. Asistent? Spoluhráč? Masér? Kustod?
Hele, ono to je vlastně asi jedno. O čtrnáct dnů později jsem se totiž do Baníku vrátil, v dalších čtyřech ligových zápasech dal dokonce tři góly a udobřil si i fanoušky, ale… Dneska po těch letech bohužel musím říct, že mi angažmá v Ostravě asi mnohem víc vzalo než dalo.
Nebyl jsem na takovouhle výzvu připravenej. A fakt, že jsem zůstal v Ostravě úplně sám, tomu všemu nepomohl.
Jeden z novinářů se mnou tehdy chtěl dělat rozhovor o mé minulosti. Ve Sportu mělo vyjít téma o klukovi z chudejch poměrů. A jakkoliv vím, že to všechno byla pravda, tenkrát mě tyhle řeči ještě urážely.
Sakra, jaký chudý poměry? Co je vám po tom?
Po letech ne úplně příjemnýho dětství jsem se rozhodl, že si život zařídím podle sebe a minulost i svoje nejbližší hodím přes palubu. Však mám peníze, mám možnosti.
Jenže v osmnácti jsem měl prdlajs ponětí o tom, jak důležitý je i život s někým sdílet, bez ohledu na to, o koho jde a jak se zrovna má. Za babičkou domů jsem tak jezdil dvakrát za rok, máma byla na léčení, táta na ulici – a nikoho dalšího jsem ve svým okolí neměl. Dokonce jsem nabyl dojmu, že nikoho ani nepotřebuju.
Zatímco ostatní kluci po zápase vytáčeli mobilem příbuzné a vyprávěli jim, jak parádně jsme hráli a jakej kdo dal gól, já si nasadil kapuci přes hlavu, zabořil se v autobuse na svou sedačku a mohl myslet leda na to, co budu dělat sám doma. A kdo z kluků by tak asi se mnou mohl jít v noci ven.
Kdybych byl nad tím tehdy uměl přemýšlet jako dnes, asi bych z Příbrami od rodiny – ať už byla jakákoliv – jen tak neodcházel.
Rozhodně ne takhle brzo.
Z mámy je dneska skvělá ženská, zodpovědná babička… Ale řeknu ti, dědo, ten táta, ten mi dělá pořád starosti.
Co s ním mám dělat? Vždyť on si vůbec nedá říct, on ode mě pomoc ani nechce.
Viděli jsme se naposled před Vánoci: Zastavil jsem u popelnic a ukázal mu alespoň malýho. Chvíli jsme si pokecali, ale popravdě si nemáme moc co říct. A já sám s ním nic moc společnýho mít nechci. Vím totiž, že on sám o to vůbec nestojí.
Nebyli jsme spolu léta letoucí vůbec v kontaktu, myslel jsem si dokonce, že už snad ani nežije.
Když jsem měl slabší chvilku, říkával jsem doma vždycky ženě, že bych ho potřeboval najít, že bych si s ním potřeboval promluvit.
Jenže jak hledat bezdomovce bez telefonu?
Jak najít chlapa, který vůbec netouží se se mnou vidět?
Stal se vlastně zázrak. Tři roky zpátky, jen pár dnů před Vánoci, to už jsem hrál zase v Příbrami, jsme byli v nákupáku na Zličíně shánět s celou rodinou dárky. A tam nahoře, jak jsou restaurace, mně v davu těch uspěchaných lidí projel mráz celým tělem.
Zastavil jsem se a koukal do prázdna.
Zastavil jsem se a úplně vypnul.
„Co děláš? Proč stojíš? Co blbneš?“ ptala se mě moje Monča.
„On je tady můj táta…“
Viděl jsem ho periferně, na dobrejch dvacet metrů. Seděl tam u jednoho ze stolů s novinama v ruce, luštil křížovky.
„Co budeš dělat?“
„Půjdu za ním.“
Takhle jsem se po letech potkal s tátou. Když to takhle někomu řeknu, nechce mi to věřit.
„Dobrý den, vy jste pan Fantiš?“
„Jojo… Tyjo, nazdar Tondo!“
Začal mi vyprávět, jak špatně dopadl. Že je bezdomovec, nemá práci, peníze ani telefon. Přitom zanedbaně nevypadal. Byl oholenej, ostříhanej, neměl špinavý ani smradlavý oblečení. Na první pohled bys to do něj vůbec neřekl. Navíc měl přehled, je to studovanej a velice inteligentní člověk, z novin dokonce moc dobře věděl, že hraju fotbal, kdy jsem dal jakej gól, a ptal se mě, proč jsem minule tak brzo střídal.
Dohodl jsem se s ním, že se na stejným místě potkáme za dva dny.
Nic lepšího mě nenapadlo. Byl jsem v šoku.
Koupil jsem novej mobil a SIM kartu a on tam na mě skutečně čekal. Začali jsme se bavit, vyprávět si o našich životech, občas jsme si zavolali, když se najednou zase přestal ozývat. Napsal mi až po roce, že přespává ve stanu v Divoké Šárce, není mu nejlíp, ale mně i mojí rodině přeje všechno dobrý.
Rozhodl jsem se, že ho tam nenechám.
Monči jsem oznámil, že pro něj jedu a že holt táta teď bude žít nějakou dobu s náma. Užijeme si s ním Vánoce a zkusíme mu pomoct zpátky k lepšímu životu. Dobré dva tři měsíce k nám chodil každej den. Dostal nové oblečení, dostal od nás najíst a snažili jsme se, aby se osamostatnil. Vylítal jsem mu po tréninku na úřadech novou občanku, kterou dávno ztratil. A zařídil, aby dostával od státu alespoň nějaký životní minimum.
Lidi říkají, že jsem mohl hrát v Anglii, mít peníze a slávu. Ale o tom, co je to opravdové štěstí, mě nikdo poučovat nebude.
Zatáhl jsem za něj taky nájem v ubytovně, aby měl střechu nad hlavou a teplou vodu. Koupil jsem mu ešus a v místní jídelně zaplatil na měsíc dopředu obědy. Domluvil jsem mu u Apolinářů léčebnu, aby se šel léčit.
Léčbu absolvoval celou, ale hned první den po jejím ukončení to vzal do první hospody a zase se tam opil.
Když jsem ho tam našel, před lidma mi začal nadávat, že jsem zmetek, kterej mu jen bere peníze.
Skončilo to tak, že jsem jezdil každej den na trénink kolem jedné a té samé popelnice, kde v mojí klubové péřovce FK Příbram hledal něco k jídlu. Opřenej o hůl, protože má hodně nemocnou kyčel a žádnej doktor mu teď nepomůže, protože beztak neplatí ani zdravotní pojištění. Utápělo mě to v depresích… Vlastního tátu přece takhle nikdo vidět nechce. Tím spíš, když já sám mám zrovna šťastnej a hezky zařízenej život. Hezký peníze a krásnou rodinu.
Bylo to období, kdy jsem neměl náladu na nic. Kluci v kabině házeli vtípky, kterým jsem se nesmál. Měl jsem před sebou pořád obrázek té trosky a hlavou se mi honily otázky, co s ním budu dělat. Rozesmál mě až pan Starka, když si mě zavolal do kanceláře.
„Hele, Tondo, tebe něco trápí. Nechodíš s klukama na pivo, seš smutnej, takovej jsi nikdy předtím nebyl.“
„Ale, mám teď holt nějaký problémy.“
Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomil, že pan Starka vždycky všechno ví.
„Mám říct svým chlapům, ať tě toho problému zbaví?“
Začali jsme se oba strašně nahlas smát. Až pak pan Starka zase zvážněl.
„Řekni mi, a zítra tady nebude. Odvezeme ho zpátky do Prahy, abys tady na něj nemusel pořád koukat.“
Táta nakonec v Příbrami zůstal. Potlouká se tam po ulicích dodnes a občas se dá do řeči s mými bývalými spoluhráči. Má o fotbale přehled, vím, že sleduje i mé zápasy. Ale v kontaktu se mnou být netouží, říká, že pomoc nepotřebuje. Dostal se do stadia, že je mu takhle asi líp. Už se sám nechce do normálního života vracet. Nemá v sobě chuť fungovat. Neumí si představit, že by musel vstávat do práce a mít ve svým životě řád.
S tímhle já už bohužel asi nezmůžu nic.
Ale víš co, dědečku? Stejně mi to nedá.
Vím, že za ním po sezoně zas a znova půjdu a budu mu chtít pomoct.
Musím se postarat, aby mu doktoři v létě pomohli alespoň s tou kyčlí.
Máme v Česku trenéra, kterému se všichni smějí.
Pan Josef Csaplár jednou v televizi řekl, že vést o přestávce 2:0 je ten nejhorší možný výsledek. Lidi dali jeho hlášce jméno Csaplárova past, a takhle to zlidovělo. Pěkně mě to štve. Lidé se mu pošklebujou, ale pro mě je pan Csaplár osudovej trenér.
Především ale vím, že je to bezvadnej chlap.
Proto mě dědečku štve, že lidi souděj druhý, aniž je vůbec znají. Proč to dělaj?
Já už pochopil, že každej z nás píše svůj životní příběh, a pokud o tom druhým nic nevím, nemám právo o něm jakkoli mluvit. Jakkoliv ho soudit.
Je zvláštní, jak se těžké osudy konkrétních lidí taky prolínají, jako by se navzájem přitahovaly. Víš, dědečku, pan Csaplár to v životě taky nemá snadný, třeba proto jsme si tak sedli.
Moje kariéra byla plná vzestupů i pádů. A byly v ní i chvíle, kdy mi lidi přestávali věřit. Chvíle, kdy jsem i já sám měl pocit, že je všechno v háji a ve fotbale končím. Zdálo se, že je Fantiš odepsanej.
Baník mě dokázal prodat do Jablonce, kde jsem měl být rozdílovým hráčem, ale půlka sezony se nám vůbec nepovedla a já si pak urval koleno. Představ si, že jsem kvůli tomu zranění nehrál skoro dva roky. Ostatní kluci se s urvanými křižáky vrátí do zápasu po devíti měsících, jenže já ani po roce nemohl pořádně běhat. Pořád mě ta noha bolela.
Teď už vím, že mi vlastní tělo dalo jasný signál. Chtělo mi říct, že takhle to dál nepůjde.
Fatální zranění bylo trestem za to, co jsem vyváděl v Ostravě. Logický následek toho, jak málo jsem fotbalu dával.
A když už si člověk něco musí vyžrat, tak hezky až do dna. Po sérii dalších vyšetření mi totiž v tom koleni našli taky nádor.
Naštěstí ne zhoubnej.
Obrovsky jsem se pak trápil. Lidi si šeptali, že jsem prošustroval kariéru, a já sám přestával věřit, že to ještě někdy bude dobrý. Najednou jsem totiž nebyl ten mladej SUPERTALENT, nebyl jsem ani starej zkušenej hráč. Bylo mi skoro pětadvacet a byl jsem jen úplně… průměrnej hráč, navíc s ne zrovna dobrou pověstí.
V lize jsem tenkrát za boha nemohl dát gól. Sám sebe jsem dostával pod tak hroznej tlak, že jsem byl v zápasech úplně marnej.
Bylo jasný, že je třeba udělat razantní krok. Zvedl jsem telefon a zavolal panu Starkovi. Řekl jsem mu, že se potřebuju vrátit domů k rodině. Že buď půjdu hrát fotbal do Příbrami, nebo s ním radši skončím úplně.
„Toníku, tebe já si vezmu vždycky!“ říkal. A o pár dnů později už jsem v Příbrami fakt hrál.
Lidi se tomu přitom smáli. I kamarádi fotbalisti mi volali, jestli jsem se nezbláznil. Proč já, takovej hráč, jdu hrát někam do Příbrami, do druhý ligy… Jenže já přesně věděl, co dělám. Už tehdy tam totiž působil pan Csaplár. Jedinej trenér, kterej ze mě dokázal vyždímat extrémní zápal a i v ne zrovna fajn životním období, kdy mi dělal starost můj táta, do mě napumpoval obrovský sebevědomí. Sám nevím, jak to dokázal. Ale já si díky němu začal zase věřit.
Přitom to se mnou ani on neměl snadný. Pamatuju si třeba hned první zápas proti Budějovicím, vymyslel jsem nahrávku na vítězný gól a objektivně odehrál fakt skvělej zápas. Jenže sám jsem byl na hřišti frustrovanej, šíleným způsobem jsem si nadával za každou věc, která mi nevyšla. Úplně nesmyslně jsem se pořád drtil. „Co blbneš? Neštvi mě!“ seřval mě pak po zápase. A dál už jenom chválil. Pořád. Během každýho tréninku, během zápasu. Chválil mě, když mi něco vyšlo – i když jsem něco zkazil.
„Nevadí Tondo, zkusils to hezky! Příště to vyjde, seš dobrej!“
Přesně vím, jak se s každým zápasem měnilo moje myšlení. Kdykoliv jsem něco pokazil, bylo mi to najednou úplně jedno. Já jsem totiž do zápasu šel s tím, že těch dobrých věcí zvládnu udělat víc. Ve druhé lize jsem na jaře pomohl k postupu pěti góly, rok na to jsem jich v první dal za Příbram sedm.
Tonda Fantiš byl zpátky. V plné síle.
Pan Csaplár pak šel trénovat Zlín a vzal si mě tam s sebou. Představ si, že na tiskovce řekl, že si mě jednou vezme i do Realu Madrid.
Víš, všichni se mu tenkrát zase smáli. Ale já vím, že on by si mě tam fakt vzal. On jo!
Lidi mi říkaj, že jsem mohl hrát až v Anglii, mít peníze, slávu a prej i štěstí…
Ti samí lidi, co často sami vůbec netuší, co to TO ŠTĚSTÍ doopravdu je.
Jo, kdybys tady na mě dědečku dohlídl, třeba bych byl v tý Anglii fakt hrál. Víš, když mi dneska někdo řekne, že jsem měl dřív na víc a mohl toho ve fotbale dokázat mnohem víc, nemám mu na to co říct. Já vím, že ti lidi maj pravdu. Hodně jsem o tom přemýšlel, často kvůli tomu nespal a spoustu věcí si vyčítal. Ale o tom, co je to opravdové štěstí, mě fakt nikdo poučovat nebude.
Dyť já to štěstí mám!
Žádný peníze a sláva dobrýho fotbalisty, jak si všichni myslej, za ním přitom nestojí. Za takovými věcmi se honěj jenom blázni.
Moje štěstí je… RODINA!
Dlouho mě trápila má minulost, utíkal jsem před ní. Víš, neměl jsem ji v sobě léta vyřešenou. Byl jsem nešťastnej a uzavřenej do sebe, to se pak přenášelo i do fotbalu. Ještě před pár lety bych ti to byl takhle ani neuměl vyprávět, brečel bych už na začátku. Nemluvil jsem o své minulosti takhle podrobně ani se svými blízkými. Všechno se ve mně změnilo, když se narodila dcerka Nelinka. Byla tak krásná! Podíval jsem se jí tenkrát poprvý do očí, ona mě chytla za prst a já věděl, že se nevzdám. Že tenhle život ještě bude stát za to. Kvůli ní musí, jako že se Fantiš jmenuju!
Viděl jsem v tu chvíli najednou celej život úplně jinak. Už v něm nebyl jen ten sobeckej kluk, co ví všechno nejlíp a nikoho dalšího k životu nepotřebuje. Byla tam navíc ta krásná holčička, který jsem najednou chtěl dopřát lepší život a krásnější dětství, než jsem měl já. K Nelince později přibyl i malej Toník – a ze mě je najednou mnohem vyrovnanější chlap.
Už neřeším, co bylo. Nekoukám na minulost skrz prsty. Už se za ní ani nestydím.
Nevyčítám mámě, jak vyváděla. Naopak jí děkuju za to, jak se ke svým přešlapům dokázala postavit. Necítím zlost na tátu, kterej se na nás vykašlal. Vyčítám mu jenom to, že si nechce nechat pomoct, když možnosti mu pomoct dneska mám.
Pořád sice platí, že si po vítězným zápase ta dvě tři pivka dám, tohle už měnit nehodlám. Nově ale umím říct taky dost a s klukama se včas rozloučit. Už dávno nevysedávám se spoluhráči až do rána jako tenkrát v Ostravě. Vím, že na mě doma čeká krásná žena a zdravý děti, o který je potřeba se starat. Prej se tomu říká zodpovědnost.
Víš, jak jsem zodpovědnost začal chápat já? Přestal jsem hrát fotbal pro sebe a pro vlastní slávu.
Žene mě dál snaha mít doma plnou lednici zdravýho jídla a možnosti dětem splnit vše, po čem touží. Sen, že nám všem, už brzo, postavím taky vlastní krásný dům.
Někdo by mohl říct, že tvý vnoučky rozmazluju, ale já chci jen být sakra dobrý táta.
Kdybys mě byl tehdy na Bohemku nepřivedl, nevím, co by ze mě bylo. Na Drkolnově stačilo málo, abych dopadl fakt špatně. Tys mě ale naučil hrát fotbal, který mi dal naději na šťastný život. A pánové Černý s Barákem přidali rady, jak s takovou nadějí naložit.
Myslím, že jsem to dokázal.
Do té Anglie už to teda asi dědečku nedotáhnu. Snad mi nebudeš mít za zlý, když to dokopu tady doma, v český lize.
Ale víš co? Ať si o tom lidi klidně říkaj, co chtěj. Protože MY jsme si ten náš společnej sen splnili.
Dědečku, mám tě moc rád.
Tvůj Tonda
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází