Antonín Fantiš

 
Milý dědečku, 

už jako malej kluk jsem věděl, že když obuju kopačky, nebudu mít žádný problémy. Chci ti poděkovat, žes mě k fotbalu přivedl. Ukázals mi místo, kam jsem mohl od svých trablů už odmala utíkat. Nepřeháním to, fotbal mi zachránil život. 

Pamatuješ, jak jsme si dřív psávali dopisy? 

Byla to těžká, přitom tak krásná doba. Neměli jsme ani jeden internet, já věčně ani kredit, abych ti mohl alespoň na chvíli zavolat. Ale každý den jsem poctivě vybíral poštu a těšil se na tvé rady.

Dodnes mám všechny ty tvé dopisy schované. 

Přesně si pamatuju i ten poslední. Tos měl zrovna velikou radost. Dozvěděl ses z novin, že si mě Příbram vzala do ligového týmu. A tušil jsi, že brzy možná nastoupím i do zápasu. Byls tenkrát jediný člověk v mém životě, kterému na tom záleželo. Byls jediný chlap, kterému nebylo jedno, co ze mě jednou bude. Vždyť to ty jsi mi fotbal ukázal. Bylo mi pět, když jsi mě za ruku odvedl na Bohemku a zpoza klandru tam pak koukal, jak se poprvé honím za míčem. Vzpomínáš?

To ty jsi mě u fotbalu držel i později, když to doma ani jeden z nás už neměl snadné. Do dopisů jsi mi maloval obrázky fotbalového balónu a k nim přidával rady, jak mám do něj kopnout, aby měl správnou faleš a zatočil se přesně k tyči, kam žádný brankář na světě nedosáhne. Vyprávěls mi, že takhle tě to kdysi učil tvůj trenér, slavnej Pepi Bican. Při každém gólu si na ně vzpomenu. V každém mém gólu dodnes zůstává kus tebe.

Víš, seděl jsem tenkrát v Příbrami v Bohutíně u rybníka… Byl krásný letní večer a já držel za ruku svou první holku, když mi prateta, tvá sestra, zavolala, že jsi ráno zemřel. 

Dlouhé minuty potom jsem se nezmohl na víc než hysterický pláč. 

Nečekal jsem to. 

Tušil jsem, že jsi byl nemocný. Ale taky jsem věděl, že se snažíš. Vím, že jsi přestal kouřit, že ses o sebe staral. Že sis moc přál vidět mě jednou alespoň v televizi. Dodnes nevím, proč jsi nás tak náhle opustil. Nikdy mi to nikdo nevysvětlil. Neměls prý dokonce ani pohřeb a… Víš, vždyť já dodnes ani netuším, kde máš hrob. Nevím, kam za tebou můžu přijít. Kam všechny tyhle řádky psát. Ale musím ti to všechno konečně říct. 

Dědečku, já to dokázal!

Zemřel jsi necelý týden před tím, než jsem ligu poprvé opravdu hrál. Bylo mi šestnáct let, tři měsíce a devatenáct dní, když se v zápase proti Brnu splnil náš společnej sen. Vím to přesně. Tahle čísla dodnes najdeš v historických statistikách ligy. Těch kluků, kteří se mezi nejlepšími dokázali prosadit dřív než já, totiž zas tak moc není. Snažil jsem se proto, abys mě v lize viděl. Rychleji už to vážně nešlo. Už jsem nemohl udělat víc, promiň mi to.

Chci ti ale říct, že jsem to nakonec všechno zvládl. 

Českou ligu hraju dodnes. Dokonce mám doma stříbrnou medaili z mistrovství Evropy, vyhrál jsem českej pohár. Ale hlavně, a to je pro mě teď nejdůležitější, mám zdravou a krásnou rodinu, přítelkyni Monču a s ní dvě malý děti. Nelinku a Toníka. Už je nám všem zase dobře. Nemusíš se o nás bát.

Dědečku, měl bys z toho radost, vím to. Proto ti to teď chci celý vyprávět.

Já, Tonda Fantiš, ten uličník z ulice.

Pamatuju si, že když jsem se narodil, bylo ještě všechno dobrý. 

Vyprávěls mi, dědečku, o tom, jak jste s tátou dřív pracovali v Alžírsku, jak moc jsi byl na celou rodinu Fantišů hrdej. Ještě před revolucí jste si tam jako elektrikáři vydělali hezký peníze a měli krásnej obrovskej byt na Vinohradech, ve čtvrti jste prý byli vážená rodina. Táta měl navíc dvě restaurace, a dokonce prý i jeden hanbinec. Mohli jsme se mít tak krásně!

Ale pamatuju si taky, jak se všechno začalo tolik kazit. Nevzpomínáš si, kolik mi bylo, když táta začal tak moc pít?

Asi tak pět, viď?

Mám doma na poličce pořád spoustu pohárů a medailí, které by mi měly připomínat první fotbalové krůčky. Bohužel si z té doby pamatuju jen na turnaj přípravek – a na události, které ze vzpomínek malého chlapce to krásné úplně vytěsnily.

Hráli jsme tenkrát s Bohemkou proti Spartě (nebo Slavii?) a kolem hřiště stála spousta rodičů, kteří na sobě měli dresy a někteří i buben, aby fandili a udělali svým dětem krásný odpoledne. A byl tam taky bohužel ten náš táta. Opilej pod obraz se na rozdíl od tebe nezajímal o to, jak hraju a kolik jsem dal gólů, ale o to, koho kolem sebe urazit. Turnaj skončil velikou rvačkou a převrácenou brankou. 

Pamatuju si, jaks nás mlčky autem vezl domů. Ty ses styděl a já vzadu zabořenej do sedačky, ještě v dresu a kopačkách, plakal. 

Vepředu vedle tebe seděl táta, moc moc opilej a celej od krve těch dvou tatínků, které tam u hřiště zbil.

Tady asi celej ten můj životní příběh začíná.

Už jsem si něco prožil, potkával v životě spoustu lidí a poznával jejich osudy. Prošel jsem si sám celou řadou průšvihů, díky kterým dnes umím v souvislostech – a doufám, že taky objektivně – chápat, co a proč se tehdy dělo. Tátovi se pití vymklo kontrole, to už dnes vím moc dobře. Jsou lidi, kteří pijí hodně, ale umí fungovat, jsou si vědomi svých povinností a záleží jim alespoň na jejich blízkých. Znám takové. Táta se ale napil a žádnou sebekontrolu nad sebou neměl. Byl jako vyměněnej, taky proto o všechno přišel.

Dnes sice říká, že ho podvedli jeho kamarádi v práci, ale i kdyby to byla stokrát pravda, myslím, že si za to stejně může sám. Nechci tyhle omluvy pořád dokola poslouchat. Už ho nechci litovat. Stačí, že to dodnes dělá sám. Psali mi nedávno kluci z Příbrami, že ho viděli kousek od stadionu. Hledal tam prý něco v popelnicích. Asi už zase žije na ulici.

Vím taky, že se kvůli jeho pití začal kazit i vztah mezi ním a mámou. Byl jsem ještě malej kluk a nechápal, co se děje. Dnes si ale dovedu představit, že možná maminku i bil. Nikdy jsem se jí na to ale neptal a radši to ani nechci vědět. Ale jak jinak si mám vysvětlit tu hnusnou dětskou vzpomínku na kuchyň plnou střepů z rozbitých skleniček a naštvanýho tátu, který po nich bosej našlapoval? 

Jak jinak si vysvětlit, že jsme od vás museli utéct?

Sám jsi přitom, dědečku, asi musel tušit, že ani máma na tom není moc dobře. Vždyť my se pak potloukali Prahou, kde se dalo. Chvíli jsme bydleli ve Vršovicích, pak v Nuslích, jindy zase na Pankráci. Pamatuju si, že jsme se během tří let stěhovali snad pětkrát. Jako dítě jsem neměl pokoj, ani vlastní postel. A už vůbec ne rozum, abych to nějak dokázal pobrat.

Máma v té době neměla ani práci, a tak za námi začínali domů chodit dost divní lidi, kterým jsem nerozuměl ani slovo. Říkal jsem jim strejdo, ale neměl jsem je moc rád, nelíbili se mi. Až dnes vím, že to byli nějací Rusáci a mluvili cizím jazykem. Chlapi, se kterými jsme se nikdy zaplést neměli. Byly z toho akorát tak průšvihy.

Nevzpomínám si, kolik mi bylo let, vím jen, že už jsem chodil do školy, když mě jednou v noci vyděšená máma vzbudila. Mohlo být tak kolem jedné ráno a prý že musíme okamžitě vstát, sbalit si věci a utíkat pryč. Křičela na mě, že nás chce někdo zastřelit, a já se té noci tak strašně moc bál… Až do svítání jsme pak v Praze běhali po tramvajových zastávkách, schovávali se ve stínech mimo dosah pouličních lamp za rohy budov, aby nás ti zlí lidé nenašli.

Ty to víš, ale já to zjistil až jako dospělej, že máma tenkrát poprvé jela v drogách. Nejspíš nám tehdy nikdo doopravdy ublížit nechtěl, prostě měla jen bludy. Však ji policajti hned ráno odvezli rovnou někam do blázince. A já poprvé skončil v podstatě na ulici. 

Přesně takhle se taky zrodil můj první velký přestup v životě. Kvůli těmhle událostem jsme o tři měsíce pozdějš opustili Prahu. Máma po návratu z léčebny chtěla před svou minulostí utéct. 

Stěhovali jsme se proto do Příbrami. 

Ale víš, co dnes dědečku taky moc dobře vím?

Před svou minulostí člověk jen tak neuteče.