Barbora Miksánková Málková

Bílá kobylka Valencia Sky si vedla od startu úžasně.

O to víc mě překvapilo, když bez problémů zvládla předposlední překážku a po dvou cvalových skocích šlápla do díry. Šla k zemi a spadla na mě.

Ležela jsem v trávě, cítila pálení v bedrech a hrozně jsem se bála. Ne snad toho, co mi je, ale toho, že nebudu schopna jet kvalifikaci na Velkou pardubickou, která měla následovat. Jakmile jsem viděla, že ke mně běží zdravotnice, volala jsem na ni už z dálky, že jsem v pořádku. Pak jsem se podívala pod sebe a moje jezdecké brýle byly plné krve. Díky adrenalinu jsem nic necítila, ale měla jsem úplně roztrženou bradu.

Snažila jsem se usmívat a vstát, jenže se mi zatočila hlava a skoro jsem nenastoupila do sanitky. Paní doktorce jsem přesto pořád opakovala, že musím zůstat na závodišti, abych se připravila na nejdůležitější dostih. Ukecala mě, že pojedeme do nemocnice, zašijeme bradu a vrátíme se zpátky.

Kdyby se to zvládlo do dvou hodin, stihnu i nezbytnou prověrku před vrcholem sezony.

Jenže v sanitce jsem dvakrát omdlela. Začínala jsem si uvědomovat, že mě pořád nějak divně bolí páteř.

Musela jsem zavolat trenérce, že nepojedu, že za mě musí sehnat na poslední chvíli někoho jiného. Čekala jsem na výsledky vyšetření, bulela a sledovala v televizi, jak můj milovaný kůň Charme Look v pohodě vyhrává kvalifikaci na Velkou pardubickou s náhradníkem Lukášem Sloupem.

Ještě jsem to nevěděla, ale v tuhle chvíli se mi jako dostihové jezdkyni, která se chtěla zapsat do historie, zhroutilo všechno, o co jsem usilovala.

„Kdyby na tom seděl kluk…“

Tuhle a podobné věty jsem poslouchala po nepovedeném výkonu docela často. Sami asi vnímáte, že se ve spojitosti s překážkovými dostihy mluví převážně o žokejích.

Ano, je to chlapský sport.

Nás, tedy holek, jezdilo vždycky jen pár.

O to větší jsme téma, pokud do toho jdeme naplno. Historici i fanoušci mají rádi příběh o šlechtičně Latě Brandisové, jediné vítězce Velké pardubické z roku 1937. Hodně v kurzu bylo i to, když moje trenérka Martina Růžičková dokázala v padesáti letech největší český dostih dokončit.

Ženská vždycky vyčnívá, protože vypadá, jako by tam na první pohled nepatřila.

Jakmile se ale na tohle prostředí podíváte i jinak než povrchně, uvidíte, že je to svět postavený na holkách. Zásadní pravdou je, že bez nich by dostihový sport v Česku, a možná nejen tady, nebyl. Jsou všude, v každé stáji. Často náctileté slečny, které milují koníčky a jsou ochotné být u nich každý den, kdykoliv je to potřeba. Kydají hnůj ve stájích a předhánějí se, která bude po zvířatech vyvážet kolečka plná hoven, aby je pak mohly za odměnu vykartáčovat a pomazlit se s nimi. Jsou nadšené z každé obyčejné procházky nebo vyjížďky v lese. A pokud dostanou možnost jezdit na dobrém koni, který se připravuje pod trenérem na dostihy, jsou úplně v sedmém nebi.

Jako kdysi já.

Od deseti let jsem nechtěla nic jiného než jezdit. Stačilo k tomu, abych viděla přenos České televize z Velké pardubické, kde byly i záběry ze zákulisí života žokejů. Pamatuju si, jak jsem to žrala, seděla jsem třeba ve vaně, držela v ruce řetízek, jaký tehdy byl u špuntu, a hrála si na osminásobného vítěze Josefa Váňu, který drží otěže od uzdy Železníka.

Měla jsem štěstí.

Pocházím z Přerova, z nekoňácké rodiny. Ve dvanácti letech jsem dostala možnost chodit do stáje v nedaleké vesnici Radslavice, kde byl shodou okolností i kůň jménem Market Place, který v roce 1997 skončil ve Velké pardubické druhý za Vronskym.

Vedl to tam tehdy trenér Pavel Složil, a když mi řekl, ať jdu skákat, šla jsem hned. Bavil mě ten adrenalin. Pak jsem vyhrála steeplechase poníků. Sice jsem první dva skoky objela, ale nikdo si toho nevšiml. Od té doby se mě držela myšlenka, že budu překážková jezdkyně. Chodila jsem sice na základce do výběrové jazykové třídy, ale moje první volba byl učňák ve Velké Chuchli. I když už vidím, že se dá tohle řemeslo dělat s jakoukoliv školou, neměnila bych. Byla jsem mladá holka, chtěla jsem být u koní a zbytek světa mě nezajímal.

Díky tomu jsem dostala už v sedmnácti příležitost jezdit.

Pamatuju si, jak jsem před prvním dostihem deset dní prakticky nejedla, abych se vešla do předepsané váhy. Pak jsem sotva vylezla do sedla a nějakým zázrakem dojela čtvrtá. Mezi samýma chlapama, jako skoro vždycky.

Je sice hodně holek, které dělaly a dělají úplně to samé co já – oddřou si každý den šichtu ve stájích a pomáhají, jak můžou – ale do dostihů až na výjimky nejdou. Radši to přenechají klukům, ať si to rozdají mezi sebou. Já možná nebyla lepší než ostatní, ale měla jsem určitě větší odvahu a menší pud sebezáchovy.

Ve finále jsem do všeho šla s odhodláním, že ať se stane cokoliv, stojí to za to.

I za ty kecy lidí, kteří ženské v dostizích z nejrůznějších pohnutek nechtěli.

Projela jsem třeba cílem jako vítězka a několikrát se řeklo, že to bylo zásluhou úžasného koně, který to zvládnul i se mnou. Pokud mi to naopak vůbec nevyšlo, bylo to zase proto, že jsem se zvířetem špatně pracovala. Absolvovala jsem 223 dostihů a z toho jich devět vyhrála. Mám toho za sebou bez debat mnohem míň než nejlepší žokejové, jejichž jména jsou v kurzu. Dostala jsem se však zároveň mnohem dál než řada kluků, kteří to taky hodně chtěli, ale ve finále nezvládli to co já.

Málokdo je takový frajer jako nejlepší český rajťák Josef Bartoš, který vyhraje v průměru každý pátý dostih a zvládne jich za sezonu třeba dvě stě.

Většině to obvykle nevyjde. Pamatuju si sérii, kdy se mi z deseti startů osm vůbec nepovedlo. Během jednoho mítinku jsem spadla třikrát za sebou. To se děje i ostatním, ale jelikož jsem holka, byla jsem vděčný objekt zájmu.

Jednou, v roce 2011, jsem takhle jela Velkou Mosteckou, kde startoval i pan Váňa. Sletěl k zemi a ostatní trenéři i majitelé koní hned z první tvrdili, že jsem se mu určitě přimotala do cesty. Měli docela jasno a pak, ve chvíli, kdy podle záběrů zjistili, že jsem byla na úplně druhé straně pole, začali dělat jakoby nic.

Možná byli pokrytci, možná se vzájemně snažili utvrdit v tom, že do „jejich“ sportu nepatřím, ale možná měli v lecčems oprávněnou obavu.

Byla jsem ochotná naložit si zvíře na záda a odběhnout to místo něj.

I já totiž přiznávám, že tahle práce sedí mnohem víc chlapům. Fyzicky i psychicky. Obojí se nejlíp pozná ve chvíli, kdy se koni stane fatální úraz.

Každý je z toho špatný, tady na pohlaví nezáleží a neznám kluka, který by smrt zvířete přešel jen tak, ale u holek bývá prožívání intenzivnější. Já se chtěla pokaždé, tedy ve dvou případech, vraždit. Nejdřív si pode mnou v roce 2011 urval zadní nohu hřebec Simon des Champs. Jel svůj první dostih v Pardubicích a tři skoky před cílem jsme šli k zemi. Jen jsem se ohlédla, viděla, co se děje, a zhroutila se. Stejné to bylo těsně před mým koncem v případě hnědáka Ledgera, který se debilní souhrou okolností polámal v květnu 2017 v Lysé nad Labem.

Pokaždé mě to totálně odepsalo a byla jsem mimo.

Kluci naopak byli schopni jet i po tragickém pádu další dostih. Někde vzadu v chlapském mozku otevřeli krabičku s nápisem „nic“ a zavřeli to k dalším věcem, které je bolely, aby mohli hned fungovat dál.

Já to neuměla. Myslím, že to neumí žádná ženská. Jenže pokud jsem chtěla patřit k rajťákům, musela jsem se jim snažit co nejvíc přiblížit aspoň ve všech ostatních věcech.

Na překážkách potřebujete v první řadě sílu. Jakmile vám dojde, smrdí to průserem, o kterém jsem mluvila. Věděla jsem, že musím být připravená použít svaly, o nichž normální lidé ani neví. Za dvanáct let, kdy jsem se věnovala cross country, jsem denně odjezdila v práci aspoň pět koní, čtyřikrát týdně jsem chodila běhat a pravidelně jsem posilovala. Měla jsem formu, že jsem byla ochotná naložit si zvíře na záda a odběhnout to místo něj. Musela jsem si to vydřít, abych dostala šanci jezdit s klukama, kterým je tenhle typ fyzičky přirozenější.

I tak jsem byla v cíli pokaždé vyflusaná a unavená.

Platilo to i 11. října 2015, kdy jsem s Charme Lookem vyhrála Cenu Vltavy. Třetí největší český dostih, což přede mnou dokázala z holek jen Lucie Baluchová v roce 2005. Výš už jsou pouze Cena Labe, ve které žádná ženská nezvítězila, a pak Velká pardubická, kde to zvládla zmíněná legenda Lata Brandisová.

O to víc jsem byla na sebe a na koníka hrdá.

O to víc jsem věřila, že se nám může povést ještě větší úspěch.

O to víc jsem dodnes naštvaná, že jsem se o to, co mohlo přijít, připravila sérií blbých rozhodnutí.

Charme Look totiž v roce 2016 skutečně vyhrál Velkou pardubickou. Jenže jsem na něm neseděla já, ale výborný žokej a stejně kvalitní člověk Honza Faltejsek.

Oběma jsem fandila jen ze země. Jinou možnost jsem neměla.

Doktoři mi po rentgenu v pardubické nemocnici řekli, že mám bedra jen naražená.

Večer za mnou přijela kamarádka Kristýna se svým manželem – tehdy ještě žokejem – Pepou Váňou mladším a domluvili jsme se, že podepíšu revers a odvezou mě domů.
Druhý den mě záda hrozně bolela. Třetí jsem si vzala prášky na utlumení a šla to rozjezdit.

Dělala jsem hrdinku a trpěla…

Nešlo to, takže jsem se objednala na rehabilitaci, kde se mnou hodinu lomcovali a lámali mě všude možně. Za dva dny jsem šla zase do práce a zase to pálilo tak, že byla nutná odborná pomoc. Zavolala jsem panu doktorovi Tomáši Brožovi, neurochirurgovi, který se v Pardubicích už roky stará o všechny žokeje, a upínala jsem se k tomu, že mi poradí. Všechno jsem dělala s vidinou, že se za pár týdnů dám do kupy, abych stihla čtvrtou a zároveň poslední kvalifikaci na Velkou pardubickou, která se jezdí v září.

Domluvili jsme se, že dostanu obstřik páteře, jenže po příjezdu na mě v ordinaci čekal jiný pan doktor a řekl mi, že to takhle řešit nemůžu, protože mám zlomený bederní obratel. Poznal to z těch samých snímků, podle kterých jsem byla ještě před pár dny jen potlučená.

Úplně jsem se sesypala.

Pořád jsem brečela, nešlo to ustát. Chtěla jsem si sednout, ale nedovolili mi to, místo toho mě rovnou položili na lehátko a odvezli na nemocniční pokoj. Na ranní vizitu přišli tři lékaři a oznámili mi, že je obratel rozdrcený a že jsem si svůj stav dost možná zhoršila i tím, jak jsem se v posledních dnech chovala.

Měli pravdu, byla jsem blbá.

Celou dobu jsem si namlouvala, že všechno, co dělám, dělám pro koně, že v tom Charme Looka nemůžu nechat samotného. Na sebe jsem nemyslela, zároveň jsem si evidentně chtěla dokázat, že jsem stejný tvrďák jako chlapi. Že mě tohle nezastaví.

Operovali mě 23. srpna a přísahala jsem lékařům i majitelům Charmíka, se kterými jsem měla moc pěkný vztah, že tři měsíce nesednu na koně.

Všem jsem lhala.

S trenérkou jsme lidem okolo tvrdily, že se jen potloukám po stájích. Místo toho jsem ale s Charme Lookem před Velkou pardubickou odjezdila veškerou tréninkovou práci, včetně té nejtěžší. Neuměla jsem si představit, že by to mohlo být jinak. Vzala jsem si korzet na zpevnění páteře, dala si pět ibalginů a vypla hlavu. Cválala jsem s ním třeba šest kilometrů po poli a pak jsem dva dny chodila na záchod v bolestech.

Nebylo to z mé strany nic hrdinského, spíš naopak. Mohla jsem zůstat chromá, zahrávala jsem si a omlouvala si to tím, že miluju koníčka a dělám pro něj to nejlepší. Charmík pak vyhrál a na konci sezony ho vyhlásili koněm roku.

O to víc jsem se s ním chtěla ukázat v roce 2017.

Obratle jsem přestala řešit, jakmile byla bolest snesitelná bez prášků, a jezdila jsem v práci ještě víc než dřív. Z naší stáje zároveň odešlo pár lidí. Ve chvíli největšího úspěchu se paradoxně začal kazit vztah trenérky s majiteli koní. Cítili jsme tlak, všichni v týmu měli víc povinností a byla jsem permanentně unavená.

Na prvního máje jsem vstávala do služby brzy ráno, pak jsem odjela úplně vyndaná na dostihy do Lysé nad Labem a odpoledne se pode mnou zabil Ledger.

Za dva týdny jsem si po dalším pádu na hipodromu v Mostu zlomila dva hrudní obratle.

Zase jsem spadla na předposledním skoku před cílem, zase dva cvalové skoky po překážce. Jen se to stalo na jiném závodišti. Klisničce Nigertě to podjelo a já zalítla pod živý plot. Hned po nárazu jsem cítila, že mě něco pálí za krkem úplně stejně jako tehdy v bedrech. Nemohla jsem pořádně dýchat, ale rentgen zase nic neukázal a na vyšetření CT už žádný doktor nebyl. Ještěže už jsem byla poučená z minula a zůstala v nemocnici přes noc, protože ranní vyšetření potvrdilo poranění páteře.

Vnitřně jsem hned věděla, že je konec.

Srdcem jsem pořád chtěla jezdit, ale hlava to přestala dávat, strach už byl moc velký.

Nikomu jsem nic neřekla, ale okolí to na mně poznalo. Majitelé mi oznámili, že už od nich žádného koně do dostihů nedostanu, protože mi jde o život.

Bylo mi třicet a jedinou možností, jak se vrátit, bylo začít jinde a doufat, že časem zase dostanu zvířata s dobrou třídou. Přesně tohle jsem nechtěla, navíc jsem tou dobou byla bez chlapa. Svůj do té doby jediný vážný vztah s fajn klukem, který dělal kuchaře, jsem ukončila, i když jsme měli měsíc před svatbou. Řekla jsem mu, že není mužem mého života, a místo toho jsem se opřela do dostihů a do práce s Charme Lookem. Proto jsem zůstala sama a cítila, že jestli chci rodinu, musím začít žít jinak.

Takhle se rozplynul můj sen o Velké pardubické.

„Tak tebe porazila holka?“

Dušan Andrés, frajer, který v kariéře nasbíral skoro pět tisíc startů a slavil úspěchy i v zahraničí, se mnou jednou prohrál na závodišti v Kolesách, kde jsem byla první v trojkovém dostihu. Měla jsem malinkého koníčka jménem Qubawi, nikdo nečekal, že se nám to povede, a borec, který jel jako velký favorit, se pak stal terčem vtípků ostatních chlapů v paddocku.

Je to fajn člověk, ale nenapadlo ho nic jiného než všem s úsměvem odpovědět:
„Ale Bára není holka.“

Takhle mě totiž kluci brali. Jako někoho, kdo je tak trochu jako oni, i když ne úplně.

Sama jsem se snažila o to, abych vypadala na první pohled jako ženská. Byla jsem výrazná, se svojí zrzavou hlavou možná i trochu extravagantní. Zakládala jsem si na tom, že nosím růžové rukavičky, ve stejné barvě jsem měla i sedlo a uzdečku.

Byla to jediná možnost, jak dát najevo, že jsem něco jako něžné pohlaví. Jakmile jsem totiž vstoupila do paddocku, musela jsem na to zapomenout.

Na dostizích byla většinou jedna šatna a společná sprcha. V začátcích jsem se hodně styděla, než mi došlo, že je to úplně normální a lidské. Občas se na mě někdo podíval, protože jsem vždycky měla zadek i prsa, ale co, jsme dospělí. I já se občas podívala, a ještě víc jsem toho odposlouchala. I z toho důvodu dnes nemám doma rajťáka, ale manžela, který nemá s tímhle sportem nic společného. Díky tomu, že jsem se tolik neřešila, jsem pro žokeje byla v tom nejlepším slova smyslu známá, před kterou se nemusí stydět.

Poznala jsem, že někdy umějí být větší zvířata než koně.

Věděla jsem o všem, co dělají v osobním životě. Některé ženské mě nesnášely za to, jak k nim mám blízko. Myslely si, že s nimi dělám mezi dostihy bůhvíco, pravdou ale je, že jsem chodila s žokejem jen jednou, ve dvaceti. Pak už ne. Chvilku jsem samozřejmě milovala mladého Pepíka Váňu, ale toho svého času milovaly všechny holky od koní.

Kluci mě vnímali podobně.

Nebrali mě jako sexuální objekt, spíš mě tolerovali. Věděli, že pro ně nejsem v pravém slova smyslu konkurence, a přáli mi, když jsem dostala dobrého koně a něco se mi povedlo. Vždycky věděli, co ode mě můžou čekat. Jezdila jsem totiž klasicky holčičkovsky a bylo znát, že nejsem bezmozek. Neseděli mi třeba koně, kteří hodně tahali, takové jsem skoro neudržela. Nejvíc jsem si rozuměla s obrovskými kolosy se složitější povahou, jako byl i Charme Look. Uměla jsem jim dát klid, který od chlapů většinou nedostali. Radši jsem sázela na jistotu a byla třetí, než abych riskovala a ublížila zvířeti. Uměla jsem sice sprostě zařvat, když mi někdo křížil dráhu, ale nebyla jsem ranař.

Díky tomu jsem se toho mohla hodně naučit. V době, kdy jsem jezdila, bylo v dostihu deset skvělých rajťáků, kteří to uměli, a vedle nich třeba tři nájezdníci jako já.

Zkušení kluci si nás srovnali.

Moc si vážím Pepy Bartoše, který má asi sedm set vítězství, včetně tří ve Velké pardubické. Je to megaprofík a hlavně dobrý člověk. Jednou jsem s ním jela dostih a pořád jsem za sebou slyšela: „Barčo, Barčo, Barčo.“ Připomínal se mi celou dobu, abych ho náhodou někde nezavřela. Nakonec jsem to stejně udělala… Každý jiný chlap by mě poslal do největší prdele, ale on přišel a v klidu mi začal vysvětlovat, že až spolu pojedeme příště na tenhle typ skoku, můžu situaci vyřešit i jinak. Když pak byl zraněný a nezávodil, chodil se mnou v Pardubicích na dráhu, ukazoval mi složitá místa a krok po kroku vysvětloval, kde mám dávat pozor.

V tomhle ohledu jsem jezdila v ideální době. Vždycky mi nejvíc pomohli ti nejlepší, kteří byli pokorní a ochotní.

Pepča Bartoš, Honza Faltejsek, Pepa Váňa mladší nebo Dušan Andrés. To jsou borci, kteří drží české dostihy nad vodou. Nejen tím, co umí, ale i tím, že když měl někdo zájem o radu, dali mu ji. S vírou, že třeba vyroste jejich nástupce a v budoucnu udrží tradici překážkového sportu.

Bylo jim fuk, jestli to bude kluk, nebo holka.

Dlouho jsem snila o tom, že pojedu v plné rychlosti na Taxis, nejtěžší překážku Velké pardubické.

Ani dnes, kdy mám skvělou rodinu, hodného manžela a vymodlené dítě, ještě nemám vyřešené, že se mi to nakonec nepovedlo. Kdybych nebyla hloupá a nechtěla všechno hned, mohlo to klapnout, navíc jsem díky Charme Lookovi mohla i vyhrát.

Nechci povyšovat sebe, ale byl to tak úžasný kůň, že by mě tam dovezl. Jsem o tom přesvědčená.

Nebyl to jen skvělý skokan a vytrvalec, ale taky charakter se složitější povahou, který potřeboval pochopit. Já to dokázala. Přišla jsem za ním do výběhu a on za mnou přiběhl na zavolání jako pes. Ne, tohle koně opravdu jen tak nedělají.

Hrozně jsem mu věřila, byli jsme spojení nejen přes sport, ale i přes srdce.

Přitom v den, kdy přivezli Charmíka do stájí, mě v uvozovkách vůbec nezajímal. Jezdívala jsem ho jen proto, že měl komplikovanou povahu a já mu jako jedna z mála jezdců vyhověla. Vedle toho jsem tehdy měla oblíbenou kobylu Macaone, se kterou jsem si věřila i na Velkou pardubickou. Jednou mi ale v práci začala kulhat. Bylo to špatný a já se z toho rozbrečela. Ten samý trénink jsem na poli přesedla na Charme Looka a nevím, jestli to bylo tím, že mě chtěl utišit, ale najednou byl hodnej.

Od té doby nám to spolu šlo skvěle a začala nám věřit i paní majitelka. Chtěla mi dát šanci, protože jsem si to oddřela, vedle toho mi s manželem zajistili místo asistentky v jejich firmě, abych měla nějaké peníze navíc, protože jsem za službu ve stájích dostávala patnáct tisíc měsíčně. Každé dopoledne jsem jezdila koně v práci, odpoledne byla v kanceláři a večer chodila běhat nebo posilovat.

Uvědomila jsem si, že mám šanci, takže jsem se na všechno ostatní vyprdla, včetně chlapů, a dávala dostihům všechno.

V té době měli ve stáji smlouvu zkušení žokejové Dušan Andrés a Marcel Novák, já byla až ta třetí, daleko vzadu za nimi. Ten rok mi umřel děda, můj velký fanoušek, se kterým jsem hodně věcí sdílela, a začaly se dít neuvěřitelné věci. Dušanovi totiž sebrali licenci kvůli nějakým osobním problémům a Marcel si zlomil ruku. Prosila jsem pak dědu do nebe, aby to s tou pomocí zas tolik nepřeháněl.

Hned první dostih jsme v Pardubicích vyhráli a já si řekla, že je to životní kůň. Byl.

Díky tomu se stal z Ceny Vltavy úžasný zážitek doprovázený těžko uchopitelným pocitem. Víte, povedený dostih je o tom, že pět minut jedete a pak jste o tom schopni pět hodin mluvit. Když se to povede, je to úplně boží, nekončící orgasmus.

Z koně byla cítit obrovská síla, stačilo se na něj posadit a všechno z té výšky vypadalo mnohem menší, než bylo ve skutečnosti.

Začalo to už před startem, kdy jsme se postarali o asi nejkurióznější nástup v Pardubicích. Byli jsme nervózní, takže Charme Look vyběhl na kopec ke kameramanovi a já ho musela složitě otočit a seskočit za ostatními. Všichni byli zmatení, ale stihli jsme se vrátit, vypálili dopředu a od té chvíle bylo všechno snadné. Jeli jsme celou dobu na špici, skoro celou dobu za mnou byl jeden z nejzkušenějších kluků Jarda Myška, na helmě měl GoPro kameru, všechno natáčel a ze záběrů byl krásně vidět pěkný masakr. V tomhle dostihu se jde přes všechny typy překážek s výjimkou Taxisu. V sedle úžasného parťáka mi to ale přišlo úplně v pohodě.

Po překonání poslední proutěnky jsem viděla, jak Charmík ostatním odskočil. V cílové rovince jsem dělala všechno možné, plácala jsem kolem sebe rukama, pištěla na koně, ať jede, pořád jsem se bála, že se kolem nás někdo přežene. Vyhráli jsme o dvě délky a já se smála jak malé dítě. Euforii umocňovalo nádherné počasí. Cena Vltavy se běží ve stejný den jako Velká pardubická a na tribunách bylo třicet tisíc lidí. Při průchodu uličkou do stájí na mě hlavně ženské řvaly, že jsem úžasná, a malé holky mi pak ještě dlouho psaly zprávy, že chtějí být jako já.

Po tomhle zážitku jsem měla všechno hozené přes emoce a brala Charme Looka za svého.

Pro úspěch samozřejmě byli důležití všichni. Majitelé i trenérka. Zároveň v mých očích vždycky vyhrával kůň. Je základem všeho a ti ostatní se pak hádají o to, kdo si může přivlastnit víc zásluh. V tomhle dokazování důležitosti často zaniká role pracovního jezdce, který zvíře na dostihy připraví. Právě tuhle pozici mají v mnoha stájích mladé holky, které nikdo nezná, a já byla chvíli ta, která vystoupila ze stínu.

Skvělý kůň totiž opravdu může i z průměrného jezdce udělat šampiona. Proto jsem v momentě, kdy Charmík vyhrál Velkou pardubickou s Honzou Faltejskem, brečela radostí, a ne zklamáním z toho, že na něm nesedím já. Proto jsem s ním navzdory zlomenému obratli spala v boxu i dvě poslední noci před dostihem, abych mu ledovala naražený kohoutek.

Věděla jsem, že stojím za jeho největšími úspěchy. Brala jsem to tak, že se nám to povedlo společně, a bylo to pro mě něco jako cena útěchy.

O to hůř teď beru, že vůbec nevím, kde Charme Look je. Netuším, jak se má, ani to, jestli ještě žije.

Vnímám to jako velkou nespravedlnost.

Když jsem skončila s dostihy, jezdila jsem Charmíka pořád navštěvovat čtyřikrát týdně. Pak se bohužel vyhrotily vztahy majitelů s trenérkou Martinou Růžičkovou. Rozcházeli se v názoru, jak pečovat o zdraví jednotlivých koní. Obě strany jsem prosila, ať mě do toho netahají. Našla jsem si skvělého chlapa, začínali jsme plánovat rodinu, a vedle toho jsem byla se všemi domluvená, že si koníka po konci jeho kariéry můžu odkoupit. Proto jsme si pořídili dům s velkým pozemkem, kde měl mít důchod.

Dcera majitele ale nakonec všechno vyřešila jinak. Mě i Martinu obvinila z toho, že jsme jejich koně trápily, a odvezla si je.

Do háje, díky nám vydělali několik milionů, a jestli něco beru jako zákeřnost, tak pomluvy. Z Charme Looka jsme udělaly nejlepšího koně celého týmu, i když jsme ho dostaly v pěti letech poté, co se léčil půl roku z toho, že prakticky zchromnul na obě přední nohy. Byl to talent, jeho první trenér ho skvěle zaskákal, ale chtěly se od něj pořád velké výkony, takže k nám přišel přepálenej. S trenérkou jsme mu daly čas a vyloženě jsme ho vypiplaly. Pětkrát týdně chodil pod sedlo, z toho třikrát se mnou na individuální trénink, aby to mělo efekt.

Konec, kdy nás označili jako lidi, kteří ničí zvířata, byl padlý na hlavu, protože pod naším „týráním“ vyhrál Velkou pardubickou. Bylo to tak smutné, že jsem si na to, co jsme dokázali, zakazovala dva roky myslet. Pokaždé jsem se totiž rozbulela při představě, že už na něm nemůžu jezdit.