Barbora Votíková

Bože, jak já ho milovala! Já na něj byla úplnej úchyl.

Milan Baroš, můj milák.

Na skříni mi viselo asi padesát jeho plakátů a každý den jsem na něj zírala. Tehdy, když jsem byla malá, míval ještě dlouhé vlasy, hrával za Liverpool a nosil mercurial kopačky. Na pouti mi taky děda koupil jeho dres, akorát chtěl umazat kousek O, aby z toho vzniklo BARUŠ.

V žádném případě! Já chtěla Milánka.

Jasně, že jsem doufala, že na mě počká se svatbou, ovšem hlavně jsem chtěla být jako on. Slavná fotbalistka.

Baroš byl láska, ale taky vzor. Dával spoustu gólů, a ještě mu to slušelo. Ideální spojení. Snažila jsem se o to samé.

Není překvapení, že vás chytne fotbal, když jste holka, která se odmalička kamarádí spíš s klukama, hraje si s legem, autíčkama a pistolema, na barbínách ji nejvíc baví trhat jim hlavičky a chodí s míčem na hřiště. A už vůbec to není překvapení, pokud máte dědu, který fotbal ohromně žere, sám ho hrával a na zahradě si s vámi neustále kope.

Co na tom, že to občas odnesou babiččiny kytky.

V osmi letech mě právě děda přivedl do klučičího týmu u nás v Plasích, zrovna tuhle kategorii začal trénovat. Říkal, že jak mě tak sledoval, něco by ze mě mohlo být.

Trochu ho podezírám, že i kdybych se do balonu neuměla trefit, stejně by mě tam vzal, aby měl koho dirigovat. Začínala jsem totiž v útoku a on stál na lajně a křičel na mě povely.

„Roztáhni to do strany.“
„Pojď si pro to.“
„Jdi kolem něj.“
„Přihraj.“

Všechno super pokyny. Ovšem představte si, jak doléhají k holčičce, která je trochu kopyto, motá se mezi klukama, a když dostane míč, zpanikaří, sevře se jí celý svět a vůbec neví, co si počnout…

„Dej to od nohy!“

Takže tak.

Ale stejně mě to bavilo, přestože ve výsledku jsem pořád jen běhala na pěti čtverečních metrech kolem dědy, abych ho slyšela. Bez něj jsem byla ztracená.

Jako první a nějakou chvíli i jediná holka u nás v TJ Sokol Plasy jsem stejně byla za hvězdu. Už když jsem přijela na první zápas, dva mí spoluhráči seděli na vratech, další stáli kolem a skandovali: „Posila jeeeede, posila!“

Samozřejmě, že jsem se dojetím červenala, ty jo.

Kluci byli v tomhle věku v pohodě. Někteří mě sice trochu šikanovali, ale jiní mě zase milovali, měla jsem to emocionálně vyvážené. Pamatuju, jak jsem dostávala náramky a dopísky, v týmu kvetla čistokrevná dětská láska. Jen protihráči se vždycky vofrňovali, že panebože, oni mají v týmu hoooolku.

Ale já byla fakt trochu jiná. Místo šatiček jsem si vždycky přála jako dárek kopačky, fotbalový dres nebo nový míč. Pod stromečkem jsem tak nejvíc ocenila stulpny, kraťasy na trénink nebo – jo, fakt – pořádnou bouchačku. Neustále jsem si hrála na vojáky a jednu dobu tohle armádní období docela i hrotila.

Zatímco máma z toho byla nešťastná, od táty jsem dostala kuličkovku, byl můj spojenec.

Akorát když mě s ní jednou v obýváku trefil do zadku a byla z toho epesní modřina, schytali jsme to od mámy oba. Taky jsme si s tátou vždycky v předsíni kopali a házeli balonem.

Některé kusy vybavení bytu z té doby se holt nedochovaly.

No nic, zpátky na hřiště… Do brány jsem se nacpala, když náš dosavadní gólman odešel do starších. V útoku mi to vážně nešlo a taky mě lákalo, že nebudu muset tolik běhat, na což jsem odjakživa trochu lenoch.

Okej, trochu víc.

Co bylo podstatné, hned jsem si připadala jinak, líp. Získala jsem dojem, že tam konečně k něčemu jsem, i ostatní mi brzy říkali, že jsem našla svůj post.

Děda pak jednou přišel s novinovým článkem, že mistrovství přípravek vyhrály holky z plzeňské Viktorky. Zavolal tam, jestli bych nemohla dorazit na trénink.

„Jasně, sem s ní.“

V holčičím týmu zrovna brankářka chyběla, takže jsem se stala jedničkou už jen tím, že jsem s nimi začala. Hned jsme si se spoluhráčkami sedly, což bylo fajn, a taky jsem tam potkala dalšího hodně důležitého člověka pro můj fotbalový život, trenéra Zdeňka Radu. Sám dřív chytával a do mě proto pumpoval brankářské přemýšlení. V praxi to vypadalo tak, že mi radil zpoza brány, kam se mám hnout, kdy vyběhnout, kdy couvnout a vůbec, jak mám ten zatracenej míč donutit, aby mi neskončil za zády.

Jo, vím, na co myslíte. Že mě zase někdo ovládal jak joystickem jako tehdy děda.

Byla jsem furt jak panáček ve FIFě, ty bláho.

Ale pomáhalo to. Pan Rada mě naučil na holky před sebou křičet a organizovat si je. Nabádal mě, ať se nebojím zařvat, že musím být trochu magor. A taky mi řekl pravidlo, které si pamatuju dodneška: Že gólmani nikdy nebyli hodné děti.

Fajn. Od té doby jsem začala být nehodná.

Poznáme, která z nás začínala mezi klukama a která rovnou v dívčím týmu. Klučičí fotbal vás naučí víc, jste pak odolnější.

Zpočátku jsem ještě pořád dál hrála i za kluky v Plasích, ale zhruba ve čtrnácti jsem přestala, protože s nimi už docela dost třískala puberta. To už se pak nedalo vydržet.

„Hélé, Báro, půjdeš s náma do sprchy?“
„A hélé, ty se s náma budeš převlíkat?“

Tyhle narážky vám jako holce v tomhle věku už nejsou úplně příjemné, daleko víc jsem se proto těšila do holčičího kolektivu a jednoho dne si řekla, že už v Plasích pokračovat nechci.

Ono už začalo být i problémem to, že kluci v tomhle věku začnou sílit a jako holka jim přestáváte po všech stránkách stačit. Vždyť já tam občas pořád zaskakovala i v útoku a v jednom zápase, kdy jsme vedli a mně to zrovna nějak šlo, jsem koupila při hlavičce ohromnou pecku hlavou od protihráče, vcelku solidního balvana. Udělal to schválně. Všichni si mysleli, že je po mně, měla jsem výpadek, bílo. Omlouval se, že to přehnal, ale hej, mohl mě třeba taky zabít! Jindy mě zase narazili na tyč, když jsem se drala k míči. Bylo jim jedno, že jsem holka.

Copak se takhle chová k dámě, mládenci?

Ne, naopak bylo super, že jsem tohle absolvovala. Dneska s holkama už poznáme, která začínala mezi klukama a která rovnou v dívčím týmu. Klučičí fotbal vás naučí víc, jste díky němu odolnější.