Barbora Závadová

Samozřejmě, že mě zajímalo, co poslouchá.

Vás by snad nelákalo, sjet pohledem na displej mobilu nejrychlejší plavkyně všech dob? Nedalo mi to, podívala jsem se.

Wiz Khalifa – We own it.

Tenhle song měla v uších Katinka Hosszú, než v srpnu 2015 v Kazani suverénně vyhrála další zlato ze světového šampionátu.
Seděla jsem tehdy v call roomu před závodem vedle ní.

„Ty jo, jsem tu. Jsem tu s Katinkou! Jdu zase plavat o medaile na mistrovství světa. Já přece jen můžu soupeřit ve špičce,“ říkala jsem si.

V tu chvíli mi možná úplně nedocházelo, že opět patřím mezi nejlepší, ale zpětně si toho ohromně vážím. Pro někoho, kdo se na téhle úrovni pohybuje každý rok, asi podobný zážitek není tolik silný, ale pro mě znamená hodně. I kdyby nic jiného, tak alespoň potvrzení, že každodenní dřina nebyla marná.

Někdo používá sluchátka jako hradbu, za kterou se schová před ostatními.

Jako… Jo, taky si myslím, že Katinka by mohla mít lepší hudební vkus. Ovšem rap jí asi pomáhá, když je tak dobrá.

Sama mám muziku ráda, ale před startem ji na rozdíl od většiny ostatních neposlouchám. Jsem pozorovatel. Chci totiž být součástí děje. Chci slyšet diváky, vnímat, jak někdo před námi startuje. V hlavě si představovat pohyby, které mě za pár okamžiků budou čekat a připravit na ně své tělo. Mít v uších písničky, nesoustředila bych se.

Někdo používá sluchátka i jako hradbu, za kterou se schová před ostatními.

V místnosti za stěnou oddělující ji od bazénu, kde sedíme dvacet minut před startem, se totiž nikdo s nikým nebaví. Jen se při příchodu pozdravíme, i když ne všechny. Jedna Angličanka mě ještě v životě nepozdravila, přestože se spolu potkáváme šest let a spolehlivě o mně ví. To s Italkami často pohovoříme, ale jen krátce.

Každý už má takhle krátce před závodem svůj svět.

Uteče to jako nic a rázem stojíme seřazené před vstupem k blokům. Vidím, jak holky přede mnou postupně mizí v hluku tribun a pak jsem to najednou já, kdo do něj vstoupí. Už z toho rachotu nejsem tak vyklepaná jako na olympiádě v Londýně, ale stejně mě vždycky překvapí.

Začneme se vysvlíkat. Někdo zdržuje, sundává si teplákovku schválně pomalu, jiný leze na bloky jako na osmitisícovku, všechno je v rámci taktiky. Stalo se mi, že jsem takhle stála asi patnáct vteřin, než si jedna ze soupeřek zatleskala. Mě tohle netankuje, v tom jsem flegmatik. Ať si tleská, jak chce.

Potom nastane úplné ticho. Napětí. Kdo v plavání vystartuje dřív, vypadává. Žádná oprava.

Zazní výstřel.

Hladina se přibližuje strašně rychle.

Už je to jen o mně.