Daniel Kolář

19. října 2011, FC Barcelona – FC Viktoria Plzeň 2:0

Messi – jenom levá noha.

Dani Alves nehraje, stojí za karty.

Zachytávejte se s hráčema.

Tři zásadní pokyny před zápasem na Nou Campu v říjnu 2011. Našem prvním setkání s Barcelonou. Pamatuju si je úplně přesně.

Všechny totiž přišly docela vniveč.

Když trenér Vrba řekl, že u Messiho si máme pohlídat levou nohu, jen jsme se po sobě s klukama navzájem koukli. Messiho prostě neuhlídáš, je to génius, nebudeme si nic namlouvat.

Celý týden jsme se taky chystali na Barcelonu bez Dani Alvese, nácviky akcí vycházely z toho, že po lajně nebude lítat tenhle rychlík. Přestože jsme si s pár spoluhráči pořád říkali, že to přece není možný, že tolik karet nedostal, to by se někde napsalo, tak v klubu si byli všichni na sto procent jistí, že Alves prostě nebude. Akorát pak do kabiny na Nou Campu přišla soupiska přes zápasem, vedoucí na ni mrknul a povídá: „A hele, a jo. Ono se stojí až za tři žlutý… Tak Alves hraje.“

A uběhla možná desátá sekunda zápasu, Messi narážečka s Alvesem a borec sám před bránou. Ani to zachytávání nám tedy úplně nevyšlo.

„Ty vole, to není možný, kam jsme se to dostali,“ blesklo mi hlavou. Normálně jsem se tomu musel smát. Podívali jsme se na sebe s Horvim takovým tím pohledem, kdy jen zíráš a víš, že ten druhej si myslí totéž co ty: „Hmm, hezky to udělali, klucí vopálený...“

Jsou chvíle, kdy si i jako hráč s největší ctižádostí uvědomuješ, že soupeř je zkrátka skvělý a předvádí něco, u čeho bys normálně na tribuně nebo na gauči jen žasnul. S tím rozdílem, že teď tomu máš sám na hřišti čelit a nevypadat u toho jako úplný nazdárek.

Hned v desáté minutě jsme dostali gól, k němuž se od počátku schylovalo. Messi. Iniesta. Messi. Iniesta. Klička, bum.

Ti kluci byli neskutečně rychlí. Neskutečně. Všichni mrňousové, ale nešli chytit. Snažili jsme se dělat to nejlepší, co každý z nás dovedl, abychom je zastavili. To ani jinak nejde. Jenže jsou zápasy, kdy ani to nejlepší nestačí.

Jediné, co ti obecně v takovém utkání zbývá, je běhat, žrát trávu, držet se taktiky a jakýmkoliv způsobem to protihráčům znepříjemnit. Jenže tady ještě působí efekt nováčka, věhlasu soupeře i stadionu. Na Nou Campu tehdy sice nebylo úplně plno, ale i tak byla návštěva pětasedmdesát tisíc lidí něco jiného, než na co jsme byli zvyklí, k tomu se na nás dívalo v televizi pěkných pár desítek milionů lidí. Jde taky o zápas, který všichni řeší. Rodina, známí, fanoušci, všichni jsou plní očekávání, co předvedeš, ty sám se chceš vytáhnout.

A pak se všehovšudy pětkrát dotkneš balonu, ve dvacáté minutě se ti točí hlava, nemůžeš dýchat, seš vyřízenej, v laktátu, tep dvě stě a ještě seš vytočenej, protože ti míč furt jenom lítá kolem špičky a slyšíš frajery, jak na sebe houkají „Solo! Solo!“, jako že jsou sami. Ty nevíš, kam dřív koukat, odkud kdo vyběhne, nevíš, kde ti hlava stojí, a modlíš se, aby se jim taky něco nepovedlo, dostal ses na chvilku k míči nebo se alespoň trochu nadechl.

Tak nějak si pamatuju Barcelonu.