Daniel Kolář

Proč jsem sakra na tom podělaným fotbale?

Proč, když mám doma nemocnou holku? Proč tady zase dělám tyhle nesmysly, které už jsem dělal tisíckrát? Proč tady už půl hodiny čumím na video, které jsem viděl nesčetněkrát? Nic nového se nedozvím, přitom člověk, jehož miluju, je doma sám. Sám se svými pochybami a strachem...

Zbožňuju své zaměstnání. Fotbalem jsem se chtěl živit odmalička a nevím, co jiného by mě tak bavilo.

Ale byly chvíle, kdy mi přišel úplně zbytečný.

Mojí ženě objevili rakovinu. Nedostala se z ní. Hned jsem věděl, že je to vážné, už jen proto, že mi stejná nemoc vzala tátu. Zpočátku jsme akorát netušili, jak těžké to v jejím případě bude.

Ale ono to postupně těžké bylo. Hodně.

Především pro ni, ne tolik pro mě. Já měl všechny pocity jen zprostředkovaně, to ona s nimi musela žít každou vteřinu. Já si mohl zmizet na fotbal, který se stal mojí terapií. Útěkem. Způsobem, jak nechat hlavu odpočinout a načerpat sílu, již jsem se potom snažil Tereze – tak se jmenovala – předávat. Dělal jsem to nejlépe, jak jen jsem uměl.

Brečel jsem pouze pokud mě nemohla vidět. V autě. Na záchodě, když jsem byl sám doma.

Před ní jsem pořád zůstával tím, kdo si je jistý, že všechno bude dobré. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych ji v tom nechal. Nepovolil jsem, nevybodnul se na to. Když už se mi tyhle myšlenky vloudily do podvědomí, řešil jsem je jen sám se sebou, před ní ne. Přestože jsem viděl, že to je sebevíc na houby a že ztrácí víru, byl jsem si jistý, že se uzdraví. Vážně byl. Věřím na zázraky, kromě toho jsem během její nemoci přečetl hodně knížek o lidech, kteří zázrak v tomhle ohledu zažili a dokázali se dostat i z nejhoršího. Když se to podařilo jiným, nepochyboval jsem, že to zvládne i ona.

Ovšem i kdybych si tohle milionkrát vsugeroval já sám, nejsem v její hlavě. Musela to v první řadě bezvýhradně vnímat ona sama. Mým úkolem proto bylo přesvědčit ji, aby začala věřit taky.

Jenže přesvědčit člověka, který má rakovinu a ví, že to je špatné, není jen tak.

Přesto jsem se o to pokoušel tak dlouho, jak jen jsem toho byl schopný. Stále je pro mě nepředstavitelně složité, čím si musela procházet ve své mysli. Obdivuju, jak s tím dokázala bojovat. Kolik bylo dnů, kdy to všechno stálo za hovno a ztrácela víru, v porovnání s těmi, kdy jsme se snažili žít normální život a dělat, že se nic neděje.

Sám jsem se jen bál, abych neztratil kontakt s realitou.

Nejdřív totiž nevíte, jak fungovat, jestli vůbec máte právo chovat se dál jako předtím, ale dřív nebo později stejně narazíte na problémy všedních dní. Musíte. Náš život neskončil v okamžiku, kdy nám doktoři řekli, jak na tom Téra je. Já musel dál chodit na fotbal už jen proto, že nás živil, ale taky proto, abych z něj načerpal energii. Jako jsem se odmítal smířit s tím, že moje žena umře, odmítal jsem rezignovat a vykašlat se na svoji fotbalovou cestu. Jednou ji ukončím sám, nedonutí mě k tomu žádné vnější okolnosti. 

Občas mi i pomohlo, že jsem díky své práci mohl na chvíli zmizet a nezůstávat doma, přiznávám.

K životu taky patří ostatní lidi. Patří k němu smích a malicherné problémy, přestože je zrovna v tuhle chvíli nemůžete vydržet poslouchat. Já se nechtěl zavřít do kobky s tím, že tam teď spolu s Térou bojujeme a nic jiného neexistuje. To by nás oba ubilo. Pomáhaly mi společné akce s týmem. Vypnul jsem se, poslechnul jsem si fóry, smál jsem se na celé kolo, ale to neznamená, že bych zapomněl na to, co zrovna prožívá žena, k níž cítím to, co nikdy k žádné jiné.

A zatímco jsme společně vedli naši soukromou válku s rakovinou, na hřišti nám to s klukama v Plzni šlo báječně…