Daniel Orálek

V září se chystám na Spartathlon. Už svůj šestý. Jde o nejslavnější ultramaraton světa, mezi Aténami a Spartou musíte pod žhnoucím řeckým sluncem překonat dvě stě čtyřicet šest kilometrů.

Sto kilometrů už jsem zvládl uběhnout za šest hodin a padesát čtyři minut. Na mistrovství světa jsem skončil nejlíp jedenáctý. Závodil jsem po celé Evropě, ale taky v USA, Kataru, Číně, Mexiku, Japonsku nebo Jižní Africe. I dál mám spoustu plánů: legendární stomílovku Western States, lákal by mě ultra trail na Reunionu nebo Two Oceans Marathon u Kapského města dlouhý padesát šest kilometrů. Běh je moje největší hobby. Můj životní styl. Byly sezony, kdy jsem natočil osm a půl tisíce kilometrů, tedy v průměru třiadvacet denně, a pohled do tréninkového deníku říká, že jsem dosud absolvoval sto šedesát pět maratonů a sto dvacet pět ultramaratonů.

Přesto jsem v sedmnácti letech dostal štempl, že na atletiku nemám talent.

Hlásil jsem se tehdy, v roce 1987, do tréninkového střediska mládeže a neprošel jsem. Sice jsem měl za sebou tři roky intenzivního vytrvaleckého tréninku v Technice Brno a opravdu jsem nepomýšlel na přestup někam mezi tyčkaře, ale přijímací komisi i tak zajímal především celkový pohybový talent. Trápil jsem se tedy v disciplínách, jako byly padesátka letmo, člunkový běh, shyby. V některých jsem stěží splnil normy pro přijetí na sportovní gympl, do dálky jsem skočil asi o metr míň než Šárka Kašpárková... Není divu, že jsem zůstal pod čarou.

Dneska už se tomu směju, tenkrát mě to chvíli mrzelo. Kdyby mi ty skoky a shyby šly líp, možná bych se časem dostal do Dukly a měl ideální podmínky k dalšímu sportovnímu rozvoji. Ale možná bych už dneska neběhal, kdo ví.

Brzy jsem stejně pochopil, že o nic důležitého jsem nepřišel. Když jsem viděl, jaký ve střediscích panuje režim, došlo mi, že bych ho nechtěl dobrovolně podstupovat. Všechno rozkazem, přesně nalajnované. Svět limitů a nadekretovaných cílů. Po takovém biči jsem vážně netoužil. A tolik vzývaný talent? Ani ten není všechno. Mám schovaný štos výsledků z žákovských a dorosteneckých závodů, kde jsem skončil třeba desátý.

O těch devíti přede mnou jsem už nikdy potom neslyšel.

Nejvtipnější na celé situaci bylo, že v další sezoně jsem se stal halovým mistrem republiky na tři tisíce metrů, přidal jsem i zlato v krosu a celkem jsem získal sedm medailí z různých českých a federálních šampionátů.

Systému socialistické tělovýchovy začalo vadit, že někdo, kdo vyrůstá mimo něj, je podezřele úspěšný, a tak přišla pozvánka do tréninkového střediska mládeže v Brně. Napodruhé mě přijali, teď jenom na základě mých výsledků. Nafasoval jsem dokonce boty a teplákovou soupravu, což je dosud jediná věc, kterou můžu považovat za státní podporu mého sportování.

V roce 1989 jsem se dostal i do reprezentace a nominoval se na juniorské mistrovství Evropy ve Varaždinu. Z jedenáctého místa na desítce jsem v kdovíjaké euforii nebyl, ale potřetí v sezoně se mi podařilo překonat československý juniorský rekord, což pro kluka bez talentu nebylo k zahození.

Když pak u nás socialismu odzvonilo, nabral i můj sportovní osud nečekaný směr: začátkem listopadu 1989 jsem na jižní Moravě ještě běžel několik závodů na oslavu VŘSR a už na Silvestra jsem si v rakouském Natternbachu vydělal pár set šilinků za čtvrté místo.

Otevřené cesty na Západ jsme využívali s náramnou chutí. Myslím, že někteří starší kluci si kvůli tomu o pár let prodloužili kariéru. Jinak by atletiku dávno zabalili, teď ale poprvé mohli cestovat po světě a vyhrát zajímavé peníze, aniž by museli bafuňáře žádat o souhlas.

Často jsme zvládli za víkend i dva závody. V sobotu třeba půlmaraton, v neděli desítku. A obojí jsme běželi na krev. Zvláště rakouští a němečtí běžci z nás museli být nadšení podobně, jako jsme my dnes nadšení z Afričanů, kteří přijíždějí i na kdejakou menší akci shrábnout pár tisícovek na prize money.

Byla to zběsilá jízda. Vídeň, Mondsee, Linec, Brest, Wolfgangsee, Kössen, Wiesbaden, Ingolstadt, Waldkraiburg, Freistadt, Innsbruck, Kitzing, Brusel, Paříž, Dijon… První roky po revoluci mi ve vzpomínkách splývají. Jako obrázky ve zrychleném filmu. Závody, cestování, trénink – a tak pořád dokola. O moc víc se mi do života nevešlo.

Brzy jsem ale zjistil, že tahle cesta mě ničí. Docházelo mi, že něco dělám špatně. Osobáky jsem už nezlepšoval, i když jsem dřel jako kůň a dával atletice všechno, a to mě hodně frustrovalo. Psychicky jsem na tom byl špatně. Běhání mě bavilo míň a míň.

Klasické vyhoření, k němuž se přidalo i natržení achillovky, moje první vážnější zranění.

Výsledek mohl být jenom jeden. V roce 1994 jsem s vrcholovou atletikou seknul. Vlastně to ani nebolelo, protože když jsem se podíval pravdě do očí, bylo mi jasné, že svůj potenciál jsem zřejmě vyčerpal, že na to, abych usiloval o mistrovství světa nebo olympiády, prostě nemám. Desítku jsem sice uměl za 29:50 a půlmaraton za 1:04, dneska bych s takovými časy byl za hvězdu, ale tenkrát mnoho neznamenaly. Byli tady lepší borci.

Navíc počátek devadesátých let nebyla ideální doba pro nápady, že bych se atletikou mohl živit. Na to mohlo pomýšlet pár lidí z Dukly a reprezentace. Nebylo kde brát. Noví zbohatlíci dávali peníze do fotbalu a hokeje, vytrvalostní běh nikoho nezajímal. Na všech závodech, i těch největších, prudce klesala účast. Někdy o desítky procent ročně. Asi masový běh lidem připomínal pozůstatek starých časů, který by měl být uložen k věčnému spánku podobně jako spartakiáda nebo Dukelský závod branné zdatnosti. Nevím.

Po vysoké škole jsem tedy nastoupil do práce a užíval si v životě věcí, na které jsem dřív neměl čas. Ale na běhání jsem nikdy nezanevřel. Občas jsem zašel na nějaký závod v Brně a okolí. Jednou jsem doběhl pátý, podruhé osmý. A vždycky spokojený. Jako ten mazák, co jde jenom ukázat ramena a trošku si zazávodit, protože ho to kdysi bavilo.

Myslel jsem, že takhle mi to zůstane už navždycky.