Daniel Vavruša

„Takže v Česku se hraje baseball? Vidíš, to je zajímavé.“

Tohle řekl Alex Rodriguez, jedna z největších hvězd v historii Major League Baseball. Ikona, v jednu chvíli nejlépe vydělávající sportovec světa a ten, který chodil s Madonnou a Jennifer Lopez.

Řekl to mně!

Seděli jsme u jednoho stolu, večeřeli a povídali si. Oba v roli členů organizace New York Yankees. On jako trojnásobný MVP, já coby začátečník, který ve dvaadvaceti žije svůj sen o MLB. O tom, že se stanu prvním Čechem v historii, kterému se to povedlo.

V tu chvíli to byl středobod světa.

Hrál jsem za akademii na Floridě a Rodriguez pozval mladé hráče na hostinu. Asi to neudělal jen tak, chtěl si vylepšit jméno, protože ho chytili kvůli užívání steroidů a potřeboval si klub i veřejnost získat na svou stranu.

V luxusním steak housu, kde jedno menu stálo přes sto dolarů, sedělo víc než sto lidí. Nejdřív měl proslov, kde říkal, jak sám začínal, jak miloval baseball, jak těžká byla jeho cesta na vrchol, jak je ze všeho nejdůležitější věřit svým schopnostem a dávat do toho každý den maximum. Pak obešel všechny stoly a u každého se zastavil na pokec.

Se mnou seděl asi čtvrt hodiny. Povídal úžasně, ale když se ho ostatní kluci ptali na braní steroidů, tvářil se vyhýbavě. Chytili ho už podruhé, dokonce prý obchod se zakázanými látkami sám organizoval. Pro lepší orientaci jde zhruba o podobnou věc, jakou předvedl Lance Armstrong v cyklistice. Amerika je v tomhle trochu pokrytecká. Proti dopingu se tam naoko bojuje, zároveň chtějí všichni vidět každý den velké výkony. U nás to znamená homeruny.

Hltal jsem každé jeho slovo. Působil na mě jako super chlap, i když ho steroidová aféra hodně zasáhla. Navíc jsem moc nevěděl, co říct. Tím spíš, že se mluvilo ve španělštině, protože většina kluků pocházela z Dominikánské republiky. Stejně jako Rodriguez. Jelikož jsem ale ve stejné zemi začínal i já, celkem jsem se chytal.

Víc než to, co říkal, na mě zapůsobilo, jak byl namakaný. Něco strašného. Vysoký chlap, skoro dva metry, a hodně přes sto kilo.
Vypadal jsem proti němu jako tintítko. Přitom jsem byl v životní formě, jako jeden z prvních Evropanů, kteří se dostali do organizace Yankees, jsem nechtěl nic podcenit. Vybrali si mě trochu jako exotiku. Až později jsem si uvědomil, že jsem byl tak cenný jako počáteční investice, kterou do mě vložili. Deset tisíc dolarů. Minimum, za které podepisovali hráče. Každý rok jich bylo přes dvě stě a v týmu pro MLB jich mohlo být jen pětadvacet.

Ostatní, obvykle ti za méně peněz, se museli spokojit s životem v nižších soutěžích, pak jim došlo, že se jich až na výjimky elitní společnost netýká. Tým počká rok nebo dva a většinu hráčů pak propustí jako neperspektivní. Pár měsíců po večeři s Rodriguezem jsem pochopil, že do téhle skupiny patřím i já.