Daniel Voženílek

Já věděl, že to ve mně je. Pořád jsem to věděl.

To, co se kolem mě poslední sezonu dělo, bylo možná pro někoho překvapení, ale ne pro mě. Já celou tu dobu nepochyboval.

Vyhráli jsme v Třinci titul a já v tom hrál důležitou roli, dostal jsem se do nároďáku i na mistrovství světa. Pro spoustu fanoušků a asi i lidí z hokejového prostředí, kteří moje jméno posledních pár let možná jen okrajově registrovali, jako bych se najednou v sedmadvaceti zjevil odnikud.

Ale já nespadnul z nebe. Já celé ty roky nepochyboval, že přesně na tohle mám.

I když jsem byl zrovna v nejhorším týmu první ligy bez bodu a na hraně sestavy.

I když se mě v jednu chvíli zeptali, jestli si nechci jít zahrát do druhé ligy.

I když jsem slyšel, že nikdy v životě nemůžu být profesionálním hokejistou.

A jo, přesně takhle mi to tehdejší pardubický generální manažer Pavel Rohlík řekl. Pamatuju si to jako dneska. Bylo mi dvacet, měl jsem za sebou první dvě sezony v áčku a při letní přípravě jsme v malé hale běhali kolečka. Za mnou se zastavil klubový sekretář, že mám hned jít za šéfem nahoru. Tak jsem se tam ještě zpocený v tréninkovém oblečení vydal a myslel si, že pro mě asi má tu novou smlouvu, o níž mi agent říkal, že už ji v pohodě podepíšeme.

Jenže tam seděl Rohlík a říká mi: „Podívej, tady jsou tvoje statistiky, za nějakejch šedesát zápasů máš 1+2 a výsledky wingate testu na kole máš jako průměrnej číšník v restauraci.“

Řekl mi, že by mohl vzít kohokoliv z ulice a ten by mu fyzické testy udělal líp než já, že s tímhle nikdy nemůžu hrát profesionální hokej a že mi smlouvu nedá. Ať si to sbalím a rozloučíme se.

Přitom ani tohle nebylo poprvé, co jsem zažil nějakou krizi. Ta první opravdová přišla už v mladším dorostu.

Odmalička jsem hrál se staršími a bodoval. Ne, že bych byl odskočený supertalent, ale k nejlepším v republice ve svém ročníku jsem v dětství patřil. Jenže po prvním rozkoukávacím roce v mladším dorostu, kdy jsem si říkal, že už bych zase měl být hodně vidět, k nám přišel nový trenér, kterému jsem vyloženě neseděl. Neustále na mně hledal chyby, od začátku jsem vnímal, že po mně jde. Asi jsem mu byl nesympatickej, nevím. Bylo mi patnáct, rozhodně jsem nebyl nejrozumnější. Ne, že bych byl vyloženě namistrovanej, ale myslel jsem si o sobě, že jsem dobrej, to jo. Právě moje sebevědomí trenéra mohlo popouzet.

A tak mě třeba vzal na video, které jsme do té doby neřešili, a říká mi: „Vožuch, seznam se, tohle je video. Když budu chtít, tak tady tě vždycky zničím.“

„Jo, díky trenére,“ já na to.

Jednou v průběhu sezony už jsem to nevydržel. Hráli jsme doma v Pardubicích na malé hale proti Boleslavi a já v rohu útočného pásma ztratil puk. Vystřídal jsem, šla tam další lajna, pak třetí, pořád se hrálo nahoru dolů a nakonec jsme dostali gól. V tu chvíli na mě trenér začal řvát, že to je můj gól, protože jsem ztratil ten puk v rohu.

Krátce nato končila třetina, šli jsme na přestávku do kabiny. A já se tam prostě převlíknul, naházel jsem věci do tašky a zmizel. Kluci koukali, co se to děje, nezmohli se ani mi k tomu něco povědět. Jak jsem odcházel, potkal jsem trenéra na chodbě. Nic jsem mu neřekl, jen jsem s brekem prošel okolo něj i kolem postávajících rodičů spoluhráčů.

Naši měli pochopení, už delší dobu tušili, že něco není v pořádku, tak mě jen naložili do auta a odvezli domů.

Nic podobného jsem nikdy předtím neudělal, ale tentokrát už to ve mně prostě přeteklo. Prohlásil jsem, že do Pardubic se už nevrátím. Zároveň jsem věděl, že to není konec s hokejem, že začnu někde jinde a tomu trenérovi jednou ukážu, že se mnou nejednal správně.

Mám pocit, že zrovna on je ten, kdo dodneška nevěří tomu, jak se mi daří.

Slýchal jsem to odmalička: „Počkej, další rok už nebudeš stíhat, špatně bruslíš.“

Počkej ve čtvrtý třídě…

Počkej v pátý třídě…

Počkej v dorostu…

Tak já furt čekal a furt nic.

Mně ani neříkali, co přesně dělám blbě nebo na čem bych měl pracovat. Ne. Prostě jenom: „Ty bruslíš špatně“ a čau. A tak jsem sice na bruslích ťapal, ale i tak jsem vyčníval i mezi staršíma, s nimiž jsem hrával. Tak nějak se proto bralo, že sice nebruslím správně, ale přesto si umím poradit. Byl jsem silnej, měl jsem v sobě zarputilost, vyhrával jsem souboje, měl cit pro hru a čuch na góly, tak co bych řešil?

Asi teda špatně bruslím, ale vždyť to stejně vodím, tak co, říkal jsem si.

Až v chlapech jsem zjistil, že to fakt nestačí. Najednou mi na ledě chyběla rychlost i obratnost. Co do té doby šlo tak nějak samo, mi najednou ukázalo, že na nejvyšší úrovni je opravdu třeba se soustředit i na ty nejmenší detaily. I proto jsem se zpočátku nemohl v extralize pořádně prosadit.

To už mimochodem bylo zase v Pardubicích.

Po tom, co se stalo v dorostu, o mě hned projevil zájem Miloš Říha mladší, který tehdy dělal šéftrenéra mládeže v Hradci Králové. Nejdřív jsem tam pár měsíců do konce sezony jenom trénoval a od té nové začal hrát. K tomu jsem i přestoupil do Hradce do školy, abych mohl podle pravidel odejít bez tabulkového odstupného. V Hradci tou dobou ještě áčko nehrálo extraligu, panovalo tam proto kamarádštější, rodinné prostředí. A hlavně, pan Říha mi věřil. Patřil jsem ten rok k nejlepším střelcům extraligy staršího dorostu, poprvé jsem se dostal do mládežnické reprezentace.

Ale ačkoliv se mi v Hradci líbilo a po svém emotivním odchodu jsem se nechal slyšet, že do Pardubic se v životě nevrátím, zavolal mi Pavel Rohlík, tou dobou ještě na pozici šéftrenéra mládeže, že by mě chtěl pro příští sezonu zpátky do juniorů. Uvědomil jsem si, že mě to vlastně láká. S klukama jako Michael Špaček nebo Patrik Poulíček jsem pak zažil v juniorce super roky a brzy začal i v áčku.

Ale to neznamená, že od té chvíle bych měl všechno už nalajnované. To ani náhodou.

V mládeži jsem se vždycky smál snaživým spoluhráčům: „Joo, ty blokuješ střely, to já nedělám.“ Div že jsem nezvedal nohy a neuhýbal, když na mě letěl puk. Pak mě ale v áčku pan Venera dal do čtvrté lajny s tím, že po mně chce právě blokování střel a jednoduchou hru, a já zjistil, že to taky dokážu. Byl jsem za to rád, protože to znamenalo splněný dětský sen. Mohl jsem hrát v týmu, který předtím krátce po sobě vyhrál dva tituly, sedět v kabině našlapané výbornými hráči a mít za sebou v obraně mistry světa Čáslavu s Mojžíšem, což jsem samo o sobě považoval za neskutečný zážitek. V lajně s Jirkou Cetkovským a Tomášem Kautem jsem dělal, co se po mně chtělo: Dohrával souboje, chipoval puky z pásma, nevymýšlel velké věci a byl jsem přesně za to chválený.

Do toho se k nám už v létě přijel podívat trenér dvacítky Přerost a mě, osmnáctiletého, na doporučení pana Venery vzal na srpnový turnaj do Švédska.

Tam jsme dostali třikrát naloženo, celkové skóre 3:21. Jezdil tam přece jen druhý sled hráčů, protože ti nejlepší byli buď už v Kanadě nebo bojovali o místo v extraligových týmech. Každopádně Finové, Švédi i Rusové nám tam všichni nasázeli sedmičku.

Ale já byl +1.

Doufal jsem, že bych tedy mohl příště aspoň na nějakou akci s devatenáctkou, ovšem pak najednou vyšla nominace na mistrovství světa juniorů a v ní vedle Vrány, Pastrňáka, Kubalíka nebo Zachy i moje jméno.

Po návratu odsud už jsem pod novým trenérem Milošem Říhou starším tolik nehrál, tahali jsme se o postup do play off a logicky se sázelo na zkušené kluky. Následující léto jsem zase hodně jezdil na akce dvacítky a nebyl moc s týmem, tak mi pan Říha před startem extraligy říká: „Vožuch, dobrý, ale sestavu už máme hotovou, začneš v záložním týmu v Šumperku v první lize. Tam budeš mít hodně času na ledě.“

Fajn. To dávalo smysl.

Jenže já sotva do Šumperka dorazil, zavolali si mě a říkají: „Hele, Vožuch, dobrý, sestavu už máme hotovou, začneš jako třináctej a uvidíme, třeba někoho vytlačíš.“

A tak jsem po roce, kdy jsem stabilně hrál extraligu, skončil jako třináctý útočník v Šumperku. V Šumperku, který sbíral jednu porážku za druhou, hrál to na staré a já devatenáctiletý tam byl úplně k ničemu. V Pardubicích se ale k mému štěstí vyměnili trenéři a ti noví, Richard Král s Markem Zadinou, si mě zavolali zpátky, protože mě znali z juniorky. To byla vyloženě záchrana, protože v Šumperku jsem byl zoufalej. V nejhorším týmu první ligy jsem prakticky nehrál, za patnáct startů jsem měl ve statistikách dvě vajíčka a spal jsem na staré ubytovně v pokoji s dalšíma šesti sedmi klukama.

Bylo to fakt špatné. A přestože jsem si nepřipadal zdaleka tak bídný, jak moje výsledky ukazovaly, nevěděl jsem, kudy z té situace ven.

V Pardubicích jsem ale najednou dostal dost prostoru a v lajně s Patrikem Poulíčkem a Davidem Tomáškem to byla paráda, následující měsíc představoval moje nejlepší období v Pardubicích vůbec. David rozhodoval zápasy a my s Patrikem mu na ledě vytvářeli prostor. Po mých druhých dvacítkách na přelomu roku už ale byl u týmu zase jiný trenér, Peter Draisaitl, a všechno se vrátilo do starých kolejí, prostor dostávali staří. A mně končila smlouva.

Starší kluci se mi smáli. Borci jako Venca Benák nebo Honza Starý, kteří věděli, jak se starat o svoje tělo, ze mě fakt měli vyloženě srandu. Já si na záda naložil devadesát kilo, a i to jsem měl problém uzvednout. Dal jsem s tím možná tak poloviční dřep.

V posilovně jsem býval lajdák od mládí, protože zatímco ostatní makali, mně to stejně pořád šlo a nikdo mi neuměl vysvětlit, proč bych tedy měl nějak extra dřít.

Nebo jsem to nedokázal slyšet, kdo ví. Připadalo mi zkrátka, že posilovnu nepotřebuju. Byl jsem vysoký, sice strašně slabý, ale hokejkou jsem měl dlouhý dosah a dobře jsem četl hru, takže na to, co po mně trenéři i mezi dospělými chtěli, to stačilo. Bránil jsem, vybojovával puky a dostával je ven z našeho pásma. I zkušení kluci jako Petr Sýkora nebo Tomáš Rolinek mě chválili, jak dělám perfektně to, co ode mě tým potřebuje.

Kolikrát já tohle slyšel…

Vážně jsem neměl pocit, že bych dělal něco špatně. Žil jsem v domnění, že si plním svoji roli a počkám si na šanci, která časem přijde, načež ukážu, že umím hrát i dopředu, že mě můžou dát i na přesilovku. Do toho ale rozhodnutí Pavla Rohlíka hodilo vidle. Nikdo po mně za dva roky v áčku nechtěl body, chválili mě za defenzivní práci a najednou bylo špatně, že nejsem produktivní. Prý komu mě kdy Rohlík nabízel, ten říkal, že mě nechce kvůli mému bruslení, do toho viděl moje výsledky fyzických testů, to ho možná nahlodalo. Na druhou stranu, objektivně vzato, měl ve mně kluka, který už v devatenácti letech nasbíral přes šedesát extraligových zápasů a hrál dvakrát na dvacítkách. Úplně nechápu, že se mě jen tak zbavil. On měl ale rád taková rádoby silná rozhodnutí.

Tenkrát jsem zůstal vyloženě rozčarovaný. Zařekl jsem se, že už nikdy nechci hrát ve čtvrté lajně. Chci někam, kde budu moct bodovat a ukázat, co ve mně je.

A ani tehdy jsem nepochyboval, že jednou hokej na té nejvyšší úrovni vážně hrát budu, protože na to prostě mám.

Když jsme se s agentem podívali na možnosti, kam se posunout, líbilo se nám, že s mladými se dobře pracuje ve Finsku. Proto jsem skončil v Rovaniemi, které zrovna postoupilo do tamní druhé nejvyšší soutěže.

V Rovaniemi, tři hodiny cesty autem za polárním kruhem.

V Rovaniemi, kam jsem přiletěl a koukám, co je to za město, vždyť tam nejsou žádní lidi. S manažerem, který mě vyzvedával na letišti, jsme šli do obchodu, a tam ani noha.

Pak jsem se podíval na hodinky a ona jedna ráno. V létě byl totiž polární den. Aha. To jsem nikdy předtím nezažil.

Přiletěl jsem původně na zkoušku, ale po třech dnech mi řekli, že mě berou. Za dva týdny, po fyzických testech, si mě pak do kamrlíku zavolali trenér s kondičákem. Před sebou měli papíry s výsledky kluků z týmu. Všichni tam měli hodnoty uvedené zeleně nebo aspoň světle zeleně.

Já jediný celý v červeném. Suverénně nejhorší ze všech.

Od trenérů jsem tam ale poznal úplně jiný přístup, než jsem znal z Česka. Ne, že by mě odepsali. Oni mi řekli: „Podívej se na sebe, jak hraješ na ledě. A teď koukni tady na ty kluky v zeleným. Ti už lepší nebudou. Ale ty, když zapracuješ na síle a dynamice, může z tebe být úplně jinej hráč.“

Zatímco v Pardubicích moje špatná kondice znamenala, že ze mě nikdy nebude profesionální hokejista, tady to chápali tak, že mám potenciál být naopak hokejistou skvělým, protože i přes špatné výsledky dokážu být na ledě vidět. To pro mě představovalo největší nastartování v mé kariéře.

Řekli mi: „Pracuj a bude to dobrý.“ A já se toho chytil.

V Rovaniemi je olympijský areál, takže jsme měli k dispozici perfektní zázemí, a k tomu jsme trénovali dvakrát denně. Když na to kluci pindali, trenéři reagovali: „V nejvyšší soutěži trénujou jenom jednou denně, ale tam vy nejste. Vy musíte být lepší než teď, abyste se tam dostali.“

Bylo to ohromně náročné, dostávali jsme strašné nálože. Já to kousal zvlášť těžce, protože jsem na takovou zátěž nebyl zvyklý. Navíc mi připadalo, že jsem úplně bez energie, protože jsem upravil i jídelníček. I k tomu mě tam navedli, protože ačkoliv jsem nevypadal oplácaně, naměřili mi velký podíl tuku v těle. Do toho brzy polární noc, zima, spousta sněhu a já tam ani neměl auto. Do haly jsem denně chodil půl hodiny v mrazu pěšky do kopce.

Všechno ale mělo svůj význam. Byl jsem tam sám, a tak jsem jen hrál hokej, pracoval na sobě a vyhledával si věci o zdravé výživě. Nic jiného se ani prakticky dělat nedalo, v první řadě mě to ale začalo strašně bavit.

Pomohlo to i mému bruslení.

Měli jsme tam na něj specializovaného trenéra, dělali jsme power skating. Hlavně mi ale řekli, že když zesílím dolní končetiny, budu díky tomu rychlejší, protože od síly se odvíjí všechno. Technicky už nikdy nebudu bruslit nejlíp, ale drobnosti se posunout dají vždycky a síla sama o sobě mi skutečně pomohla. Ve Finsku to ani jinak nešlo, protože tam při hře všichni lítali nahoru dolů, bylo to vyloženě o fyzičnu, moc myšlenky jste v tom nenašli. Pravý opak toho, na co jsem byl zvyklý z domova.

Bodově jsem tu sezonu neměl nijak závratnou, přece jen jsem dva roky předtím pořádně nehrál s pukem, tak jsem si musel zase dost zvykat, ale i tak to byl nejdůležitější rok mojí kariéry. Mohl jsem tam i zůstat, dokonce prý byl zájem o zkoušku i v nejvyšší soutěži, ale mně se do toho ozvali z Pardubic, že to v klubu bude celé zase jinak a že mě chtějí zpátky. Že dostanu šanci.

To se mi zalíbilo.

Vzal jsem tuhle možnost s představou, že jsem na sobě začal makat a teď to přijedu ukázat, udělám tým a konečně budu hrát v Pardubicích to, na co si věřím, že mám. Tak jak jsem odmala vždycky chtěl. Teď se prosadím.

Chtěl jsem všechno hned. Tak jako asi spousta mladých kluků.

No, a ono to tak jednoduše nefunguje.