Daniel Vrba

„Vím, že umřel. Teda slyšela jsem to. Myslím, že před týdnem.“

„Byl jsem mu na pohřbu.“

Představte si, že je vám čtrnáct, ležíte na dětské onkologii, diagnostikují vám něco jako leukémii a najednou o sobě v diskuzi na internetu čtete, že už nejste. Že vás jen tak od stolu odepsali.

Já si nic představovat nemusel, já to zažil.

Na tenisový web jsem v nemocnici chodil celkem pravidelně, pro zlepšení nálady jsem si pouštěl svá videa ze zápasů a tyhle komentáře se objevily pod jedním z nich. Přišlo mi, že nejlepší, co můžu udělat, je odpovědět.

„Já jsem Vrba, neumřel jsem, a dokonce se uzdravím.“

Nejdřív mi bylo všechno líto, užíral jsem se tím. Byl jsem na tom špatně a ptal se sám sebe, proč tohle někdo vypustí ven. Ještě před pár měsíci jsem si dělal, co jsem chtěl, bez jakéhokoliv omezení. Žil jsem jako aktivní dítě, kterému šlo skoro všechno, na co sáhlo. Najednou jsem nemohl ani vstát z postele, protože jsem byl nacpaný kortikoidy, z celého těla mi trčely hadičky, a k tomu jsem ještě narazil na tyhle bláboly.

Naštěstí se ukázalo, že pokud nestojím na kurtu, jsem flegmatik. Jakmile se mi vše rozleželo v hlavě, věty diskutérů měly opačný efekt, motivovaly mě. Moje odpověď navíc způsobila celkem pozdvižení. Našla se spousta známých, kteří mi začali psát povzbudivé zprávy. Sice jsem nebyl žádná tenisová hvězda, ale jako žákovskou jedničku a mistra republiky ve čtyřhře mě lidi celkem řešili. Říkali, že jsem kluk, který má potenciál hrát grandslamy.

Kdyby nebylo nemoci, třeba se teď fakt chystám na Wimbledon.
Kdyby… To jsou jen nesmysly. Stejné jako ty, které o mně psali lidi na internet.
Nemohli vědět, co se mnou je, protože to dlouho netušili ani doktoři.
Byl jsem onkologický pacient, zároveň mi nikdo nikdy neřekl, že mám rakovinu.

Až po mnoha vyšetřeních se ukázala diagnóza: Myelodysplastický syndrom. Onemocnění krvetvorby, které člověku úplně zničí imunitu. Zabírá buď hormonální léčba, chemoterapie, nebo transplantace kostní dřeně. Postupně jsem si prošel vším. V době, kdy jsem se léčil, měly tuhle nemoc kromě mě jen čtyři děti na světě, ostatní byli věkem nad šedesát let. Já byl o dvě generace jinde a vůbec nechápal, co se se mnou děje.

Navázalo na sebe několik událostí, které ve finále odrovnaly mladý a do té doby silný organismus. Nejdřív jsem se nechal očkovat proti neštovicím, pak jsem dostal spálovou angínu a lékaři mi předepsali na dva týdny antibiotika. Už po týdnu mi bylo dobře, takže když zavolali lidi z mého klubu TC Brno, který na mně tehdy všechno stavěl, abych šel hrát zápas, souhlasil jsem.

Od té doby jsem se podivně zadýchával. Na nějakých testech mi vyšly snížené hodnoty červených krvinek, ale fungovat se s tím dalo relativně normálně.

Do chvíle, než jsem šel hrát in-line hokej.

Hůl se mi při jedné akci zasekla o kus betonu a já si ji zapíchnul do třísla, kde mi za pár vteřin naskákaly netypické červené fleky velké asi deset centimetrů.

Rodiče mě poslali na vyšetření na internu. Doktoři konstatovali, že mám slabou imunitu, málo krevních destiček a zakázali mi pohyb. Báli se, že se sebemenší zranění na mém těle nezahojí a můžu vykrvácet. Další dva měsíce se nic nedělo, domů mě pustili s úplně stejnými výsledky, s jakými jsem přišel. Rozdíl byl jen v tom, že jsem kvůli kortikoidům otekl a přibral asi deset kilo.

V pubertě, kdy řešíte úplně každou blbost a hodně se pozorujete, vás tohle odrovná. Tím spíš, když si po návratu do školy všímáte pohledů ostatních dětí. Vypadal jsem divně a navíc jsem všude musel chodit s obličejovou rouškou. Spolužáci se ode mě odvraceli, což je v tomhle věku asi normální, tuším, že bych se na jejich místě choval stejně, ale v tu chvíli to byl strašný pocit. Pořád jsem se za sebe styděl a nejhorší bylo, že jsem vůbec nevěděl, kvůli čemu.

Vzkaz do diskuze jsem napsal po návratu do nemocnice, před první chemoterapií. Pamatuju si, že začínala v úterý. Ještě v pondělí jsem hrál dva zápasy na Pardubické juniorce, vyhlášeném turnaji, jehož vítězové obvykle mají naději na velkou kariéru. Dvouhru jsem projel. Nepamatuju si výsledek ani průběh, jen únavu. Ten zápas jsem bral jako rozlučku s tenisem. Přemýšlel jsem nad vším možným, jen ne nad tím, jak to dopadne, a ptal se sám sebe, jestli je to poslední den, kdy stojím na kurtu. O to víc mě překvapilo, když se nám se spoluhráčem povedlo postoupit ve čtyřhře, kterou jsem stejně musel skrečovat, abych zahájil léčbu.

Trvalo čtyři roky, než jsem se mohl vrátit do normálního života i ke sportu.

Čtyři roky fyzických i psychických zkoušek v období, kdy se mladému člověku dotváří osobnost.

Čtyři roky, během nichž jsem prošel zásadní proměnou.

Když se mě kamarád nedávno zeptal, jestli jsem se v nejhorších chvílích nechtěl zabít, hned jsem odpověděl, že nikdy. Celou dobu, ať mi bylo sebevíc blbě, mě držela vidina, že zase budu hrát tenis.