David Dvořák

Tohle nedělej.
Tohle nezvládneš.
Tohle není pro tebe.

Byly časy, kdy mi podobné věty říkalo devadesát devět lidí ze sta.

Jako chlap, který váží šedesát kilo a měří 165 centimetrů, jsem nejspíš nikdy nevzbuzoval dojem, že bych mohl umět to co většina. A ještě míň se dalo předpokládat, že bych nad ostatními vynikal.

Automaticky se počítalo s tím, že budu někde vzadu. Nejsem typ člověka, který by sobě nebo okolí něco na sílu dokazoval, zároveň mám odmala touhu dělat věci, kterým vnitřně věřím. Od jisté chvíle jsem přesvědčený, že zvládnu cokoliv, o čem si myslím, že je dobré pro můj život. Jakkoliv bláznivě to může na první dobrou znít.

Okolí to na mně možná dlouho nepoznalo, ale takhle jsem to měl už jako patnáctiletý kluk.

Byl jsem nevýrazný dlouhovlasý hubeňour s průměrným prospěchem, kterého učitelé posílali na učňák, třeba na mechanika. Vyloženě mi tvrdili, že nemám na to, abych studoval. Ale proč? Proč bych nemohl, když chci? Maturitu má přeci kdekdo, tak proč s tím zrovna u mě musí být spojená taková nedůvěra?

Šel jsem na veřejnoprávní střední školu, která slouží jako přípravka pro policejní nebo vojenskou univerzitu. Když jsem pak v maturitním ročníku oznámil, že mám v plánu pokračovat na hradeckou fakultu informatiky a managementu, vysmáli se mi všichni s výjimkou jednoho spolužáka.

Na přijímačky šlo šest set uchazečů, brali jich jen pětatřicet a k diplomu to dotáhlo patnáct lidí. I já.

Prostě to šlo. Vůbec nezáleželo na tom, co říkali lidi okolo, a o to víc mě posilovalo cokoliv, co se mi povedlo.

Když jsem v sedmnácti začal dělat MMA, už jsem samozřejmě tušil, jaké sklidím reakce. Vždyť jsem do té chvíle skoro nesportoval. Hrál jsem závodně šachy a vedle toho trávil s kamarády dlouhé hodiny u známé fantasy Dračí doupě. Neměl jsem zrovna ideální průpravu a všichni bojovníci z gymu, který byl v Hradci Králové ve stejné budově jako šachový klub, jen o patro výš, mi dávali strašně do držky. Byli to většinou vyhazovači, smáli se mi a předpovídali, že rychle skončím.

Čím víc mě mlátili, tím víc mě lákalo, abych se zlepšil. Bral jsem to tak, že pracuju sám na sobě. Chtěl jsem poznat lidské tělo a to, jak se člověk může bránit.

Tohle se dělo v roce 2009 a o pár měsíců později, přesně na moje osmnáctiny, jsem měl první zápas na open air akci v České Kamenici, který jsem prohrál na body. Byl jsem hrozně rozbitej, trenéři mi pak o autobusovou zastávku udělali hobla, čímž mě úplně dodělali. Každý, kdo mě znal, se ptal, jestli mě náhodou nesrazilo auto, ale ani to mě neodradilo. Položil jsem se do toho ještě víc a začaly přicházet i úspěchy.

Naposledy se mi v kleci nezadařilo v květnu 2012.

Od té doby mám šňůru šestnácti výher v řadě, včetně posledních tří v UFC – v nejlepší lize světa, kde přede mnou z Čechů bojovali jen Karlos Vémola, Viktor Pešta a Lucka Pudilová. Všichni skončili s negativním skóre. Já byl první, kdo zažil vítěznou premiéru, a uchytil jsem se stejně jako Jirka Procházka, který přišel chvíli po mně coby šampion japonské organizace Rizin a měl už pozici hvězdy.

Asi vás nepřekvapí, že když jsem nastupoval do UFC, lidi nevěřili, že ve flyweight, tedy v muší váze do 56,7 kilo, něco dokážu. Tak na mě koukal i můj první soupeř Bruno Silva, docela namachrovanej Brazilec, co mi chtěl na svojí domácí půdě vysvětlit, že jsem přišel do jiného světa. Já mu místo toho ukázal, že existuje jen jeden svět. Ten, kde má člověk dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu a záleží jen na něm, jak je využije.

Do roku 2022 jsem vstoupil jako desítka žebříčku a moje ambice tady určitě nekončí.

Mám víru v to, jak pracuju, a umím si představit, že budu šampion UFC. Vyhraju další jeden nebo dva zápasy a skočím na hranu elitní pětky. Vyhraju třikrát za rok a půl a utkám se o titul. Je mi jasný, že ani tomuhle moc lidí neuvěří. Zase.

Já naštěstí – jako ostatně už tolikrát – budu spoléhat, že nezáleží na ostatních, ale na mně.

Viděl jsem hodně mrtvých lidí.

Táta dělá hrobníka a já mu v roce 2015 začal pomáhat, abych si přivydělal.

Do podpisu smlouvy s UFC jsem neměl bůhvíjaké příjmy ze zápasů ani od sponzorů a bral jsem každou možnou brigádu za pár tisíc. Chvíli jsem jezdil s kámošem, co staví zahradní jezírka, pak jsem dělal dozor na stavbě dálnice. Bavilo mě cokoliv, co bylo na vzduchu a obnášelo práci rukama nebo s lopatou.

Role hrobníka mě bavila nejvíc, takže ji dělám nárazově i dnes. Zkrátka proto, abych se viděl s partou, s níž jsem vyrostl. Jsou to normální lidi, pro které je to regulérní zaměstnání. Obvykle přijedeme na hřbitov, sejdeme se u kostela a vše naaranžujeme, aby to vypadalo hezky. Není to žádná věda. Po mši kněze vezmeme rakev, zašoupneme ji do auta, vůz odjede do krematoria a tím to většinou končí. Umím samozřejmě i vykopat jámu přesně na rozměr, spustit do ní nebožtíka a zaházet ho hlínou, což už se ale dnes moc často nedělá. Všechno má přesně daný postup, který je v zákoníku, do detailu to ale popisovat nechci.

Z úcty k pozůstalým.

Jakkoliv morbidně to může znít, beru celý proces jako relax, protože se díky tomu vždycky vracím mezi kamarády, s nimiž mi je fajn. Umím se od situace odosobnit, za mě je to stejná práce jako vynést skříň do patra. Člověk, kterého pohřbíváme, většinou vypadá, jako když spí, a tím, že ho neznám, v tom nemám emoce.

Pohled na mrtvého pro mě zkrátka není tabu.

Všímám si, že se lidé o smrti pořád moc nechtějí bavit, a vidím v tom docela rozpor s tím, jak pak žijí. Hlavně mladou generaci to nezajímá. Nechtějí se zabývat pocitem, že něco takového existuje, ale zároveň si rádi udělají bizarní kostým, aby oslavili Halloween. Že jsou ten samý den Dušičky, kdy se má jít na hřbitov zapálit svíčka babičce nebo dědovi, ví málokdo. Tahle úcta mizí a pak jsou všichni o to víc rozhození, když se se smrtí setkají. Je to umocněné i tím, že jsme v naší kultuře z pohřbu udělali smutnou událost. Lidi přijdou v černém, jsou zasmušilí, pustí hudbu, která ještě víc prohloubí atmosféru, a pak se v tom spolu všichni utápějí.

Jde vyloženě o věc volby, protože na světě jsou i místa, kde tenhle proces pojímají jako oslavu.

Nejbližší zemřelého přijdou oblečeni neformálně, tancují a vzpomínají na toho, kdo je opustil, způsobem, kdy z toho nemají depku. Vždy si vybavím pohřeb asi nejznámějšího Havajce Israela Kamakawiwooleho, který zpíval mimo jiné písničku Somewhere over the rainbow. Umřel v osmatřiceti, protože vážil 340 kilo, a rozloučení s ním byla party na celém ostrově, žádný smuteční průvod.

Tenhle přístup mi je bližší, ukazuje svět ve větší rovnováze.

Nejde mi do hlavy, jak velké se dělají rozdíly mezi smrtí člověka a jiné bytosti.

Jednou jsem byl první řidič, který zastavil u bouračky. Kamion se potkal čelně s autem na silnici na Jaroměř. Z osobáku byl kabriolet, na místě byli dva mrtví chlapi, třetí umíral a do příjezdu záchranářů se nám ho nepovedlo dostat ven. Asi bych to popisoval emotivněji, kdybych dotyčné znal, ale nepřišlo mi nepřirozené se na to dívat. Pak jsem navíc zjistil, že byli opilí, a bral jsem to jako věc, která se stala z nějakého jasného důvodu.

Naopak mi nejde do hlavy, jak velké se dělají rozdíly mezi smrtí člověka a jiné bytosti.

Je to vidět právě v dopravě. Na cestách leží spousta sražených zvířat a tohle v mých očích ukazuje, jak řada lidí vnímá život.

Když potkám na silnici ježka, kterého ještě do té doby nic nepřejelo, jsem klidně schopný způsobit zácpu, vystoupit z auta a odnést ho do bezpečí.

Pro mě to není blbej ježek. Je to živý tvor a nedělám rozdíl mezi tím, jestli tam bude ležet on, nebo rozšmelcovaný lidi. Každý je na planetě z nějakého důvodu a zaslouží si tu být, člověk není nic víc a podle toho se chovám. Takže zastavím a pokusím se pomoct. Na střední se mi stalo, že jsem jel ráno do školy – tehdy svojí nesmrtelnou felicií – okolo Třebechovic. Na tachometru jsem měl asi osmdesát a z příkopu vykoukly dvě srnky. Pink, pink. Oběma jsem líznul hlavu, převrátily se do škarpy a byly na místě mrtvý… Stalo se to i přítelkyni, když jsem byl spolujezdec. Auto před námi srazilo kocoura, a jak ho chytila kola, šel přímo na nás a přejeli jsme ho ještě jednou.

Pokaždé jsem to dost dlouho prožíval.

Mám to zčásti dané výchovou. Pocházím z vesnice Lípa a v domě i na zahradě okolo mě vždycky běhala zvířata. Domácí, která byla jako členové rodiny, i hospodářská, s nimiž byly jasné plány. Když jsme si chtěli dát králíka, věděli jsme, že je to někdo, koho jsme odchovali. Klepli jsme ho, uvařili a snědli s vědomím, o co jde. S respektem. Měl jiný konec než zajíc, kterého přejede auto, přičemž člověk za volantem pak řeší především to, že má prasklý nárazník.

Tyhle rozdíly ctím pořád, a posledních pět let mi připomíná smysl mého uvažování Gary. Bezsrstá kočka plemene sphynx. Má unikátní povahu, je inteligentní, hodně kontaktní a má potřebu být silně propojený se svým nejbližším. Se mnou.

Máme to hozené úplně stejně.