David Kočí

Omlouvám se za ten výraz, ale ono to nejde říct jinak.

V létě 2003 jsem se strašně nasral.

Předchozí podzim už to s mojí kariérou v Americe vypadalo bídně. Začínal jsem druhý rok nováčkovského kontraktu a znovu jsem se nedostal ani do sestavy záložního týmu Pittsburghu, posílali mě zase až do ECHL, na druhou farmu. Když jsem to během kempu vycítil, zavolal jsem svému agentovi panu Henyšovi, že už v tom nevidím smysl. Měla o mě zájem Sparta, s trenérem Hadamczikem jsme byli dohodnutí a já chtěl zpátky do Čech.

Jenže Pittsburgh mě odmítl pustit.

Došlo to tak daleko, že jsem si řekl o číslo na našeho generálního manažera Craiga Patricka a jemu, téhle ikoně NHL, jsem volal a na rovinu mu řekl, co si myslím.
„Craigu, vždyť se mnou ani nepočítáš, druhý rok mě dáváš do East Coast, tak mě nech jít, já už tu nechci být.“

„Ne.“

Nic víc neřekl. Žádný komentář. Úplně jsem se zarazil.

„Ne, zůstaneš tady,“ reagoval na všechny moje další argumenty. Půl hodiny jsem do něj ryl a on mi nedával jiné odpovědi než: „Ne, tady zůstaneš.“ V podstatě se se mnou ani nebavil. Když jsem pochopil, že jinudy cesta nevede, vzteky jsem zavěsil. Bydlel jsem na apartmánu u spoluhráče Michala Sivka, který byl zrovna zavolaný nahoru do prvního mužstva, a jak jsem byl v ráži, s mobilem jsem švihnul proti zdi. Tak silně, že ji promáčknul, zůstala tam celkem pěkná díra.

Sorry, Michale.

Nezbývalo mi nic jiného, než se sbalit a jet se ohlásit do Wheelingu a nějak to tam doplácat. Na jednu stranu bylo pozitivní, že o mě v klubu tolik stáli, ale…

Po sezoně mě začalo neskutečně štvát, že jsem se pořád neprosadil. Tenhle pocit ve mně čím dál víc bobtnal a já ho přes léto vypustil do tréninku. Nebyla to fráze, já opravdu cítil, že hodlám makat, kondičně se nadřít.

K tomu jsem si řekl ještě jednu věc – až přijdu do kempu a kdokoliv na mě sáhne, jenom se na mě špatně koukne, toho zmydlím. Je mi jedno, kdo to bude. Uvědomil jsem si, že tohle v Americe žerou a já jsem postavou velkej, takže k tomu mám předpoklady. Zkusím to prostě takhle.

Chudák Ross Lupaschuk.

První den kempu se při jednom cvičení on, normální průměrnej hráč, cpal před bránu, já ho odstrčil a on mi ránu vrátil. Čapnul jsem ho a seřezal. Odskákal to.

„Co děláš, jsi magor?“ řval na mě.

Nezajímalo mě to, já chtěl svoje místo. Od té doby to ode mě schytal každý. Poznal jsem, že tohle je moje šance, že si kolem sebe musím vybudovat auru blázna, jehož se všichni budou bát.

Nejdřív mě bavilo, jak se na mě změnil pohled, ale pak jsem si uvědomil, že tohle musím dělat každý den.

Během dvou modelových utkání v kempu se ke mně nikdo ani nepřiblížil, všichni viděli, že jsem rozjetej. Byla to hra a já k ní našel návod.

Udělal jsem ze sebe neřízenou střelu.

Trenéři si toho všimli. Jedna věc je, že jsem hrál mnohem líp než dřív, byl jsem fyzicky nabušený, ale vyskočit z pozice patnáctého beka v organizaci až na hranici prvního týmu, za to mohla moje nová dovednost. Z Penguins mě poslali dolů až těsně před začátkem sezony, s Krisem Beechem jsme byli poslední, kdo šel na farmu. Už jen to pro mě bylo ohromné vyznamenání.

Dál jsem to kosil. Řezal jsem hlava nehlava kohokoliv, čímž jsem si získal pozornost bitkařů z jiných týmů. Když jsem po někom šel, okamžitě se na mě vrhli. Provokoval jsem je agresivní hrou, někdy čistou, jindy až na hranici zákeřnosti. Hrál jsem docela solidní hokej a k tomu jsem přidal to, čemu v zámoří říkají toughness. Houževnatost, tvrdost, odolnost.

Vedle hokejky se mým hlavním pracovním nástrojem staly pěsti.

První rok vám to nevadí, protože jedete na euforii, že se k vám všichni najednou začnou chovat jinak. Trenéři, spoluhráči ale i maséři si vás rázem váží. Už nejste někdo do počtu, ale je z vás prospect, s kterým se počítá pro první tým.
Postupně mi ale došlo, do čeho jsem se to dostal.

Nejsem rodilý rváč. Nejdřív mě bavilo, jak se na mě změnil všeobecný pohled, ale pak jsem si uvědomil, že tohle musím dělat každý den. Kdybych přestal, vzali by si někoho jiného.

Je to jako s drogama. Začnete je brát, jste na vrcholu a až časem si uvědomíte, že jste v tom až po uši a nejde vylézt. V mém případě se mi navíc nechtělo vzdávat něčeho, v čem jsem se dostal mezi top pěti hráčů v lize. Během téhle sezony jsem totiž skočil třetí v trestných minutách, měl jsem jich skoro 300. Honili jsme se s McGrattanem a Vandermeerem, kdo bude mít víc pětiminutových majorů za bitky, což se tehdy ve statistikách zohledňovalo. Já jich měl pětadvacet, oni kolem třiceti.

Byla to svým způsobem prestiž. Tolik rvaček, to už je známka, že se nebojíte.

Ve své úloze se za našich časů vyloženě vyžívali možná tak tři rváči, zbylí jako já chápali, že právě tímhle se mohou prosadit. I mě někdy bavilo se s někým poprat, ale často jsem spíš věděl, že jdu proti zabijákům. Zmíněný McGratttan nebo MacIntyre, to byli řezníci. Před zápasem s nimi mi bývalo špatně od žaludku, protože jsem prostě věděl, že to zase budou jatka.

Jenže mě hokej na téhle úrovni tak bavil, že jsem to chtěl podstupovat.