David Lischka

„Tak co, Hany, všechno v pohodě?“

„Jo, vole, však o nic nejde…“

Tohle jsou poslední slova, kterým jsem se ten den ještě dokázal zasmát. 

Uslyšel jsem je z úst svého spoluhráče jen pár minut před tím, než se mi zhroutil svět a já propadl totální beznaději. Pocitům, které jsem neuměl pochopit a už vůbec ne je přijmout.

Lékařská prohlídka mladého jednadvacetiletého sportovce, zdravého chlapa na absolutním vrcholu svých sil, který má před sebou největší přestup kariéry a věří, že se v novém týmu brzy stane klíčovým hráčem. Co by se tak asi v nemocnici mohlo stát?

Do Sparty jsme v lednu roku 2019 přestupovali z Jablonce společně s Matějem Hanouskem a já za ni ještě den před návštěvou doktorů odehrál taky přátelský zápas proti Českým Budějovicím. Naprosto v pohodě a bez omezení, ke kterým ani nebyl důvod, jsem už pár dnů s ostatními kluky naplno trénoval. Cítil jsem se výborně, protože už půl roku předtím se mi dařilo v Evropské lize. Mé jméno dokonce prolétlo českými médii i v souvislosti se stoperskou dvojicí české reprezentace. Brzy nato jsem si měl na fotbalovém galavečeru převzít také cenu Talent roku, kterou na základě hlasování udělují fotbaloví experti a novináři.

Matěj šel na řadu jako první a v ordinaci byl nanejvýš 15 minut, zatímco já čekal na chodbě. Lékaři mu mezitím změřili tlak, koukli na echo srdce a zkontrolovali ještě nějaké další banality.

Razítko, podpis, hotovo. 

„Další, prosím… Pan Lischka, je tady?“

„Tak já jdu, počkej na mě, Hany, pojedu na odpolední trénink s tebou.“

Jenže ona ta rutinní prohlídka, jakých v normálním světě profesionální sportovec za život podstoupí mraky, bohužel nakonec zase tak rutinní nebyla. 

Žádného dalšího tréninku jsem se už nezúčastnil. 

Že něco není v pořádku, to jsem poznal sám a hned, aniž bych těm grafům na monitorech lékařských přístrojů rozuměl, protože… Když se doktor mlčky dívá na monitor, pak do svých papírů, pak zase na monitor a pak zase do papírů, nic při tom neříká a po deseti minutách k sobě šeptem volá přes sestřičku ostatní kolegy z celého oddělení, musí být jasné úplně všem, že tohle úplně normální není. 

„Co se děje, pane doktore?“

Bez odpovědi jsem takhle na zádech ležel v ordinaci ještě dalších deset minut a koukal do zamyšlených tváří personálu, než jsem byl s výsledkem natvrdo seznámen. 

„Pane Lischko, trpíte nedomykavostí aortální chlopně. Je to srdeční vada, která není slučitelná se životem sportovce. S okamžitou platností musíte skončit s tréninkem i profesionální kariérou.“

Cože?