David Odstrčil

Zkuste si dělat dvě minuty prkno a smějte se u toho.

Asi takhle jednoduché je tančit.

Dvě minuty. Krát pět, protože pět tanců. Nebo deset, když je to kombinace. Většinou čtyři kola. A to všechno v jeden den. Spíše tedy za jedno odpoledne.

Teď jako profesionálové máme volnější program a více prostoru věnovat se trenérství, ukázkám nebo třeba vysoké škole, ke které jsem se po letech vrátil. Ještě jako amatéři jsme ale absolvovali klidně přes padesát soutěží ročně.

Někteří tanečníci se do toho položí víc, dají se na spirituálněji založenou cestu. Já jsem se během kariéry snažil tělo používat hlavně jako nástroj, o který když se dobře starám, dobře mi slouží. Poslední roky ho ale začínám mít celkem rád a říkám si, jak je hezké, když to funguje. Když díky tanci nějak vypadám, něco zvládnu.

Jsem rád, že si v tancování zatím ještě tolik nevyčítáme, jak naše tělo vypadá. Snad se k tomu nikdy nepřiblížíme tak, jako v jiných estetických sportech. I když tedy vím, že mám fakt silný krk. To je ale taky věc spojená s tancováním – je to z toho, jak škubeme hlavou. Holky o to víc, jak ji mají celou dobu vytaženou.

Když byla Tara jednou na vyšetření s krkem, sezvali si doktory z okolních ordinací. Prohlásili, že takhle silné svaly mají jen závodníci v autech kvůli helmě a přetížení. A hned po nich že je moje taneční partnerka. Žena, která po mém boku tančí už jedenáct let.

Dnes už vím, že za vším, co jsme spolu zažili během té více než dekády, stála ochota spolupracovat a rozvíjet se nejen jako tanečníci, ale hlavně jako lidé. Stejně si ale pořád myslím, že jsem na ni měl tak trochu štěstí.

Proč? Rád vysvětlím.

Vždycky jsem se snažil koncentrovat natolik, abych dokázal předvést to, co umím. Není to jen o krocích a jak to člověk technicky zvládne, jak fyzicky může. Je to o tom, jakou dokáže předat zprávu a emoci. Do jisté míry je to i herectví, a nakonec hlavně souhra všeho. V tom je podle mě mistrovství tancování.

Člověk vlastně nepřemýšlí, dělá, co má nacvičené, vnímá prostředí tolik, aby dokázal hlavně předat, než aby se snažil cokoliv přijímat. Ač si myslím, že jsem muzikálně založený, nikdy si nepamatuju, co hrálo za písničku. Pomůže, když tam jsou lidi a tleskají. Proto bylo trochu zvláštní za korony prezentovat tanec pro prázdný sál. Polevit jsme ale nemohli, k našemu výkonu to zkrátka patří.

Otáčku vpravo, která proběhla, už jsem úplně zapomněl, protože když se člověk stresuje tím, že v jednom kroku trochu zakopl… Je to podobné, jako když krasobruslař spadne – čím dřív se z chyby oklepeme a zvládneme další prvky a skoky, tím líp.

K tanci jsem se dostal jednoduše. Prarodiče tancovali, rodiče tancovali a já jsem vlastně třetí generace.

Děda začínal s tančením v Brně, stal se dokonce prezidentem Českého svazu tanečního sportu, kde všichni působíme. Dělal to přes patnáct let, což je rarita nejen u nás, ale i ve světě. Babička zase dodnes šije fraky pro celou republiku a Slovensko, občas si přijedou i odjinud. Její práci jste mohli vidět třeba v poslední řadě StarDance – všechny fraky, které tam byly, dělala ona.

Na dědu navázal taťka, který tančil s mamkou a dosáhli prvních opravdových úspěchů. Byli mistry republiky a na světových soutěžích se umisťovali v semifinále.

I já jsem měl velké plány a ambice, chuť posunout taneční úspěchy naší rodiny i země ještě dál. Co přesně to v tanečním sportu obnáší, dochází člověku až tak nějak s věkem a zkušenostmi. Časem totiž zjistí, že do něj musí dorůst nejen fyzicky, ale i mentálně. Posledních deset mistrů světa v hlavní kategorii na tenhle milník dosáhlo nejdříve v pětadvaceti. Vrchol tanečníka je někdy kolem osmadvacátého až třiatřicátého roku.

Na rozdíl od jiných sportů to totiž nejde urvat jenom silou. Je to o koordinaci, která se dá trénovat opravdu dlouho. Oproti jiným estetickým sportům je tančení dost technické, máme obrovské množství pohybů, které je potřeba se naučit, proto trvá dlouho, než to lidi úplně ovládnou.

Ale kdo vydrží, vyhraje. Sám jsem toho příkladem.

Jako malého mě k tanci nikdo nenutil. Jak jsem ale viděl každý den rodiče odcházet na tréninky, zajímalo mě to. O víkendech mě neměl kdo hlídat, protože všichni byli na soutěžích, a tak jsem tam byl i já. Když jsem se pak rozhodoval, začal jsem s pohybovým kroužkem, kde jsme trochu tancovali.

Vyzkoušel jsem si i další sporty, které mě dost bavily. Když ale došlo na rozhodování, nakonec stejně vždycky zvítězil tanec. Roli hrálo i to, že jsem viděl, jak to dělali rodiče. Byli pro mě obrovským vzorem. Většinu soutěží jsem jim natáčel na kameru, aby mě nějak zabavili. A tak jsem z první ruky viděl, jak vítězili.

Dělat sport ve dvou je těžké, je to ten nejhorší možný počet lidí v týmu.

Není to ani sólový sport, ale není to vlastně ani týmový sport v tom pravém slova smyslu. Dva nemají víc hlasů než jeden. Vždycky se musíme nějak domluvit. Třeba český film Přes prsty je v tomhle perfektní, když ukazuje volejbalovou dvojici, která měla problém. Ale pořád to byly dvě holky a ty problémy měly stejné. Partnerské pojetí našeho sportu je ještě trochu náročnější. I když taneční partneři rostou vedle sebe, mohou mít každý jiné zájmy a jinak prochází i životními fázemi, třeba pubertou.

Už jsem zmínil, že na Taru, se kterou tančíme od roku 2011, jsem měl štěstí. Předtím jsem ho ale tolik neměl.

Když jsme s první partnerkou měli jet na první opravdové mistrovství světa, ona mi o prázdninách řekla, že už ji to moc nebaví, že už asi nechce tancovat.

Bylo mi nějakých třináct. Těšil jsem se. Byla to první akce takové velikosti v životě. V tu chvíli mě to vážně mrzelo. Dneska se zase bavíme, ale tehdy to pro mě bylo zklamáním…

Podle našich jsem byl trochu divný. Pubertu jsem prý moc neměl. Alespoň ne v té běžné podobě. V tancování to probíhalo tak, že jsme se s mou druhou taneční partnerkou celkem hádali. Bylo to takové dramatické, částečně i proto, že jsme spolu v jednu chvíli začali chodit.

A pak jsme se rozešli.

Zpětně vidím, že v období dospívání nemá člověk ještě moc rozhled a nedokáže věci řešit dobře. Všechno bylo nové, člověk z toho byl nadšený, pak se mu to najednou všechno zhroutí. Bylo o to těžší přenést se přes to, že to po vztahové stránce nedopadlo, protože jsme se i potom museli vidět každý den. Museli jsme spolu dál trénovat, čekaly nás soutěže.

V tu chvíli bylo hlavně těžké si to uvědomit a oddělit to. Překonat svůj vlastní problém s tím, že toho druhého nemám rád, a říct si, že to za to stojí, protože je dobrá tanečnice a já chci dosáhnout výsledku.

V tom věku to bylo fakt složité a moc to nešlo.

Zpětně se mi těžko hodnotí, jestli se to propsalo do výsledků, protože jsme odjeli důležité soutěže, poslední rok v mládeži vyhráli jak standard, tak desítku (kombinaci standardních a latinskoamerických tanců), a mládež jsme zakončili se ctí. Byli jsme i ve finále dospělé kategorie. Pak to partnerství ale vyšumělo.

A já stál před výzvou najít si partnerku novou.

Ačkoliv je u nás tanečníků hodně, špička byla relativně úzká a rozebraná. Možná už jsem ani po těch dvou partnerkách Češku nechtěl, respektive jsme to nechtěli jako tým. Nebyly totiž nikdy dostatečně dobře nastavené, aby si řekly, že chtějí být nejlepší.

A tak jsme hledali partnerku v zahraničí. Našli jsme jednu velice motivovanou slečnu z Dánska.