David Rozehnal

Ten tenký proužek látky mi připadal jako brnění. Cítil jsem se s ním silnější.

Bílý tejp neměl žádný jiný význam. Byl to rituál. Díky pár tahům okolo zápěstí se moje mysl přepnula do uvažování válečníka. Jako bych si vázal boxerskou rukavici. Jako bych se připravoval na vstup do ringu, jímž pro mě byl fotbalový trávník. Byl to signál, jímž jsem sám sobě dával najevo, že teď, teď se jde hrát a nic jiného neexistuje.

Jde se do boje.

Pokud si mě pamatujete na hřišti, možná vám to nepřijde přiléhavé. Já nebyl válečník v tom smyslu, že by po mých zákrocích zůstávali soupeři ležet v bolestech. Nebyl jsem rváč ani přímočarý drsňák. Řezník. To se ale nevylučuje s tím, že jsem byl pokaždé ochotný vydat ze sebe to nejlepší.

V mém provedení to bylo jen takové… Elegantnější.

Zakládal jsem si na vizáži, nepopírám. Tejpy na zápěstí mi připadaly jako něco, co zkrátka vypadá dobře a sedí to k tomu, jak sám sebe vidím. Od přestupu do Brugg mi vyloženě záleželo na image. Nikdy jsem nebyl narcis v tom slova smyslu, jak jsou vnímaní fotbalisti, ale dával jsem si pozor na to, abych byl upravený. Řešil jsem, jak mám zastrkaný dres, jak vysoko trenky. Někdy jsem žasnul při sledování spoluhráčů, jak se soukali do kopaček se srolovanými stulpnami na patách. Z toho vždycky hrozily velké puchýře a ohromné nepohodlí. To já si pod stulpny dával ponožky – a od určité chvíle výhradně bílé. To aby mě od umělé látky, z níž se tehdy stuplny dělaly, nepálila kůže a neklouzala mi noha. Dokonce jsem si stuplny i stříhal, a dokud byly pravidly povolené tejpy nad kopačkami, tak jsem si obvazoval i je. Patřilo to ke mně. Patřilo to k mé snaze o eleganci. Ze strany vizáže i předváděné hry.

Elegance je slovo, které ve spojení s mým fotbalem často zaznívalo, a já si ho považoval. Neuráželo mě, spíš mi lichotilo. Chtěl jsem přesně takový fotbal předvádět. Hezký, chytrý, uhlazený. Mnozí mi to vyčítali a sám vím, že by mi často bylo prospělo, kdybych sem tam do někoho zajel ostrým skluzem nebo mu při výskoku dal loktem. Obdivuju hráče s touto mentalitou, jimž je toto vlastní. Já ale takový nebyl a ani být nechtěl. Snažit se o opak, neudělal bych kariéru, jaká se mi podařila. Přestože po mně i tak řada mých trenérů chtěla, abych byl tvrdej. Mohl jsem se přizpůsobit a stát se čističem, nebo jít jinam, kde budu moct být sám sebou. I tak mi v pozdější fázi mé kariéry manažer v Belgii vyčítal můj styl. Říkal: „Davide, nesmíš být tak nonšalantní.“

Nebylo to první označení mé hry, na jehož vysvětlení jste málem potřebovali výkladový slovník. Já ale nonšalantním zůstal, ať už to značí cokoliv. Zůstal jsem a jsem na to pyšný.

I v této souvislosti se dá s klidem na duši říct, že moji kariéru hnal dopředu vzdor.

Vzdor vůči zažitému obrazu fotbalového stopera jako vrahouna v kopačkách.

Vzdor vůči trenérům, kteří ze mě v mládí udělali obránce.

Vzdor vůči staršímu bráchovi, který byl vždycky ve všem lepší.

Vzdor vůči představě, že fotbalista musí holdovat pití alkoholu.

Vzdor vůči lidem, kteří chtějí vidět kreativní fotbal, ale pak hudrují na hráče, který se snaží jim ho nabídnout.

A nakonec i můj malý vzdor vůči pravidlům.

Stulpny už si totiž dnes v I. B třídě v Kožušanech zase omotávám. Naštěstí mi to všichni tolerují.