Dominik Kubalík

Chtěl jsem těma dveřma prásknout. 

Švihnout s nima tak, aby si všichni uvědomili, co si myslím o tom, co jsem právě slyšel.

Já asi nechci hrát dobře, ty vole… Kdybys mě dal do přesilovky, nebo aspoň do jiný lajny, tak ti ukážu, co umím…

Honila se mi toho hlavou spousta, byl jsem vytočenej, že tohle všechno je ke mně nefér. Nakonec jsem samozřejmě ale jenom Stráčovi poděkoval, slušně pozdravil a na chodbě před jeho kanceláři kliku pečlivě domáčknul.

Na konci sezony, před níž jsem se vrátil do Plzně z Kanady, si mě stejně jako všechny spoluhráče pozval na výstupní pohovor. Seděli tam i ostatní trenéři a lidi z klubu, ale ke mně mluvil jenom on. Martin Straka. Lidi ho asi znají jako usměvavého sympaťáka, ale když je řeč o hokejových věcech, které se mu nelíbí, dokáže být hodně ráznej.

„Kubalda, tahle sezona nebyla dobrá, nebylo to ono. V juniorce dobrý, v Klatovech okej, v Brodě nic a v áčku… Nahoru dolů, tohle je málo. Čekáme od tebe víc. Máš ještě na rok smlouvu, tak se sebou něco udělej, takhle to nejde dál.“

Mluvil déle a víc ty věci rozebíral, ale v zásadě mi sdělil tohle. Že jsem vlastně nic nepředvedl a je potřeba, abych přidal, protože za rok už bych si taky mohl hledat novej klub.

Vadilo mi to. Připadalo mi, že oni mi taky nevytvořili podmínky k tomu, abych naplno ukázal, co umím. Někde uvnitř jsem ale už tehdy cítil, že jsem si ty podmínky taky asi úplně nezasloužil. A že to Stráča nemyslel zle, přestože byl vostrej.

„Ukaž mu, že to nebylo tak, jak tvrdí. Postarej se o to, aby něco takovýho už nikdy neřekl,“ mísilo se mi spolu s nasraností v myšlenkách už cestou z kanceláří dolů do šatny.

Už jen to byla změna oproti tomu, jak jsem přemýšlel do té doby.

Asi ta největší změna, která mi pomohla ke kariéře, jakou jsem v dalších letech přece jen nastartoval.