Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopNeviditelné tetování
„Tebe nevím, proč tam berou.“
V mladším dorostu jsem dostal svoji první pozvánku do nároďáku kadetů a s těmito slovy mi ji předával náš plzeňský trenér Miroslav Moulis.
Dotklo se mě to, ještě aby ne. Předtím jsme vyhráli republiku a mě hřálo, že jsem v tomhle úspěchu sehrál důležitou roli, vybrali mě i za nejužitečnějšího hráče.
Jenže pan Moulis mě uměl naštvat tím správným způsobem. Tak, abych na sobě pracoval ještě víc. Bez něj bych nikdy nebyl tam, kde jsem. Všem nám dal obrovský základ. Byl to pedant, přísný starý praktik, takový ten trenérský matador jako z Rockyho. Házenou žil a byl precizní i co se týká taktické přípravy adekvátní danému věku hráčů. Všechno si zapisoval a my mu zobali z ruky. Já díky němu poprvé získal základní představu o tom, co obnáší profesionální přístup.
Na ten reprezentační kemp si nás pozvali asi pětatřicet, po pár trénincích se tohle číslo zúžilo na polovinu. Zůstalo osmnáct kluků pro první turnaj v dresu se lvíčkem na prsou.
Byl jsem mezi nimi.
Už jen to samo o sobě pro mě představovalo zadostiučinění. Na tom turnaji v Ostravě jsem se pak stal nejlepším hráčem.
Stejně tak později na dalším mistrovství republiky, před nímž jsem se přitom zranil. Dělal jsem kraviny a vyvrknul si kotník. Abych byl fit, jezdil jsem pak na kole, z něhož jsem spadnul a sedřel si ruku. Tak blbě, že jsem dostal otravu krve. Tři týdny jsem kvůli tomu netrénoval, přesto mě dali dohromady, abych vůbec mohl nastoupit.
Vyhráli jsme. Já byl navíc vyhlášen nejlepším hráčem a dal jsem i nejvíc gólů, což umocňovalo můj dojem, že jsem zase pomohl, jak jsem jen dovedl.
Náš ročník potom přecházel o kategorii výš, takže k nám měl trenér proslov. Gratuloval nám a děkoval, že jsme splnili cíl. Mně osobně pak říkal, že to bylo fajn ale… „Mohl si hrát daleko líp, to bys měl mít pořád na paměti. Nemysli si, že když tě vybrali nejlepším hráčem, že to znamená, že líp už to z tvé strany nešlo. Šlo.“
Zpočátku mě jeho soud mrzel. Časem jsem si ale řekl, že pan Moulis měl pravdu. Měřítkem totiž není to, že vás někdo ocení. Měřítkem by měl být váš vlastní pocit.
Ještě si o tom něco povíme, až vám budu vyprávět, jak mě zvolili nejlepším házenkářem světa.
Jako malý jsem chtěl být hokejistou. Jak taky jinak v Plzni. Jenže taťka, který hokej hrával, prohlásil, že to naší rodině nemůžeme udělat. Že jezdit na trénink nejmladších žáků v pět ráno za to nestojí.
Navíc jsme bydleli ve Starém Plzenci hned u házenkářského hřiště.
Byl jsem hyperaktivní dítě, pořád jsem lítal s balonem a na place za barákem pořád něco vymýšlel. Basket, hokejbal, i tu házenou. U nás znal každý každého, klub vedli moji strejdové, bratranci a příbuzní z druhého kolena, takže jsem jednoho dne dorazil na oficiální trénink.
Táhlo mě to do brány. Vždycky. Dodnes do ní lezu při fotbale nebo i na házené, pokud je možnost, ale tehdy mi řekli, že ne, že zkrátka půjdu do pole a basta.
Asi to bylo dobré rozhodnutí.
Ovšem kdybyste mě tehdy viděli… Měl jsem hrozně hubené nožičky a byl jsem malej. Šoupli mě na pravé křídlo, kde jsem si často jen tak bloumal, občas mě víc zajímali brouci za postranní čárou než míč a góly jsem nedával. Ale pořád jsem tam chodil rád sám od sebe, což si moc dobře pamatuju.
Že je házená to, co mám v krvi, jsem si uvědomil, když jsem mamku ve školce, kde pracovala, prosil, abych mohl začít i s fotbalem. Hráli ho totiž všichni moji kamarádi ze třídy. Potíž byla, že hřiště leželo na druhé straně vesnice na kopci, kam se muselo přes trať.
A přes tu já nesměl bez dovolení.
Fotbal bych měl jako koníček, přesvědčoval jsem mamku.
„Ale ty hraješ házenou,“ řekla mi. „Musíš se rozhodnout, buď fotbal, nebo házená.“
Nebylo to moc velké rozmýšlení. I kdyby nic jiného, můj sport mi přišel cool, protože ho nikdo jiný ze školy nedělal. Jenže zároveň házená u nás na vsi pomalu končila, došly děti. Jednoho dne jsem tak sebral odvahu a zastavil se za naším třídním, jímž byl Svatopluk Pavelka, bývalý házenkářský reprezentant, který trénoval plzeňskou Slavii. Optal jsem se, jestli bych nemohl k nim.
Vzali mě. Můj první velký přestup…
Změna nebyla tak snadná, jak by se mohlo zdát. Ostatní mi totiž dávali sežrat, že jsem z vesnice. Poprvé v životě jsem musel překousnout nepohodlí. Na tréninky se mi tehdy moc nechtělo, protože jsem tam neměl kamarády ani žádnou vazbu. Nebyl jsem ani nijak dobrý, to až o pár let později jsem poznal, že se začínám odlišovat od průměru. Až tehdy v mladším dorostu jsem najednou narostl skoro na dva metry, ačkoliv jsem byl pořád hrozně hubenej.
Ve starším dorostu už jsem si přišel lepší než ostatní, cítil jsem, jak na mě kluci při zápasech spoléhají, což mě vždycky těšilo ze všeho nejvíc – když jsem mohl pomáhat k týmovým úspěchům. Zároveň jsem byl hladový po postupu výš, jenže v plzeňském áčku se zrovna sešel super tým a dospělí hráči tam byli mnohem dál než já, sedmnáctiletý teenager. Řekli mi, že potřebuju ještě dva tři roky trénovat, aby mě vzali mezi ně.
Povězte tohle sedmnáctiletému klukovi. Dva roky, to je celá věčnost.
Jakmile se mi začaly scházet nabídky z jiných klubů, v Plzni mi nabídli možnost s áčkem alespoň trénovat a navrch věci od Adidasu.
Fajn, tady moje budoucnost není, došlo mi. Svoji první profesionální smlouvu jsem tak podepsal v Dukle, kde mi hned dali šanci a udělali ze mě brzy i první levou spojku. Chudák Dan Kubeš, dnes můj velmi dobrý kamarád, tehdy to odnesl odsunem na křídlo. Sport na nejvyšší úrovni je holt takový. Nekompromisní.
Tušili jste, že v Saudské Arábii se hraje házená?
Já ne. Rozhodně ne v roce 2002, kdy za mnou přišel ředitel Dukly pan Orság s tím, že má nabídku, abych vyrazil na tři týdny hostovat do tamního týmu, který se chystá do Dubaje na šampionát Perského zálivu.
Nevěděl jsem, jak kápli zrovna na mě, ale proč ne? Ve dvaceti se vydat do takové části světa a ještě dostat zaplaceno asi 4000 dolarů, což byla tehdy neskutečná částka, to snad ani nešlo odmítnout. Pěkné peníze dostala i Dukla, během té doby nás čekalo jen jedno utkání, takže nebylo co řešit.
Už na tom turnaji mě oslovili šéfové mužstva z Kataru, že by stáli o to, abych u nich dohrál sezonu.
To nejde, mám smlouvu v Dukle, můj svět je někde úplně jinde, vysvětlil jsem jim.
Jenže oni to nenechali jen tak. Po mém návratu do Česka si mě zase zavolal pan Orság.
„Filipe, sice je před námi play off,“ začal a já už tušil, o co jde. „Tohle je nabídka, jakou musíme vzít. To nám finančně pomůže i na příští rok,“ řekl mi na rovinu.
Tak jsem se zase sbalil a letěl do Kataru. Další dobrodružství, sem s ním… To zvládnu.
Týden po tom, co jsem to tamnímu manažerovi odmítl, jsem se mu hlásil „tak jsem tady“.
Arabský parfém, jímž strašně smrděl byt, který jsem dostal, mě štípe v nose ještě teď. A jelikož se mi na přestupu ztratil kufr, stál jsem tam jen s příručním zavazadlem a říkal si: „Ty jo, teď to bude bolet.“ Čekalo mě čtyři a půl měsíce v úplně jiném světě, kde jsem neznal jediného člověka. Docvaklo mi, že s tím saudským týmem jsem měl alespoň turnajový režim, společnou snídani a daný program. Ale co teď? Vždyť já si ani neměl jak zavolat domů.
Ukápla slzička prozření. „To bude bolet,“ opakoval jsem si.
Ale utéct může každý. Já začal bojovat.
Brzy mi došlo, že tenhle výlet je naopak to nejlepší, co mě mohlo potkat. V tomhle prostředí, v zemi s naprosto odlišnou kulturou, jsem začal objevovat věci, jaké jsem do té doby neznal. Učil jsem se samostatnosti. Jinde bych se tak rázně neodseknul od dosahu maminčina servisu. Vždyť já i z Prahy jezdil domů třeba třikrát týdně a byl jsem tak líný, že jsem si radši sbalil špinavé věci a vezl je mamce vyprat, protože jsem věděl, že ona to udělá nejlíp.
Můj byt byl neustále k dispozici a fungoval v podstatě jako bar. Ostrůvek Evropy, který měl non stop otevřeno.
V Kataru, který tehdy ještě nebyl tím moderním centrem plným mrakodrapů, jsem po čase objevil Slováka Andreje a ten mě přizval do komunity Evropanů z Qatar Airways. Otevřelo se mi tak kamarádské prostředí, jaké jsem do té doby neznal. Mimo tréninky jsem žil v partě lidí, s nimiž jsem se bavil anglicky a získával přehled jak obstát ve světě.
Úroveň zdejší házené tehdy ještě byla hrozná, k tomu není co dodat. Fakt mizerná. Za spoluhráče jsem měl poloprofesionály, kteří sice dostávali zaplaceno, ale trénovali až po práci. Alespoň jsme však vyhráli nejdůležitější pohár, kvůli němuž mě brali, a je to jeden vážně zajímavý titul v mé kariéře. Jet pak v otevřeném týmovém autobuse přes hlavní třídu vyzdobenou v klubových barvách je nezapomenutelné.
A nemyslete si, Katařané umějí slavit.
Čajem a šíšou.
Já nekouřím, takže jsem zůstal na čaji.
Co mi odsud zůstalo v paměti, to je nehorázné horko. Pro představu, jak vypadal můj den: Probudil jsem se třeba ve dvanáct nebo v jednu odpoledne, kdy to bylo největší peklo. Padesát stupňů na sluníčku, žádný problém. Den jsem začínal tak, že jsem seběhl na ulici s dvěma klíči od auta. Nastartoval jsem, pustil klimatizaci a jedny nechal v zapalování. Druhými jsem zamknul a šel se nahoru umýt a obléknout. Za dvacet minut, kdy jsem přišel zpátky, už přístrojovka neroztávala a do auta bylo možné vkročit.
Žil jsem přes noc i kvůli házené. Tréninky začínaly v osm večer, přičemž časový rozvrh, to je pro zdejší lidi jen hodně rámcová záležitost, což jsem poznal hned na prvním soustředění ještě s oním arabským týmem. Odjezd od hotelu byl napsaný na desátou, takže já tam za deset deset už čekal, zatímco první znuděný spoluhráč dorazil ve čtvrt na jedenáct s tím, co tam jako dělám. Pokud to dobře dopadlo, odjížděli jsme v deset padesát.
V Kataru zase tréninky reálně startovaly plus minus v půl desáté, kdy se kluci přece jen slezli. Jednou jsem si zapomněl boty. Měl jsem to do bytu kus přes město, a když byla doprava, trvalo mi to třeba čtyřicet minut. Coby profesionál jsem dorazil na trénink vždycky první a připravoval se sám. Tentokrát jsem seděl, rozjímal, dával si fresh džusy, které tam dělali skvělé, a vtom mi došlo, že jsem si doma nechal boty na přezutí. Úplně zpocený jsem pro ně spěchal zpátky a vrátil jsem se hodinu a půl poté, co měl začít trénink.
Ani jsem nebyl poslední.
Končívalo se o půlnoci. Cestou domů jsem vždycky obvolal, kdo z mých nových kamarádů kde lítá, a kdo dorazí.
Užívali jsme si vrchovatě. Někteří z nich si směli pořizovat alkohol, což je v této zemi obecně tabu, ale nemohli ho skladovat v prostorách Qatar Airways, takže jim za základnu sloužil můj byt. Měl tři místnosti a já potřeboval jen jednu, v níž jsem spal. Zbytek byl tak neustále k dispozici a fungoval v podstatě jako bar. Ostrůvek Evropy, který měl non stop otevřeno. Ke mně se chodilo za zábavou. Já pít nepotřeboval, a když už, dal jsem si skleničku whiskey. Radši bych stejně jako mnozí jiní pivo, ale to tam bylo šíleně drahé. Proto se kupoval hlavně takový alkohol, který nám během večera déle vydržel. Nejvíc se mi ale na téhle partě líbilo, že jsem měl každý den co dělat. Plánovali jsme výlety, jezdili do pouště a já si uvědomil, že jsem šťastný.
Šťastný jako člověk.
V Kataru jsem se naučil žít a došlo mi, že teď už to zvládnu kdekoliv. Postavil jsem se na vlastní nohy a dostal sílu na běžné fungování. Uvědomil jsem si, že sice dělám sport, jsem házenkář, ale pořád jsem hlavně člověk. Existují i další hodnoty mimo hřiště, dotvářející moji osobnost.
Tím, jak jsem na sobě během dospívání pracoval, jsem přišel o studijní život. Pokud jsem chtěl dělat házenou na nejvyšší úrovni, nešlo k tomu studovat, což mě připravilo o ten bezstarostný čas plný bavení se s kamarády. V Kataru jsem si tak alespoň prožil jeho zkrácenou verzi. Byla to ochutnávka běžného života, pro můj rozvoj ohromně důležitá.
Zároveň jsem věděl, že touhle cestou v kariéře jít dál nechci. Pokračování v Kataru bylo vyloučené. Je jednoduché tam přijít a vydělávat pěkné peníze. Udělalo to dost jiných přede mnou, dost házenkářů z Česka zvolilo – podle mě – snadnější variantu, ale já přece jen chtěl něčeho dosáhnout a věřil jsem, že na to mám. Chtěl jsem do Evropy. Kvalita sportu u mě měla přednost před výší výdělku. Hodlal jsem se měřit s těmi lepšími, posouvat se dál, o tom to u mě pořád především bylo.
A kdyby mi to nevyšlo, mohl jsem se vrátit. V arabském světě jsem si udělal kontakty, vzali by mě kdykoliv.
Nikdy ale nebyl důvod se ohlížet. Začal jsem ve Švýcarsku a nezastavil se doteď.
Jako sedmiletý kluk jsem stál na hřišti s pocitem, že mě házená ohromně baví.
Teď mi je čtyřiatřicet, jsem dobitý po spoustě zranění, ale tahle hra pro mě představuje pořád ten samý druh zábavy a prožitku jako kdysi.
Pokaždé, když jsem na place, cítím tu samou radost.
Bavilo mě to jako dítě, když se na nás chodili dívat jen rodiče, baví mě to teď před tisíci lidí a bavilo by mě to i ve třetí okresní lize. Nepotřebuju publikum, potřebuju dojem. To je důvod, proč hraju. Proč jsem házenkář.
Díky tomu, že jsem na životních křižovatkách správně zahnul a ještě měl i dobré průvodce, poštěstilo se mi v tomhle sportu zažít spoustu úžasných chvil.
Třeba vítězství v Lize mistrů nebo německé lize, označované za nejlepší na světě.
Zažít třeba i neskutečný triumf, kdy jsme vyhráli Bundesligu v součtu o dva góly. Sotva si na ten večer vzpomenu, dmu se pýchou, že jsem u něčeho takového mohl být, a ještě ve stěžejní úloze. Vždyť my se pět zápasů před koncem soutěže dostali na stejně bodů jako náš největší konkurent, Rhein-Neckar Löwen, a pokud jsme chtěli titul, museli jsme všechno vyhrát a ještě smazat patnáctigólové manko v celkovém skóre.
My to stahovali a stahovali. Gól po gólu.
O poločase posledního utkání, které jsme hráli doma s Berlínem, to byla na dálku remíza.
Já už hrál stejně jako ve čtyřech předchozích utkáních pod injekcemi, protože jsem si předtím zpřetrhal vazy v kotníku. Přes týden jsem ležel s nohou nahoře, o víkendu hrál. V osmačtyřicáté minutě toho souboje s Berlínem mě proto trenér na chvíli stáhl a řekl, že ztrácíme na Löwen dva góly. Ať si odpočinu a že půjdu znova do hry. Následující minuty, to byla absolutní koncentrace. Hráli jsme na riziko, museli jsme zvýraznit rozdíl branek a dařilo se nám je přidávat.
Jenže v posledních vteřinách jsme dostali strašně hloupý, laciný gól.
Padl jsem na palubovku v zoufalství, že jestli tohle rozhodne o tom, že nebudeme první, tak… Než jsem si ale stačil uvědomit, o co všechno bychom se připravili, bleskl mi před očima na výsledkové tabuli stav zápasu Rhein-Neckaru a periferně jsem postřehl vlnu lidí, valících se na hřiště.
Dotáhli jsme to.
Vmžiku zmizela únava i bolest. Tohle byl jeden z nejsilnějších momentů a nejemotivnějších zážitků mé kariéry. Takové okamžiky vás dělají šťastným a trochu pyšným, když jich můžete být důležitou součástí.
Jak jsem se zvládnul dostat na tuhle úroveň, sám nevím. Asi v tom má prsty moje touha a vědomí, že možnost tohle všechno prožívat dává smysl mému bytí.
Miluju stav, kdy jsem soustředěný jen na hru. Kdy je pro mě podstatný každý minisouboj, který v konečném důsledku pomůže vyhrát celé utkání. Snaha zvládnout správně každou drobnost na hřišti mě celé roky tak naplňovala, že pokud jsem nějaký minisouboj nevyhrál, byl jsem na sebe naštvaný a příště jsem chtěl s o to větší vervou dokázat, že svůj džob zvládnu a ostatním tak pomůžu.
V tomhle sportovním transu jsem nevnímal. Potřeboval jsem jediné – aby mi spoluhráči dali balon a já s ním udělal něco, čím svému týmu přiblížím úspěch.
Ostatní se ke mně tak i chovali a vteřina zážitku, kdy všechno klaplo, byla senzační.
Hraje osmnáct lidí různých charakterů a příběhů, přitom aby jeden mohl vystřelit, musí mít všichni stejné myšlení.
Jako mladý jsem cítil, že jsem rychlejší než ostatní. Chtěl jsem dávat góly. Postupem let jsem ale zjistil, že nikdo, žádný jedinec, není víc než sport samotný. Až v Německu, v Kielu, jsem poznal, že abych byl opravdu dobrý házenkář, musím házenou nejdřív pochopit. Najednou jsem prozřel, že se svým vnímáním jsem sto let za opicemi, musel jsem dohnat něco, o čem jsem vůbec netušil. Došlo mi, že tomu, abych já vystřelil a dal gól, musí předcházet souhra ostatních hráčů, pomocí jejichž pohybu se vytvoří deset, dvacet centimetrů prostoru pro moji střelu. V konečném důsledku, ačkoliv hřiště má na šířku dvacet metrů, vážně rozhodují centimetry. To kompatibilita v rychlosti vytváří konečnou šanci, z níž můžu dát gól. Jestli ji pak proměním, už ukazuje moji vlastní kvalitu.
Jsem-li dobrý, gól dám.
V okamžiku, kdy jsem našel radost i v tom, že můžu na hřišti něco vytvořit a pomoct ostatním, mě začala házená bavit ještě daleko víc a jinak než do té doby. Vychutnával jsem si pocit, že mám možnost denně trénovat s těmi nejlepšími, dohánět manko v chápání principu svého sportu, a ještě do toho všeho přidávat něco svého. Protože jakmile jsem do sebe dostal skutečnou podstatu házené, pomohlo to mně samotnému, ale já díky tomu mohl lépe pomáhat týmům, v nichž jsem působil.
Co mě hřeje, je skutečnost, že nebylo moc zápasů, které bych mohl označit jako porážku.
V Kielu jsem jako stěžejní hráč přispěl k nejplodnějšímu období klubu v německé historii. Krásná etapa života, kdy jsem chtěl pořád víc, příště být zase lepší. Říkal jsem i klukům: Máme se báječně, ale to znamená, že nás může potkat obrovský skok dolů. Není reálné, abychom zůstali na jednom místě. Existuje jen možnost, že budeme klesat, nebo se ještě zlepšíme.
Horší jsem být nechtěl, ostatní taky ne. Tahle touha nás tedy táhla dál a já jen zůstával ostražitý ohledně vlivů, jež by nás mohly srazit dolů.
Házená, jako asi každý týmový sport, je totiž kouzelná v tom, že společně hraje osmnáct lidí různých charakterů a příběhů, přitom aby jeden mohl vystřelit, musí mít všichni v daný moment stejné myšlení. V obrovské rychlosti musejí přemýšlet totožně, a ne jen za stavu, kdy za vámi stojí jedenáct tisíc bezmezně vás milujících lidí, ale taky když prohráváte o tři góly a víte, že teď - zrovna teď - prostě další gól inkasovat nesmíte.
Pokud s někým trávíte na cestách až sto osmdesát dní v roce, poznáte, že dva z mužstva jsou lepší kamarádi spolu než s kýmkoliv jiným, že támhleten pomlouvá támhletoho a tihle dva vedle sebe fakt sedět nemůžou. Ale sotva vlezete na hřiště, musíte být jako jeden. Jediný cíl vás všech musí být zlepšovat se společně. Přijmout, že každý musí vyhrát svůj jeden dílčí souboj, aby se vyhrál zápas.
Protože pocit vítězství je to, co vás všechny žene.
Když pak vkročíte do šatny pár chvil poté, co jste získali nějaký velký titul, a z každého tryská energie, zaleze vám ten vjem do nitra. Skutečnost, že u takového okamžiku můžete být, se stane vaším neviditelným tetováním, zaryje se vám do kůže jako jizva. Tyhle výjevy pak vidíte před očima neustále a chcete je zažívat znova, ovšem musíte piplat každou drobnost, která k nim vede. Kolem vás se totiž vždycky najdou větší a silnější hráči, kteří usilují o to samé.
Není příjemné poslouchat kritiku. O to víc, když jste úplně nahoře. Ale pokud pochází od trenéra nebo spoluhráče, musíte se nad ní zamyslet. Není možné být pyšný a kráčet paralelně od cesty, vedoucí ke zlepšení. Musíte uznat i svoji chybu. Posunout se z komfortní zóny a řešit problémy. Kdo tohle dokáže s grácií, dává svému statusu v sociální skupině harmonii a v konečném důsledku i vyhrává zápasy.
Taktika a to, že umíte skákat výš, běhat rychleji a házet tvrději než jiní, je základ.
Až myšlení vás posune dál.
Já se třeba na zápasy vždycky připravoval hlavně psychicky. Fyzicky to ani v Německu pořádně nešlo. Zdejší náročný program v součtu s nároďákem, to dělalo osmdesát až sto zápasů ročně, ve všech jsem strávil většinu času na hřišti. Byly i takové, kdy jsem slezl z placu jen při dvouminutovém trestu.
Fyzicky jsem to vydržel. Horší to bylo psychicky.
Musel jsem být připravený vést.
Velké zápasy je snadné odehrát, tam je spíš třeba mírnit zaujetí, ale pak jsou tu ty řadové.
Jenže vy můžete prohrát kdykoliv. Každé utkání, každý minisouboj. Jako lídr si nesmíte dovolit ani to, musíte jít příkladem a je jedno, že se zrovna necítíte fajn a hraje se jen další zápas z mnoha. Ne. Vy musíte být nachystaný ukázat, proč jste tím, za koho vás váš tým má. Nemůžete ovlivnit, jak se předvede soupeř, ale můžete vědět, že sami jste udělali pro přípravu maximum.
Z tohoto důvodu jsem se roky před každým zápasem sám bez rodiny procházel. Během dvacetiminutové procházky jsem si srovnával v hlavě, co všechno potřebuju zvládnout, abych byl hráčem, jakým chci a můžu být. Sám v sobě jsem si musel být jistý svou připraveností. Vědomím, že teď a tady se na mě tým může spolehnout.
Největší radost pro mě pak vždy přichází v uspokojení, kdy si po vítězném zápase sednete do auta nebo nastoupíte do letadla a víte, že vás čeká šestihodinový oddech. Psychický.
Yes, tohle bylo dobré, řeknete si.
Jenže tenhle pocit si nejde udržet, to by ani nešlo. Druhý den už vám začíná další práce. V mém případě to znamená, že se rozlámaný doplížím do posilovny. Možná jeden trénink je ještě o zábavě, pak už ale přichází na řadu příprava na další zápas.
Ten, v němž musíte předvést to samé, co posledně. To samé, nebo něco lepšího. Protože jestli nezopakujete, co vás předtím dostalo do onoho slastného pocitu, skončíte jako spousta jiných, kteří zvládli jen jednu velkou věc a žijí pouze z ní.
Ve sportu i obecně v životě je takových kolem nás spousta.
Pokud se i naprostý laik, který nikdy nehrál házenou, podívá na naši ligu a pak na zápas dánské nebo švédské soutěže, pozná, že jde o jiný sport. Rozdíl je v chápání, v taktice. Ve špičkové házené se nestane nic náhodou. Žádný gól, žádná situace nenastane, aniž by o ní nevěděl váš spoluhráč. Všechny akce jsou brány na vědomí velkou částí týmu.
Právě v tomhle, v kultuře myšlení na hřišti, česká házená zaostává.
Ano, postupně se to lepší, jenže my bývali házenkářská velmoc, byť někdejší světová konkurence neměla zdaleka současnou úroveň. Teď jsme jako v hokejovém světě třeba Srbsko. Umíme vychovat hráče, kteří dobře hází, rychle běhají, ale nedokážeme do nich dostat světové myšlení o sportu.
Často doma s dětmi sledujeme v televizi českou ligu. Zdejší hráči dávají góly, jaké bych v životě nedal. Na frajerovi visí čtyři a on hodí nechytatelnou pecku z deseti metrů. Já bych takovým stylem ani nevystřelil… Jenže o tom to není. Špičková házená, to jsou spíš šachy.
Přes všechny výhrady jsem ale dlouhé roky vždycky jezdil na reprezentaci. Kdykoliv jsem byl fit, dorazil jsem. Ač jsem byl psychicky vyčerpaný z Kielu, dával jsem tomu tady ještě jednou tolik, protože mi to přišlo přirozené a srdečné. Dělal jsem to bez odměny. Zcela dobrovolně jsem riskoval zranění, které by mě pak stálo podstatnou část platu. Nad tím jsem ale vůbec nepřemýšlel.
Moje manželka by mohla popsat jiné následky, jaké na mně repre zanechávala. Po kempu jsem se vracel domů sice nabitý od kamarádů s hlavu plnou hlášek, ale na druhou stranu vyždímaný z toho, že jsme tu řešili i úplně základní problémy ve všech sférách. Spoustu energie jsem investoval jen do toho najít společnou řeč s lidmi okolo týmu. Dění na hřišti, to už pak byla odměna. Ta nejlepší část. Buď to klaplo, nebo ne, ale i tak jsme v našich podmínkách byli schopní porazit kdekoho.
Jenže my vedle toho řešili i prkotiny, jako že jsme neměli v čem trénovat nebo že jsme dostávali špatné jídlo. Jednou jsem s tímhle vyšel i do novin, protože už jsem nechápal, jak můžeme být s vedením na jedné lodi a plout dvěma směry. Nebylo mi jasné, proč sem jezdím, proč riskuju, že si tu utrhnu achillovku a v konečném důsledku tak ochudím své děti, když někdo jiný nemá stejnou vůli obětovat se.
Za výkony na hřišti jsme pak hodnoceni jen my hráči? Dobře, tak nemusím zůstávat jen diplomatický. Uvědomoval jsem si, že ač jsme jedna parta, vůči veřejnosti jsem já prezentovaný jako symbol české házené, již jsem toužil posunout výš. Proto jsem mluvil.
Chtěli jsme toho tak hodně, když jsme vyžadovali aspoň čisté triko a kraťasy na trénink?
Když jsem si pak tohle pospojoval s národními týmy svých kamarádů z Kielu, musel jsem se smát. Neřeším, že jinde jsou za reprezentaci i placení, chápu, že to v našich možnostech nejde, ale proč nemůžeme spát a jíst aspoň relativně dobře? Proč nemůžeme kvalitně trénovat? Proč nemůžu dostat tohle minimum potřebné k výkonu? A to se nebavím o tom, že když už jsme cestovali linkovými letadly – protože nebylo na chartery, což je pochopitelné – nikdo se ani nezamyslel nad tím, že by ti nejvyšší hráči mohli sedět u nouzových východů, aby se vůbec do sedaček vešli. Byly dokonce časy, kdy nám činovníci ze svazu vážili zavazadla, jestli nemáme nadváhu. Absurdita.
A s tímhle pak jedeme na mistrovství Evropy a někoho tam porazíme, protože všichni zahrajeme na hranici svých možnosti. To si říkáte, že to ani vlastně není fér…
Když jsem jako mladý trénoval a bolelo to, ptal jsem se sám sebe, proč to vlastně dělám.
Protože chci být nejlepší na světě, odpovídal jsem sám sobě.
Dneska se probouzím s tím, že jsem nejlepší na světě skutečně byl.
Je to nepopsatelný pocit, na druhou stranu, dokud stále hraju, nechci ho vnímat. Kdybych si tohle připouštěl, zabilo by mě to jako hráče. Až skončím, sednu si a nechám to do sebe proudit naplno.
V roce 2009 se mi narodila dcera, naše první dítě, a já dostal ohromný klid. Hrál jsem díky tomu nejlepší házenou svého života. Dokonce jsem se rok nato dostal do all star týmu na mistrovství Evropy, přestože jsme tam skončili ve čtvrtfinále. To je zvlášť v našem sportu nevídané.
Brzy přišlo ještě větší ocenění.
S Kielem jsme zrovna měli fyzickou přípravu, běhali jsme v minus deseti a já po příchodu do šatny našel na mobilu strašně moc zpráv a telefonátů. Věděl jsem, že se zrovna vyhlašuje anketa o nejlepšího házenkáře světa, a jen jsem uviděl první „Gratuluju“, došlo mi to. Hned jsem volal rodičům a manželce.
Pro mě to celé bylo asi jako: „Fajn, tak jsem vyhrál.“ Opravdu jsem to tak cítil, protože jsem si zkrátka uvědomoval, že hraju špičkově. Tohle bylo jen oficiální potvrzení něčeho, co jsem si sám uvědomoval. A dokonce jsem si byl jistý, že rok předtím jsem byl ještě lepší, takže ocenění není až tak objektivní. Jako plno věcí v životě. Ovšem reakce mých blízkých, jež tohle udělalo pyšnými, mě těšila daleko víc.
Ač jsme malá země, potkáte vždycky ve světě někoho od nás, kdo je mnohdy jeden z nejlepších ve svém oboru.
Je zároveň neuvěřitelné, že titul nejlepší házenkář světa dostal někdo ze země, která tenhle sport nehraje na tak vysoké úrovni a nemá ani lidi ve sférách, kde by za nás mohli víc lobbovat. Přesto mě zařadili do společnosti velikánů.
Na přebírání jsem byl z Česka jen já s rodinou. Vnímal jsem to tak, že nereprezentuju náš svaz, reprezentuju Českou republiku.
Zemi, v níž se o mě najednou zvednul zájem jen proto, že někdo něco potvrdil anketou…
Přišlo mi to umělé.
Proč se mnou najednou tihle lidé chtějí mluvit? Kdybych to ocenění neměl a hrál jsem osm let stejně na svém tehdejším levelu, věděli by o tom? Nemyslím si. Stejně by neměli ponětí.
Neměli ho ani tehdy.
Proto mi ani nevadí, co mi říkají kamarádi, a sice že bych si u nás zasloužil být daleko víc známý. Proč? Když vidím, jaké momentální celebrity se tu řeší, přijde mi to vtipné. Přitom Česká republika má tolik lidí, kteří jsou ve svém oboru absolutními špičkami, tolik osobností, z nichž by se dala čerpat inspirace… Ale my jsme někdy tak tupí, že radši oslavujeme tupce.
Přesto jsem rád Čechem, jsem pyšný na tu spoustu speciálních chlapů a žen. Ač jsme malá země, potkáte vždycky ve světě někoho od nás, kdo má výjimečný příběh a mnohdy je jeden z nejlepších ve svém oboru vůbec. Přitom o něm u nás nikdo neví.
Já se zhruba šest let cítil být na absolutním házenkářském vrcholu. Byl jsem jeden ze tří nejlepších hráčů na světě a je mi jedno, jestli jsem na to dostal razítko, díky němuž mě někdo zaregistroval.
Pro mě je podstatné, co hřeje mě samotného.
Tak nějak to asi tehdy v dorostu pan Moulis myslel.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází