Filip Jícha

 
„Tebe nevím, proč tam berou.“

V mladším dorostu jsem dostal svoji první pozvánku do nároďáku kadetů a s těmito slovy mi ji předával náš plzeňský trenér Miroslav Moulis.

Dotklo se mě to, ještě aby ne. Předtím jsme vyhráli republiku a mě hřálo, že jsem v tomhle úspěchu sehrál důležitou roli, vybrali mě i za nejužitečnějšího hráče.

Jenže pan Moulis mě uměl naštvat tím správným způsobem. Tak, abych na sobě pracoval ještě víc. Bez něj bych nikdy nebyl tam, kde jsem. Všem nám dal obrovský základ. Byl to pedant, přísný starý praktik, takový ten trenérský matador jako z Rockyho. Házenou žil a byl precizní i co se týká taktické přípravy adekvátní danému věku hráčů. Všechno si zapisoval a my mu zobali z ruky. Já díky němu poprvé získal základní představu o tom, co obnáší profesionální přístup.

Na ten reprezentační kemp si nás pozvali asi pětatřicet, po pár trénincích se tohle číslo zúžilo na polovinu. Zůstalo osmnáct kluků pro první turnaj v dresu se lvíčkem na prsou.

Byl jsem mezi nimi.

Už jen to samo o sobě pro mě představovalo zadostiučinění. Na tom turnaji v Ostravě jsem se pak stal nejlepším hráčem.

Stejně tak později na dalším mistrovství republiky, před nímž jsem se přitom zranil. Dělal jsem kraviny a vyvrknul si kotník. Abych byl fit, jezdil jsem pak na kole, z něhož jsem spadnul a sedřel si ruku. Tak blbě, že jsem dostal otravu krve. Tři týdny jsem kvůli tomu netrénoval, přesto mě dali dohromady, abych vůbec mohl nastoupit.

Vyhráli jsme. Já byl navíc vyhlášen nejlepším hráčem a dal jsem i nejvíc gólů, což umocňovalo můj dojem, že jsem zase pomohl, jak jsem jen dovedl.

Náš ročník potom přecházel o kategorii výš, takže k nám měl trenér proslov. Gratuloval nám a děkoval, že jsme splnili cíl. Mně osobně pak říkal, že to bylo fajn ale… „Mohl si hrát daleko líp, to bys měl mít pořád na paměti. Nemysli si, že když tě vybrali nejlepším hráčem, že to znamená, že líp už to z tvé strany nešlo. Šlo.“

Zpočátku mě jeho soud mrzel. Časem jsem si ale řekl, že pan Moulis měl pravdu. Měřítkem totiž není to, že vás někdo ocení. Měřítkem by měl být váš vlastní pocit.

Ještě si o tom něco povíme, až vám budu vyprávět, jak mě zvolili nejlepším házenkářem světa.