Filip Neusser

Nejlepší na světě.

Co to znamená, být nejlepší na světě?

O mně říkali, že jsem mezi nejlepší patřil. Že v halové podobě našeho sportu během mé éry nenastupoval lepší brankář.

Nikdy jsem si to moc nepřipouštěl, nepřikládal tomu velikou váhu, ale dnes mě s odstupem hřeje zavzpomínat. Vím, že v hale jsem skutečně nejlepší byl, sám jsem to tak cítil. Ve venkovní verzi pozemního hokeje jsem však neměl pořádnou možnost konfrontace s nejlepšími hráči, protože s reprezentací jsme ty největší turnaje, třeba olympijské hry, nikdy nehráli, jen párkrát mistrovství Evropy.

To na halovém mistrovství světa mě ve dvaceti vyhlásili nejlepším gólmanem.

Tehdy mi to vyšlo, ale stejně na světě mohli být i lepší, jen se zrovna nedostali na tuhle akci. Jde vždycky jen o sezónní záležitost a případná ocenění se týkají pouze konkrétního turnaje, nejde je brát jako absolutně vypovídající. Každopádně je ale příjemnější tyhle úvahy rozebírat z pozice toho oceňovaného.

Věnoval jsem se sportu, který většina z vás asi zaregistruje jen během olympiády. Jestli vůbec.

Mrzí mě, že pozemák je v České republice tak nedoceněný, protože jinde patří mezi vážené sporty. Jeho největší hvězdy jsou ve svých zemích vyhlašováni jako nejlepší sportovci. Vždyť Argentinka Luciana Aymar překonala i Lionela Messiho, v Německu se Florian Kunz držel i před všemi fotbalisty a házenkáři.

U nás si lidé většinou myslí, že jsem hrál florbal nebo hokejbal.

Pozemní hokej je přitom třetí nejpopulárnější sport na světě. Podle různých průzkumů ho sledují dvě miliardy lidí. Na prvním místě se samozřejmě drží fotbal, pak kriket, po něm už pozemák. To proto, že patří ke staroanglickým sportům, vedle kriketu ještě i s ragby, a díky britským koloniím se rozšířil po celém světě, hraje se na všech kontinentech. Indie, Pákistán, Kanada, USA, Korea, Japonsko, Čína, v celé Africe.

Prostě všude.

U nás je to ale disciplína hodně okrajová a nedoceněná. Kolikrát si i postesknu, že jsem radši nevydržel u ledního hokeje nebo tenisu, že bych se hraním aspoň mohl zajistit. Ale vychutnal bych si život, jaký jsem díky pozemáku měl? Těžko. Procestoval bych takový kus světa? Potkal bych tak krásné lidi? Naučil se tolik jazyků?

Ne, nemyslím si.

Mě stejně nejvíc ze všeho naplňovalo chytání jako takové. Zodpovědnost za výsledek, kterou s sebou přirozeně přináší. Pro vývoj zápasů je gólman vždycky důležitý a v hlavě neustále čelí spoustě tlaků. Hráč v poli už při utkání tolik nepřemýšlí, je vtažený do hry, ale brankář mnohdy zvládne jednu situaci, načež ho čeká klidně třeba deset minut, kdy se před ním nic neděje, a on musí stále zůstat koncentrovaný. Ne vždycky se to daří a nejlepší gólman se pozná právě podle toho, jak dokáže odfiltrovat vnější vjemy. Musí být psychicky vyrovnaný a za každé situace si být jistý sám sebou. Jakmile pochybuje, jakmile má strach, ztrácí energii a koncentraci.

Mně tohle docela šlo, navíc jsem měl výhodu ve své výšce, rychlosti, reflexům a flexibilitě. Dělal jsem i gymnastiku, prodával jsem, co mě naučili na fakultě tělesné výchovy. Všichni čučeli, když jsem v betonech zvedl nohu až na břevno házenkářské brány. Pro mnohé nepochopitelně, tímhle stylem jsem vyčníval, moc jiných brankářů to neumělo.

To bylo ale před patnácti lety, dnes už tohle zvládá víc lidí, ačkoliv dodnes si zahraniční trenéři dělají studie rozebírající můj styl chytání. Pochopili, že tudy vede cesta.

Jestli jsem jim ji pomohl ukázat zrovna já, měla moje kariéra smysl.