Filip Nguyen

Zvedl jsem neznámé číslo. Volali z ligové disciplinárky, prý jestli chci řešit ty pokřiky na Slavii. Pár dní předtím při zápase tam na mě z tribuny někdo řval, že si dá M45 bez koriandru a bůhvíco ještě.

To kvůli mým vietnamským kořenům.

Odpověděl jsem, že nemám důvod. Ještě aby se kvůli mně třeba zavíraly sektory stadionu nebo tak něco. Ne, to opravdu nechci. Moc dobře vím, že fotbalový život mě jednou může klidně zavést do branky právě Slavie a ti samí lidi, co na mě tohle pořvávali, mi budou fandit. Takhle jsem to zažil už v ČFL v Čáslavi, kam jsem nejdřív přijel jako soupeř a vyslechl si, ať táhnu zpátky kopat rejži. Za rok jsem přestoupil, chytal jsem právě za Čáslav a ze stejného místa na ochozu se ozývalo „Dobře, Filipe.“ V duchu jsem se tomu smál, klidně to mohl být ten samý člověk.

S tím pokřikem na Slavii mi to bylo úplně jedno. Úplně. Ať příště někdo aspoň vymyslí něco originálního, protože tohle mě fakt nemůže překvapit ani urazit. Je to pořád to samé dokola. Jako když se po zápase v Teplicích zeptal redaktor místní televize Kuby Hory, jestli mě svým zakončením poslal na tržnici. Asi chtěl být vtipnej, ale prostě nebyl. Tohle už jsem slyšel tolikrát. Sotva se to ke mně přes kamarády doneslo, asi i on zjistil, že to bylo zbytečné a omlouval se. Mně to bylo fuk. To, co řekl, i ta omluva.

Nebo minulý rok v Brně… Odkopával jsem od brány a doletělo ke mně: „Dělej, ty žlutá svině.“ Měl jsem na sobě žlutý dres, tak mě pobavilo, že nevím, z jakého důvodu to ten člověk vlastně myslí.

Nijak se mě to nedotklo, to si spíš s kamarády z takových věcí dělám srandu.

Vždyť já ani nejsem žlutej!

A že je můj táta Vietnamec? No a?

V mém příběhu je úplně nepodstatné, odkud pochází jeden z mých rodičů. Možná když si ten, kdo má potřebu na mě kvůli tomu pořvávat, přečte následující řádky, pochopí, že jsem v životě řešil daleko důležitější okolnosti. Třeba kde najít sílu to nevzdat, když se věci nevyvíjely v můj prospěch. Jak ukázat, že mám fotbal opravdu rád. Jak vytrvat a dál si věřit. Tak dlouho, dokud jsem se nedostal do současné pozice.

Do pozice, kdy na mě vůbec někdo může z tribuny křičet, protože stojím před ním v bráně ligového klubu.