František Raboň

Bylo mi krásně.

Stál jsem v první řadě opřený o kolo, měl jsem na sobě dres lídra průběžného pořadí závodu Okolo Murcie 2010 a čekal mě start páté a zároveň poslední etapy. Den předtím jsem vyhrál časovku na dvaadvacet kilometrů a začínal jsem si uvědomovat, že mám na dosah největší úspěch kariéry.

Najednou vidím, jak se přes špalír lidí prodírají bodyguardi a mezi nimi další cyklista, u kterého šlo pořadatelům o to, aby byl za každou cenu co nejvíc vidět.

Lance Armstrong.

Tehdy stále ještě sedminásobný vítěz Tour de France a absolutní megastar, která ve druhé sezoně po velkém comebacku jezdila za stáj RadioShack. Poprosil ostatní kluky, aby si mohl stoupnout vedle mě.

Vypadal fantasticky. Namakanej, opálenej, sebevědomej Amík.

Ty jo, co mu řeknu, když mi něco řekne…

Poplácal mě po rameni a prohodil: „Hey, buddy. You smoke us…“ V překladu to bylo něco jako „Hele, kámo, tys nám dal kouř.“

Zmohl jsem se jen na nesmělý úsměv a odpověď: „No. Jo.“

Pro mě, který vyrostl na neuvěřitelných soubojích Armstronga s Němcem Janem Ullrichem, to byl zážitek na úrovni den starého výsledku. A hlavně jsem věděl, že je to pravda. Závod Okolo Murcie se sice jel v březnu, na začátku sezony, ale byl skvěle obsazený. Lídři velkých týmů si testovali formu a já to všem nandal. Moje stáj Columbia-HTC mi dala možnost, abych se v klidu připravil.

Dostal jsem šanci a využil ji.

V časovce jsem za sebou nechal Denise Menčova, který vyhrál Giro d´Italia i Vueltu, Bradleyho Wigginse, tehdy olympijského vítěze na dráze a pozdějšího krále Tour de France, i jednoho z nejlepších časovkářů světa Davida Zabriskieho. No a taky Armstronga. Dal jsem mu víc než minutu.

Ten den se mi povedlo udržet vedení a radoval jsem se z celkového vítězství. Já, Franta Raboň z Plzně, který měl většinu profesionální kariéry za úkol především dodržovat týmovou taktiku a pomáhat ostatním.

Byl jsem domestik, tedy ten, kdo plní úkoly a pracuje pro hvězdy, ale zažil jsem i chvíle jako tuhle, kdy to bylo naopak.

O to radši na osm let, které jsem strávil v elitním pelotonu World Tour, vzpomínám.

Týden nato mě čekal menší francouzský etapák Critérium International, kde jsem v roce 2009 skončil celkově druhý. Jenže jelikož nestartoval úřadující vítěz Jens Voigt, dali mi pořadatelé na záda číslo jedna.

Chystám se v depu na start, a v tu chvíli na mě začne zezadu mluvit povědomý hlas. „No hezký. Takže i tady nosíš jedničku. Byl jsem pár let pryč a nestačím se divit. Co ty jsi za raketu?“ Zase Armstrong… Tou dobou jsem už sice mluvil anglicky velice dobře, ale zmohl jsem se opět jen na něco jako „jo, dobrý“.

Fakt jsem netušil, co na tuhle shodu okolností říct.

O pár hodin později jsem měl na prvním větším kopci krizi. Nakoupil jsem od ostatních ztrátu asi čtvrt hodiny a bylo jasno.

Ohledně Armstronga jsem ale měl vystaráno. Je možné, že mě má doteď zafixovaného jako nějakého frajera. Jestli to tak je, platí to samozřejmě oboustranně. Pro mě byl vždycky šampion, a dlouho taky vzor. To, co na něj ve finále vyplavalo ohledně dopingu, kvůli kterému mu funkcionáři odebrali všechny úspěchy, bylo logicky špatné. Zároveň nemůžu vymazat z hlavy, jak jsem ho už jako kluk v úžasu sledoval, když vyhrával.

O to víc se do mě vryly osobní zážitky. A taky to, že jsem mu jednou „dal kouř“.