Helena Havelková

Mám začít jíst, nebo zvracet?

Blokařka, která seděla naproti, se zrovna zakousla do zvířecího mozku a libero vedle mě sáhlo do kotle, aby si naložilo plný talíř kuřecích nohou. Pařátků.

Vítejte v Číně. V zemi olympijských vítězek ve volejbalu. Jím hodně a jím ráda, ale během ročního angažmá v Šanghaji jsem tak určitě nepůsobila.

To, co popisuju, se odehrálo na snídani. Oni si prostě nenamažou chleba s máslem, nemáte šanci dát si třeba buchtu s mákem nebo moji oblíbenou jáhlovou kaši, kterou si pro jistotu všude vozím s sebou. Čínská specialita se jmenuje „hot pot“, sedíte u velkého stolu, uprostřed je skleněný otočný talíř a na něm syrové věci, včetně zvířecích očí a cvrčků, které házíte do hrnce s horkou vodou. Někdo si z toho udělá polívku, další to uvaří a přidá k tomu něco hodně pálivého.

Je to super zážitek pro případ, že někdy půjdu do zábavné talk show. Mám k dobru vtipnou historku, ale jako profesionální sportovec, od něhož se požadoval výkon, jsem to úplně neocenila.

Evropskou kuchyni nabízejí Číňané jen v nejlepších hotelech. Jsou zvyklí na něco jiného, mají odlišné chutě, a pokud už dělají podobné potraviny, nepoznáte to. Je jich víc než miliarda, tak jako všechno ostatní umějí okopírovat i jídlo, dají na to svůj obal a vy si nepřeložíte, co je na pultu a jaké to má složení.

Šanghaj přitom patří k nejmodernějším asijským metropolím.

Bohužel, pokud už bylo k dostání něco z Evropy, stálo to několikanásobně víc a mimo město se to nedalo sehnat, byla jsem odkázána hlavně na stravování v klubu. Vedení vždycky objednalo menu a to lepší, rýže nebo ryby, bylo hned pryč. Musela jsem přijmout styl „kdo zaváhá, nežere“, jídlo pro mě nebyl ventil ani požitek a asi poprvé se mi stalo, že jsem zhubla proti své vůli.

Od té doby si mnohem víc vážím toho, co mám na talíři, když přijedu domů za rodiči.

Upřímně ale přiznávám, že od momentu, kdy jsem v patnácti dostala občanku, jsem s nimi mnohem míň, než by se slušelo.