Ivana Plchotová

 
„Tak pojď na stůl.“
„Na stůl?“
„No dáme ti ten pacemaker.“
„Ne, vy mi máte dát sondu, abyste zjistili, co se mnou je.“
„Holka, to není proč, ty potřebuješ pacemaker.“

Je vám osmnáct, jste ještě děcko a tohle vám řekne doktor, k němuž jdete na testy, jež mají určit vaši diagnózu. Jen se podíval do papírů a než jsem se nadála, začali do mě napíchávat hadičky.

„Já… Já nevím, já to nechci.“
„Tak děláš si srandu? Skočím si zakouřit, máš pět minut, rozhodni se.“

Zmizel i se sestřičkou. Seděla jsem tam na pokraji zhroucení a nevěděla, co si počít. Jakmile se vrátili, řekla jsem jim, že tu operaci nepodstoupím.

Doktor ze mě zlostí vytrhal kanyly a procedil mezi zuby: „Vypadni odsud.“

Doma jsem se složila. Tak co mi teda je? Umřu? Potřebuju kardiostimulátor?

Prožívala jsem období, kdy se na mě valila spousta věcí a čas od času se mi začalo zastavovat srdce. Omdlívala jsem. Pár sekund jsem vždycky byla jen mrtvé tělo, než jsem se zase nahodila. V záchrance, která mě po jednom kolapsu vezla, mi řekli, že to vypadá špatně, že mi asi budou muset dát pacemaker, tedy zařízení, které hlídá arytmii. Ale že mě ještě pošlou na různé testy, aby se ukázalo, v čem je problém.

Během těch deseti dní z nás byl nejúžasnější tým, v jakém jsem kdy nastupovala. My se navzájem milovaly.

Specialista, který mě měl vyšetřit, ze mě pak chtěl rovnou udělat celoživotního pacienta. Ze mě, která sotva zjistila, že by se mohla živit volejbalem.

Zachránil mě náš reprezentační doktor. Vzal mě do Prahy do své kliniky, kde přišli na to, že mi nic není. Že mám nižší tep, protože jsem trénovaná sportovkyně, a jak se dostanu do nějaké psychicky náročnější situace, je možné, že tělo zareaguje těmihle výpadky. Jediné, co potřebuju, je nechat si každý rok změřit různé hodnoty, ale jinak jsem zdravá a můžu dál sportovat. Že mi sport naopak pomáhá, protože mě to rozproudí.

A je fakt, že mě můj následující život rozproudil dostatečně…