Iveta Luzumová Korešová

 
Mám se báječně. Nejlíp, co jsem se kdy měla.

Říkají o mně, že jsem dobrá. Že jsem nejlepší. A že kdybych nebyla tak skromná, jsem ještě mnohem dál. Pro začátek si prý na fotkách z oslav mistrovských titulů nemám stoupat do druhé řady, ale drát se do popředí k poháru, kde si zasloužím být.

Já vám nevím. Mně to takhle vyhovuje. Nepotřebuju dávat najevo, co jsem dokázala. Vzešla jsem z hodně skromných poměrů, což asi moji povahu zformovalo. Všechno, co o mně v házenkářském světě povídají, přijímám s pokorou. Když o mně někdo tvrdí, jak jsem skvělá, cítím se u toho spíš trochu trapně.

Vím, že bych mohla být ještě mnohem lepší. A že i v devětadvaceti mám na to se ještě zlepšovat. Že ani titul nejlepší hráčky a nejlepší střelkyně německé ligy, jedné z nejkvalitnějších soutěží světa, nemusí být můj strop.

Ale taky vím, že mi teď je vážně skvěle. Protože ono to tak nebylo vždycky. Za sebou mám vlastně vůbec první sezonu, kdy se všechno konečně sešlo, jak mělo.

Nemusela jsem řešit, že na mě cestou z šatny na hřiště sněží.

Že hraju v podstatě zadarmo.

Že si nemám s kým pořádně popovídat a na čem si uvařit.

Že mi chybí můj kluk, který je stovky kilometrů daleko.

Že místo abych ukazovala, co umím, sedím na lavičce náhradnic.

Že po každém dalším pohledu do zrcátka nad volantem si zase prohmatám krk, jestli tam ta boule fakt je.

Že teprve až se probudím z narkózy, řeknou mi, jestli to nebylo zhoubné.