Jakub Čutta

 
facebooková stránka ESHC

„Hele, já to dělat nebudu.“

Tři hodiny. Do otevření tréninkového centra v Liberci, které jsem za vlastní peníze vybudoval, zbývaly tři hodiny. Právě jsme po stěnách a zemi lepili poslední detaily. Člověk, s nímž jsem byl domluvený, že bude centrum provozně obstarávat a trénovat v něm klienty, mi do toho přišel oznámit tohle.

Že to dělat nebude.

„Proč? Co se děje?“ ptám se, aniž by mi v první chvíli docházelo, co to znamená.

„Já to necejtím.“

Říkám: „Dobře…“ Sedl jsem do auta, protože jsem měl najednou v hlavě strašně moc myšlenek, a odjel jsem. Jen kousek, po padesáti metrech jsem dupnul na brzdu. Nedokázal jsem se koncentrovat na řízení.

Ty vole, tak on tam nebude trénovat? Tak kdo tam bude trénovat? Já, nebo to bude zavřený…

Vytočil jsem jeho číslo a začal jsem do telefonu řvát: „Ty tam budeš trénovat! Protože já to trénovat nebudu! Ty tam budeš trénovat!“

A položil jsem mu to.

Rozjel jsem se, ale po dalších padesáti metrech jsem zastavil znova, protože mi najednou došlo, že vlastně nechci, aby tam tenhle člověk pracoval. Úplně jsem otočil své přemýšlení o celé situaci. Vždyť on mě přece naštval. Nechci ve svém centru někoho, kdo tam nechce být.

Zase jsem mu zavolal a řekl jsem jenom: „Tak bež, čau.“ Nic víc. Zavěsil jsem.

Byl to hodně emotivní okamžik, zamával se mnou. Všechno stálo dost peněz vydělaných mým hokejem, několik milionů, za které jsem mohl mít hezkej barák, a najednou se ze vteřiny na vteřinu všechny mé plány zhatily. Míchalo se ve mně naštvání s myšlenkami, co všechno je třeba zařídit.

Tenhle šprým, který jsem vybudoval, nikdo moc neznal, jde o centrum pro speciální formu fyzické hokejové přípravy. Věděl jsem, že bude trvat hodně dlouho, než by to celé nějak vydělávalo. Zároveň byl tenhle člověk to první, co jsem měl domluvené. Najal jsem ho ještě dřív, než jsem vůbec začal stavět.

Proto to pro mě byl takový šok.

Stál jsem tam a docházelo mi, že musím skončit s hokejem, protože nějakej jouda se rozhodl, že něco nechce dělat. Teď, ve čtyřiatřiceti, kdy jsem čím dál víc zjišťoval, jak se o sebe starat, abych měl z hraní radost. Po letech, jimiž jsem se protrápil, jsem našel klíč k tomu, jak na to. Jak hokej dělat, abych se jím skutečně bavil a předváděl, na co skutečně mám. Dával jsem se do kupy po dalším velkém zdravotním problému, ale s vidinou, že už přesně vím, jak dál.

A najednou jsem to dělat nemohl. Pokud bych tedy nezhasnul a nezavřel fungl nové centrum.

Dlouho jsem tenhle pocit zmaru nedokázal skousnout. Neuměl jsem se vyrovnat s tím, že někdo jiný za mě rozhodl o tom jediném, co jsem do té doby znal a uměl. Zase se mi přihodilo něco zvláštního, jiného, než co se běžně lidem děje.

Jenže takový je koloběh mého života.