Jakub Grof

Tento příběh vznikl v dubnu roku 2023, v době kdy měl Jakub za sebou pět let abstinence. Publikován je nyní v původním znění.

Otevřel jsem oči.

Pět, sedm vteřin to všechno bylo fajn. Nic jsem netušil, nic jsem si nepamatoval.

A pak mi to začalo docházet.

Neležel jsem doma v posteli. Spal jsem pod stromem u obchodního domu v Olomouci. Slunce mi pražilo do obličeje, který se v jeho žáru proměnil v dobře propečený buřt.

Sáhl jsem si do kapes a s úlevou zjistil, že mě nikdo neokradl. Klíče jsem měl, doklady taky, peníze mi po noci stejně žádné nezbyly a na telefonu pět procent.

Vytočil jsem číslo své tehdy ještě přítelkyně Lindy… „Můžeš pro mě prosím dojet?“

Udělala to pro mě, tušil jsem, že naposledy. Rodina i známí už ji ode mě odrazovali. Nevěřili, že se změním. A ona mi stejně ještě dala šanci. Vím, že tohle jsem si pod tím stromem i v naprosto otřesném stavu uvědomoval.

Bylo 25. dubna roku 2018.

Doma jsem si vyprosil ještě dvě piva, abych se vůbec mohl aspoň trochu vyspat. Byla neděle a byl to můj poslední alkohol v životě. Alespoň v to pevně doufám. Už mě připravil o hodně a můžu být rád, že ne o vše.

Hned v pondělí ráno jsem začal jednat. Tentokrát to nebyla jenom morální kocovina, nepřesvědčoval jsem o nutnosti přestat pít jenom sám sebe. Došel jsem si pro pomoc. Přiznal jsem si, že ji asi opravdu budu potřebovat.

První jsem vytočil číslo doktora, se kterým jsem se dobře znal z Přerova.

„Ahoj Kubo, jak se máš, jak se daří?“

Zlomeným hlasem jsem mu odpověděl: „Potřeboval bych pomoc.“

„Jasně, cokoliv. Povídej.“

Nebylo to snadné, ale pověděl jsem mu větu, kterou jsem nikdy nechtěl vyslovit nahlas. „Jirko, já piju…“

Chvíli bylo ticho. „Jsem alkoholik,“ pověděl jsem do telefonu přímo, musel jsem to přiznat i sám sobě. Jirka mi tehdy pověděl naprosto přesvědčivou větu: „To zvládneš.“ Doporučil mi zavolat do protialkoholické poradny.

Znovu jsem měl štěstí, narazil jsem na dámu na svém místě. Vylíčil jsem jí svůj problém. „Pane Grof, teď mě poslouchejte. Seženete si žádanku k psychiatrovi, a pak uvidíte. Případně budete docházet k nám, stojí to pět set korun na hodinu. Nechte si ale poradit od doktora.“

Sestřička na psychiatrii mi také vyšla vstříc. „Pan doktor vás přijme, ale musíte tady být do deseti minut. Zvládnete to?“ Věděl jsem, že to zvládnu za pět. Byl jsem odhodlaný udělat pro svou léčbu cokoliv.

Nasadil jsem si černé brýle, protože můj obličej opražený od slunce opravdu nebyl lichotivý. Můžu na rovinu říct, že jsem se za sebe styděl. Moje deprese dosahovala svého maxima. Viděl jsem v zrcadle zuboženého chlapa, který si musel přiznat, co roky odmítal.

Nebudu říkat, že jsem pomoc vyhledal za pět minut dvanáct. Už bylo pozdě. O to víc jsem byl odhodlaný to dotáhnout. Procházel jsem se po dně, ale tentokrát jsem viděl žebřík. Chtěl jsem sebrat síly a vyšplhat po něm.

Vyběhl jsem do schodů v klášterním hradisku v Olomouci, nádherné stavbě tamní vojenské nemocnice. Moc dobře jsem to tam znal, nebyl jsem tam jako hokejista poprvé. Jen jsem tentokrát nemířil na ortopedii.

„Ty brýle jsou nutné?“ změřila si mě sestra přísným pohledem. Poprosil jsem ji, abych si je mohl nechat. Vysvětloval jsem, že opravdu nejde o frajeřinu. „Dobře, tak počkejte. Doktor si vás zavolá.“

A pak se objevil ve dveřích on. Můj anděl strážný. Pan psychiatr. „Tak sundáme ty brýle, jsme tu sami dva, nestyďte se.“ Nemohl jsem odporovat. Doktor se začal smát. „Jarní sluníčko, to je prevít.“

Přiznal jsem mu, že chlastám.

„Kolik piv vypijete? Pět?“ Trochu mě to zarazilo. „Deset?“ Pověděl jsem mu, že když se šlo do akce tak i dvanáct. To ovšem nebyl největší problém. Ono to nekončilo po dvanáctém pivu další den ráno kocovinou. Pokračovalo se dál. Další den a klidně ještě jeden.

Dokázal jsem pít tak, že to na mně moc lidí nepoznalo. Byl jsem profesionální hokejista a troufám si tvrdit, že až na dva excesy v závěru kariéry mi nikdo nemohl nic vyčítat. I to pomáhalo tomu, že jsem si myslel, jak mám věci pod kontrolou.

Bohužel.

Prosil jsem doktora, aby mi nedával antabus, který v lidském organismu v kombinaci s alkoholem vyvolává opravdu nepěkné stavy. Nechtěl jsem si ho do organismu dávat, přeci jen mě čekala letní příprava.

„Pane Grof, tohle nepotřebujete. Vy musíte změnit myšlení. Co jste si říkal, že nebudete nikdy pít? To je hloupost, dostáváte se pod zbytečný tlak. Dáme si rok bez alkoholu, co vy na to? Domluvíte se v poradně, my se uvidíme za tři týdny.“

Předepsal mi prášky, které mají snižovat chuť na alkohol, ale zároveň mi řekl, že jsou spíše placebem. „Nealko pivo si dát můžu?“ zkusil jsem to. Odpověď byla zamítavá. Prý to zkusíme úplně bez ničeho.

„A ještě jednu věc vám doporučím. Dojděte si někam s tím obličejem. Dají vám alespoň nějaké mazání…“

Začal jsem každý den pravidelně běhat, každé ráno deset kilometrů. Zaprvé mi to rovnalo chemii v těle a zadruhé jsem si dokázal skládat své myšlenky. Na návštěvě poradny už jsem tušil, kde se skrývají mé problémy, které jsem tak dlouho ignoroval.

Prosil jsem, abych nemusel do léčebny. Terapeutka se mi vysmála. „Pane Grof, léčebna je za odměnu. Ale to pochopíte až později.“ Došlo mi to až po čase, zůstat střízlivý v našem světě alkoholu plném je docela dřina.

Začal jsem chápat sám sebe, poslouchat sám sebe. Nebyla a není to lehká bitva. První dva měsíce jsem několikrát trpěl a měl chuť na alkohol velikou. Pomohla mi přítelkyně, pomohly mi děti. Všichni byli k mé nervozitě tolerantní, podporovali mě.

Došel jsem k závěru, že profesionální sport pro mě byl asi víc, než by bylo správné. Nedokázal jsem si říct: „Hele, je to jenom hokej.“ Pořád jsem si myslel, že jsem měl na víc. Sžíraly mě nenaplněné sny, kterými jsem se trápil a ani po třicítce se jich nedokázal vzdát.

Alkohol je droga a není snadné se jí zbavit.

Ani po pěti letech střízlivého života ho nechci podceňovat.