Jakub Jankto

Nikde nikdo.

Po tréninku ještě v Ascoli v Serii B jsem se zavřel do posilovny, a když jsem po dvou hodinách chtěl zpátky do šatny, všude bylo prázdno. Spoluhráči, trenéři, kustodi, všichni pryč. Nečekali, že někdo bude zůstávat tak dlouho, a nevšimli si mě, když odcházeli. Posilovna a kabina tam jsou dvě oddělené místnosti a já zjistil, že je zamčeno.

Stalo se to v prosinci, kdy je i v Itálii zima a ten den byla kosa fakt pořádná. Já měl na sobě jen propocené triko, domů jsem to měl pěšky něco přes hodinu a stejně bych se do bytu nedostal, protože klíče jsem nechal v autě.

A klíče od auta byly samozřejmě v šatně.

Teď co s tím?

Nenapadlo mě nic jiného než rozbít okno. Vlezl jsem dovnitř, vzal si věci a odjel.

Druhý den ráno jsem hned na parkovišti narazil na kustoda, dával si svou tradiční kouřovou pauzu. „Kubo, včera tady byli policajti, do kabiny se vloupali zloději. Ale buď v klidu, nic neukradli. Jen ať to víš.“

Já se k němu přitočil a říkám: „Jestli myslíš to okno, tak to jsem rozbil já, žádní zloději.“

Cigareta, co měl v puse, mu vypadla na zem, jak se ke mně naklonil. „Drž hubu, hlavně drž hubu, ať se to nikdo nedozví.“

Tuhle historku vám vyprávím z jediného důvodu, protože podle mě ukazuje, že si umím v životě poradit. Nespekuluju, jestliže vidím možnost, jdu. Někdo na mém místě by možná čekal pár hodin před šatnou, než se náhodou někdo objeví, nebo by fakt vyrazil přes město a doma se zkusil někoho dozvonit.

Já ne. Já viděl šanci sedět za tři minuty pohodlně v autě, tak jsem zvolil netradiční řešení.

Přesně takhle jsem odmala i hrál fotbal. Vzal jsem balon a dělal, co mě napadlo. Proti týmům, kde kluci neměli takovou výkonnost, jsem si na hřišti mohl zkoušet – s trochou nadsázky – co jsem chtěl.

Teď už je to přece jen o něčem jiném, hlavní je zodpovědnost. Zvlášť v Itálii. Ale stejně chci do hry dál vnášet něco svého, alespoň směrem dopředu. Něco, co se mi vždycky v dané situaci urodí v hlavě. Tahle vteřina, kdy se musíte rozhodnout a kdy se určí, jestli vámi zvolené řešení je správné, to je to, co mě na fotbale baví.

Nikdy jsem si nepřipouštěl, že bych mohl být něčím jiným než fotbalistou. Moji stejně staří kamarádi teď zažívají nelehké časy, kdy otáčejí každou korunu a nevědí, co vlastně budou v životě dělat. To by se mi nechtělo. Já už mám pěkných pár let jasno, ani jednou jsem nezapochyboval. A to jsem odcházel do Itálie až v osmnácti, což není úplně brzy.

Zpětně vidím, jak je dobře, že jsem měl jasný cíl. Nepomohlo by mi, kdybych se zamýšlel, co se mnou bude, co budu dělat v budoucnu a jestli třeba neskončím na stavbě nebo budu někde uklízet, pokud by to s fotbalem nedopadlo. Celé dospívání mě pohánělo vědomí, že jsem nadstandardní hráč. Rozhodoval jsem zápasy. Ne jeden dva, pak dlouho nic. Ze čtyřiceti v sezoně jsem třeba pětatřicet rozštípnul já svým výkonem. Proto jsem skutečně věřil, že jednou ze mě fotbalista bude. Mířil jsem jen a pouze za tím.

Zádrhel se objevil v pubertě. Potkalo mě to, co většinu dětí, taky jsem v patnácti dělal grázloviny. Nějaký ten průšvih asi udělal každý kluk, ale nás s kamarády třeba chytla i policie, když jsme sprejovali. Na jednu stranu mám zážitek, na jaký se nezapomíná, na druhou jsem rád, že nás tehdy čapli. Poučil jsem se, že tohle nemá cenu dál dělat, protože z toho můžou být další a třeba mnohem větší potíže. Tehdy jsem dokonce strávil půlrok na Žižkově, kam mě ze Slavie poslali. Sice jsem pořád hrál dobře, ale dělal jsem hlouposti.

Co jsem byl zpátky, makal jsem na sobě o to víc. Až do svého odchodu dvoufázově. Všechno jsem už věnoval bez výhrad svému snu.

Výsledky se dostavily. Sezonu před odchodem do Itálie jsem vyhrál tři tituly ve třech různých věkových kategoriích. Moje víkendy vypadaly třeba i tak, že jsem hrál v sobotu zápas a v neděli dva. Bylo toho až moc, až nezdravě moc, ale naučilo mě to fungovat v zápřahu, soustředit se i při takové porci na každé utkání. Následující léto už jsem trénoval s áčkem, ale do toho se udál přestup do Udinese. Pro mě nečekaně, je třeba říct. Z ničeho nic mi moji manažeři oznámili, že je tu tahle možnost a kluby jsou dohodnuté.

Chceš jít, nechceš?

Nebylo proč se rozmýšlet. Udinese umí pracovat s mladými hráči, viděl jsem šanci, jak se právě v tomhle klubu prosadit do velkého fotbalu.

Můj odhad se naplnil.