Jakub Jirman

Když se čas od času ohlédnu zpátky, zmocní se mě pocit, že se v životě všechno děje z nějakého důvodu. 

Atletika pro mě byla dlouhá léta číslo jedna. Nejdřív jsem na Julisce dřel sám a snažil se přiblížit svým desetibojařským vzorům, posléze jsem tam drtil svoje svěřence. Stadion mi byl prakticky polovinu života druhým domovem. Možná to zní jako klišé, ale kdo se někdy snažil ve sportu něčeho dosáhnout, ví moc dobře, o čem mluvím. A tak pro mě byl skejt a veškeré jemu podobné srandičky dlouhou dobu tabu. Bál jsem se, že to odnesou kotníky, a všemu, co mělo kolečka, jsem se radši obloukem vyhýbal.

Velkým obloukem, ne tak těsným, jakým teď objíždím kuželky.

Přišlo to až kolem roku 2014, s vlnou, která přinesla zázrak jménem longboard. Všichni ho chtěli a já nebyl výjimka. Dodával nám pocit, že jsme strašně cool a že nám patří svět. S kámošema jsme hledali nová místa, kde se dá jezdit, neustále jsme tunili svoje prkna a obráželi snad všechny akce, které longboardová komunita pořádala, aby nám nic neuniklo. Prostě velký longboarďáci.

Právě na jednom takovém festu jsme potkali pár lidí, mezi nimi i manžele Škrabalovy z Poličky, kteří u svého stánku lákali na slalomové mistrovství světa. 

„Koho zajímá slalom, vole. Tady jsem si koupil nový kolečka, abych moh‘ pořádně slajdovat a ne se proplítat mezi nějakýma trapnýma kuželkama.“

Jak moc hloupě si teď přijdu, když si na to vzpomenu, vám asi nemusím dlouze popisovat. 

Když jsem pak asi o měsíc později ležel o prázdninách doma a nudou se kopal do zadku, ulpěl mi pohled právě na letáčku, který jsem si od toho stánku tehdy odnesl. A tušíte správně, do Poličky jsme tenkrát s klukama skutečně vyrazili. 

S bradou až na zemi jsme pak za skandování nečekaně velkého davu sledovali, jak se jezdci jeden po druhém řítí dolů v rychlostech, které jsme na longboardu neviděli ani z rychlíku. 

Domů už jsem jel prakticky s kompletní slalomovou výbavou. Tak málo stačilo, aby mi tenhle sport učaroval a aby se ten velkej longboarďák, co do Poličky ráno přijel, vracel večer domů jako slalomář.

Jak brzy pochopíte, pokud budete číst dál, tenhle sport je tak trochu punk. Žádné přehnané zdržování kvalifikacemi, start na mistrovství světa si jednoduše koupíte. A jak že se to vlastně člověk stane profesionálním skejťákem?

Inu, stačí se na to cítit. Nepsaným pravidlem sice je, že se jím stáváš ve chvíli, kdy seš nejlepší amatér, ale jsou i kluci, kteří se ani po vítězství mezi hobbíkama na profi úroveň necítili, a zároveň tací, co na ni přešli, aniž by titul vyhráli. 

A tak se taky občas stane, že se jen tak mimochodem v den závodu dozvíte, že pravidla, která jsou obvyklým standardem, tady neplatí.

„Lidi, poslouchejte. Vzhledem k tomu, že potřebujeme naplnit televizní přenos, jsme byli nuceni trochu pozměnit postupový klíč. Takže. Na úvod jede každý dvě kvalifikační jízdy, z nichž se počítá ta lepší. Na základě toho následně vybereme TOP 16, která pojede od nejpomalejšího po nejrychlejšího. Z top 16 uděláme TOP 6 na základě součtu nejlepších časů. No a téhle šestici nakonec všechny předešlé časy škrtneme a pojedou all-in. Good luck všem.“

Jo, přesně takhle jednoduché to je. 

Naštěstí nejsem ten typ, co by se hroutil. Prostě jsem si hodil skejt na rameno a šel se připravit. 

A tak jsme začali. Podle YouTubu jako samouci. Lustrovali jsme Facebook a hledali na netu všechno, co s longboardem souviselo. 

Nejtěžší bylo ale najít místa na trénink. Co se týče kopců, má sice Praha co nabídnout, ale jen málo z nich je skate friendly. Z jedné ze skupin jsem se dozvěděl, že skupinka slalomářů trénuje na Strahově, na kopci u stadionu. Jenže když jsme se tam vypravili, nenašli jsme nic víc než tečky nasprejované na vyhřátém asfaltu. Tečky s pravidelnými rozestupy. Nemusíte být zrovna Sherlock, abyste poznali, že to je jasná stopa po slalomářích. 

Tak jsem si na bílých tečkách postavil kuželky a rozjel se vstříc nové vášni. 

Vítr je takový fantom sportu. Dokáže vás popohnat i zbrzdit, může vám závod vyhrát i prohrát, a přitom ho většinou ani nevnímáte. Neschováte se před ním. Když vám fouká do zad, cítíte se, jako byste tratí letěli. Všechno se najednou zdá tak nějak jednodušší. Každý, kdo kdy dělal atletiku, cyklistiku nebo další podobné rychlostní sporty, ví, že vítr může být to pověstné eso v rukávu. Eso, které ale nevlastní žádný z hráčů nebo závodníků. Zkrátka máte buď štěstí, nebo smůlu. Když se totiž tenhle živel pustí proti vám, máte najednou pocit, že stojíte na místě jako přibití. Jako byste šli proti zdi. 

Hned při své první jízdě na mistrovství světa jsem před tou zdí stál já. A věděl jsem, že jestli chci jít v soutěži dál, musím tu zeď během následujících dvou jízd prorazit. Nebo v ní aspoň vykutat díru, kterou bych prolezl do nejlepší šestnáctky. 

Vítr místy fučel tak silně, že se skejty položené na silnici třásly a chvílemi i popojížděly. Zvládnu kvaldu a pak už to bude dobrý, doufal jsem v duchu, zatímco jsem se připravoval ke startu. 

Na vrcholku startovní rampy byl vítr cítit ještě víc. Argentinské sluníčko pálilo do tváře a nad silnicí na kopci pode mnou se v jeho žáru vlnil vzduch. Čekat na lepší vítr nemělo cenu. Pevně jsem oběma rukama chytl rukojeti po stranách a dvakrát se zhoupl dozadu. Byl jsem napnutý jako tětiva luku.

Teď, nebo nikdy. 

O necelou minutu později už mě plácali po ramenou.

„Nice ride, good job!“ 

To bych řekl, že good job. První jízda mi totálně sedla. Možná to zní trochu nafoukaně, ale faktem je, že do cíle jsem si přivezl na druhého kluka v pořadí náskok skoro vteřinu. Ve sportu, kde mnohdy rozhodují tisíciny, je to celkem solidní polštář. 

Druhou jízdu mi vítr nepřál ještě víc. Dokonce tak moc, že jsem projel jen prvních pár kuželek. Věděl jsem, že nemá smysl se dál šponovat. Tak jsem to dojel na jistotu. 

Bylo jasné, že nejlepší šestnáctku už mi nikdo nesebere. Ale já chtěl víc.