Jakub Kindl

Vím přesně, co jsem dělal v den, kdy umřela maminka.

Měl jsem trénink.

Nevynechal jsem ani jeden.

Hokej pro mě vedle vášně, v níž jsem viděl svoji budoucnost, představoval útěk od nepříjemné reality. Ne pouze ve chvíli, kdy jsem o mamku přišel. Už dlouho předtím, když byla nemocná a pohled na ni mě trápil, jsem žil jen svým snem o NHL. Nechtěl jsem mamku vidět, jak se ztrácí před očima, takže když si mě v deváté třídě ze Šumperka stáhli do Pardubic, hledal jsem způsob, jak tam co nejvíc zůstávat a nejezdit domů.

Trénuju. To byla moje pravdivá výmluva.

Tehdy ve čtrnácti jsem neměl koule na to, vidět člověka, který mě má tak rád, jak je na tom špatně. Mamka s nemocí bojovala dlouho, ale rok potom, co jsem odešel, se její stav strašně zhoršil. Po měsíci jsem přijel domů a skoro jsem ji nepoznal, jak byla jiná. Už ležela v nemocnici a nevypadalo to s ní dobře. Nechápal jsem, co se to děje, nedocházelo mi, že ji brzy navždycky ztratím.

Potom jsme jeden den v rámci letní přípravy skákali schody a než jsme se šli převléknout na led, stavil jsem se v automatu za mantinelem, abych si koupil Milu. Dodnes si to přesně pamatuju. V ten moment mi totiž zavolal otec, že je před zimákem, ať jdu ven.

Bylo mi všechno jasné, sotva jsem ho uviděl, a hlavně vedle něj o pět let mladšího bráchu, ubrečeného a se staženou pusou. Byl jsem okamžitě hotovej, načež mi otec mé obavy potvrdil prostým oznámením, co se stalo. Sedli jsme si na patník na parkovišti za stadionem a vlastně ani moc nemluvili. Jen se mě otec zeptal, jestli pojedu s nimi zpátky domů.

Ne. Nejedu.

Proč bych měl? Nedokázal jsem si představit, že bych se díval na byt, kde jsem vyrůstal s mamkou, a ona tam najednou není. Nechtěl jsem.

Sebral jsem se a vrátil se do kabiny mezi kluky. Nikomu jsem neříkal, co se stalo, nedal jsem nic najevo. Bylo mi tehdy patnáct a už jsem trénoval s juniory, namlouval jsem si tedy, že přes mřížku na helmě mi nikdo nevidí do očí. Sprint, nahrávka, střela, otočit s pukem… Všechno jsem zvládal stejně jako ostatní.

Jen jsem u toho brečel.

Až cestou na ubytovnu do Rybitví jsem se vyzpovídal spoluhráči Martinu Vágnerovi. Byl o pár let starší, o světě toho už věděl víc. Chápal, proč nechci domů. Abych přišel na jiné myšlenky, pozval mě na víkend k sobě do Jaroměře, odkud pocházel. Do Šumperka jsem se vrátil jen na pohřeb. Na první pohřeb, jaký jsem do té doby zažil.

Bylo to zvláštní. Strašně zvláštní.

Seděl jsem vedle otce a cítil prázdnotu. Největší ve chvíli, kdy jsme vstali a proud lidí nám přál upřímnou soustrast. Přišla třeba i spousta mých kamarádů ze základky. Chtěl jsem, aby se tahle procedura co nejrychleji utnula. Ať už jsme pryč a já můžu zase do Pardubic.

Hned ten první trénink v den, kdy mamka umřela, mi pomohl. Těšil jsem se i na každý další. Hokej pro mě byl vším, naplňoval mě, bavil mě, šel mi. Slýchal jsem kolem sebe, že bych jednou mohl hrát v NHL a měl jsem hlavu plnou jenom toho. Nebyla to neúcta k mamce. Její smrt mě vzala, jen jsem naštěstí už jako dítě měl v životě něco, k čemu jsem se mohl upnout. Když už se to mělo stát, když už jsem ji měl ztratit, tak dobře, že jsem byl tak mladý. Tehdy mi ještě úplně nedocházely všechny souvislosti, kdežto kdyby se něco podobného mělo stát teď, vnímal bych to daleko intenzivněji. Jak stárnu, vidím na sobě, jak jsem čím dál citlivější. Teď už si uvědomuju, jak moc mi mamka chybí, což jsem si tehdy nedokázal představit.

Kdo ví, co by se stalo, kdybych nebyl tak zažraný do hokeje. Co bych dělal? Vždyť já nic jiného neměl, všechno jsme vsadili na jedinou kartu.

Spoustě kluků tenhle risk nevyšel, mně ano. Naštěstí.

Přitom ani já jsem nebyl daleko od ohrožení kariéry, dřív než pořádně začala. V sedmnácti na reprezentačním srazu jsem zničehonic začal čůrat krev. Bez jakéhokoliv důvodu. Nepomohl ani týden klidu, potíže se mi pořád vracely a ve vyšetřeních dokola vycházely určité hodnoty špatně. Situace dospěla do stavu, kdy jsem měl jít na biopsii, což je procedura, při níž vám jehlou odeberou kousek ledviny, aby ji mohli prozkoumat. Hrozí ale, že se netrefí do správného místa, a to už bych pak taky třeba nemohl hrát hokej. Přesto jsme tenhle zákrok chtěli risknout, nebylo jiné cesty.

Během pár dnů se ale mé tělo vrátilo do normálu. Jak všechno začalo, tak to i skončilo. Od té doby jsem krev v moči ani jednou jedinkrát neobjevil, nikdy se to nevrátilo.

Ještě, že tak, protože já si ani školu neudělal. Už na základce jsem patřil k horšímu průměru a střední jsem postupně nechal, protože jsem jako šestnáctiletý už trénoval s pardubickým áčkem, což mi dávalo dost zabrat nejen časově. Tehdy jsem tak mimo tréninky nejvíc ze všeho spal na ubytovně. Pánové Martinec se Šejbou, kteří nás měli na starosti, se vždycky při kontrole divili, proč se válím v posteli a nejsem ve škole. Ale já jednoduše potřeboval odpočívat. Do toho jsem dokola slyšel, jak jsem talentovaný, kdo by myslel na školu?

Postupně jsem do ní přestal chodit.

Tedy nejdřív na matiku, což byl zvlášť na ekonomce docela problém. Já na ni zavítal za celý rok přesně čtyřikrát. Třeba jsem i ve škole byl, ale jak měla začít matika, zmizel jsem. Bál jsem se, počítat mi nešlo, radši jsem si vyrazil dát posilovnu. Samozřejmě jsem kvůli tomu měl propadnout a přes léto jsem se tak drtil na opravné zkoušky. Měl jsem pocit, že jsem se fakt učil, ale u komise jsem neprolezl.

Nebo tedy…

Byl se mnou otec a můj agent a já si vzpomínám, jak ředitel otci říkal: „Pane Kindl, my mu to dáme, ale vy nám musíte slíbit, že už se na tuhle školu nikdy nevrátí.“

Tak jsem šel jinam. Tam jsem se ale v podstatě už jen zapsal a ani se tam neukázal. Vzdělání jsem úplně odsunul. Vychovával mě hokej a navíc, rok nato jsem stejně odcházel do kanadské juniorky.

To byla taky věc. Seděl jsem v letadle v poslední řadě a cestou bulel. V slzách jsme se loučili s otcem už na letišti. Přece jen pouštěl svého prvního syna do světa, nikdy předtím jsem takhle daleko, a tak dlouho sám nebyl. Samozřejmě jsem neuměl ani slovo anglicky.

V natěšení z nové kapitoly, která mě má přiblížit NHL, mě ani nenapadlo vzít si s sebou mamky fotku. Jak jsem si ale vybaloval po příletu kufr, byla tam. V rámečku. Otec mi ji tam přidal. Je mi to jasné, přestože jsme se o tom nikdy nebavili. Oba jsme takoví, že emoce dusíme v sobě.

Mamku ale díky němu mám od té doby pořád u sebe na nočním stolku. Jen se na ni podívám a i po těch letech jako bych slyšel: „Ženský musíš vždycky zapírat. Zapírat, zapírat…“

Nevím proč, ale v paměti mi utkvěla zrovna tahle její rada.