Jakub Koreis

Je paráda, být jako hokejista uváděný v nějakém žebříčku, zohledňujícím individuality.

Pokud to zrovna není žebříček srovnávající největší zklamání.

V červnu 2002 mě zvolili v draftu NHL devatenáctého v pořadí. Columbus udělal jedničku z Ricka Nashe, pak následoval třeba Jay Bouwmeester, Alex Sjomin, Chris Higgins. A já.

Devatenáct, to je první kolo. Razítko na úspěšné sportovní dospívání. Potvrzení, že jdete správným směrem. Zase tak moc Čechů výš než já v historii vybraných nebylo.

Akorát že NHL jsem si nikdy nezahrál. Ani jednou. Místo toho jsem už párkrát svoje jméno viděl v těch přehledech největších přehmatů draftu…

Dodnes si přitom vybavuju vodopád radosti, který mi proletěl tělem, jakmile Phoenix oznámil, že bere mě.

Představte si, že se vám v osmnácti splní něco, o čem sníte celý dosavadní život. Přesně tak jsem to měl já ve vteřině, kdy moje jméno na pódiu v torontské hale přečetl Wayne Gretzky.

No ano, nejlepší hokejista historie.

Byl tehdy spolumajitelem Coyotes a už když šel spolu s dalšími lidmi z klubového managementu od svého stolu na pódium, otočil se na mě můj agent s tím, že se mám připravit.

Jinak – mým agentem byl v tu dobu Bobby Orr, pěkně se mi sešli dva z absolutních velikánů tohohle sportu.

Seděl jsem nízko na tribuně na přesně vymezeném místě, natěšený a nervózní. Všechny dojmy se ve mně mísily a visel jsem Gretzkymu na rtech tak konsternovaně, jak celé generace hltaly jeho kouzla s hokejkou.

Řekl moje jméno.

Tedy, ne tak docela, abych byl přesný. Vcelku vtipně ho totiž zkomolil, udělal ze mě něco na způsob Kourelse. Ale to mi bylo fuk. Vždyť on mě chce k sobě do klubu!

Poprvé v životě jsem zažil pocit absolutního štěstí.

Další vzpomínky mám trochu zastřené v mlze, ale vím, že jsem si potřásl rukou s Bobbym, načež jsem se pod schodama podíval nahoru a viděl jsem, jak na mě čeká chlap, který je ztělesněním hokejového božství. Najednou mi to přišlo jako scéna z filmu. Jako něco, co nemůže být skutečné. Došlo mi, že na mě kouká celý stadion, míří na mě televizní kamery a jediné, na co jsem v tu chvíli dokázal myslet, bylo, abych cestou po těch zatracených schodech nezakopnul.

A je to tady. Gretzky mi tiskne ruku, oblékám si dres, přijímám gratulace, slyším slova vítající mě u Coyotes. Buď v klidu, teď se s Waynem budeš potkávat denně na zimáku, říkal jsem si možná. Než jsem si vůbec stihl uvědomit velikost toho okamžiku, už jsem se točil v kole plném rozhovorů a focení pro NHL, na kartičky, do časopisů. Byl jsem v euforii a neskutečně se mi ulevilo, že mám všechno tak rychle za sebou.

Na hotelu jsem hned běžel dát vědět domů tátovi. Mému hokejovému idolu, jehož jsem coby dítě obdivoval, když hrál doma za Plzeň. Tehdy bylo nepředstavitelné volat mobilem z Kanady do Česka, musel jsem přes telefonní kartu z automatu. I internet byl v plenkách, určitě pamatujete, že se vytáčel přes pevnou linku a počítala se každá minuta. Proto táta neměl žádné informace a čekal do noci, než se ozvu, jak jsem dopadl.

„Tati, tak mě vzal devatenáctýho Phoenix,“ říkám mu nadšeně.
„Až devatenáctýho?“ byla jeho první reakce.

To jen ukazuje, že o draftu u nás v těch letech ještě nebylo moc informací a málokdo si uvědomoval, co znamená být zvolený v prvním kole. I já sám jsem naplno vycítil, jakou váhu to má, až když jsem v Americe začal hrát juniorskou soutěž. Bylo to nesporné potvrzení toho, že jsem dobrej. Lepší než ostatní v mém věku.

A já si přitom pořád tak trochu nevěřil.

Místo toho, aby mě tahle skutečnost napumpovala dávkou sebevědomí, měl jsem v sobě pořád spíš úplně zbytečné pochybnosti, jestli vůbec patřím tam, kde jsem se ocitl.

Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, abych cestou po těch zatracených schodech nezakopnul.

Tohle je bohužel moje vlastnost odmalička. Jsem moc přemýšlivý a připouštím si věci, které bych ani nemusel. V té době jsem si opakoval, že draft je jen vstupenka, díky níž se člověk postaví na startovní čáru. Věděl jsem, že je to úspěch, ale zároveň mi bylo jasné, že ještě absolutně nemám vyhráno.

To je samozřejmě všechno pravda, ovšem trocha sebedůvěry by taky neuškodila.

Stačilo si uvědomit, že kluby NHL vás jako teenagera sledují přes sezonu nesčetněkrát, kolikrát o tom ani nevíte. Sbírají si o vás informace nejrůznějšího charakteru, a když vás pak upřednostní před hromadou dalších hráčů, tak na tom přece něco musí být. Vždyť Phoenix v podstatě určil, že jsem devatenáctý nejlepší hokejista světa ve svém ročníku.

Já tohle nedokázal vycítit a využít to ve svůj prospěch.

Vím to až teď, tehdy jsem nic podobného neřešil. Jen jsem začal makat, abych byl ještě lepší.

Nikdy jsem neměl problém s přístupem k tréninku, spíš bych řekl, že jsem dělal víc než ostatní. V létě po draftu mi přišlo, že dřu jako kůň.

Pak jsem přijel na kemp a během několika minut jsem poznal, že to zdaleka nestačí.

Intenzita tréninků, jež jsem tam zažil, byla úplně někde jinde. Místy jsem měl dojem, že normálně nestíhám. Uvědomil jsem si, že jestli tady chci hrát, musím najít někoho, kdo mi ukáže, jak se správně připravit a dokáže mě posunout dál.

Poslali mě do juniorů.

Další léto jsem už absolvoval s kondičním trenérem a odlétal jsem nejlíp připravený, co jsem kdy byl.

Jenže NHL ani nezačala kvůli výluce.

Nejenže tím na rok odpadla šance povolání do prvního týmu, ale ještě se farma nahustila spoustou kluků, kteří by normálně hráli NHL, a nemohlo se ani stát, že někdo jiný půjde nahoru a vám se tak otevře místo v sestavě. Přirozená fluktuace hráčů odpadla.

Pořád mi bylo teprve dvacet. Dokud jsem v systému klubu, je šance se nahoru dostat, říkal jsem si. Konec své první sezony v AHL jsem měl povedený, všichni mě chválili, že klepu na dveře prvního týmu a že mám přijít připravený do příštího kempu.

Až zpětně mi došlo, že právě tady se mi otevřelo okno, kterým jsem mohl do NHL naskočit. Bylo to v mém druhém roce na farmě.
V mé nejhorší sezoně v životě.

Přes léto jsem nabral výbornou fyzičku a na farmu jsem z prvního týmu odcházel jako předposlední útočník. Gretzky, tehdy trenér, s generálním manažerem Mikem Barnettem mi řekli, že mám pokračovat v práci, jakou odvádím, a jakmile se někdo zraní, budu jeden z prvních, kteří půjdou nahoru.

Tak strašně moc jsem tam chtěl.

Vybavuju si, že jsem v tomhle kempu přišel na jeden trénink a na nástěnce visela sestava.
Levé křídlo Shane Doan.
Na centru já.
Pravé křídlo Brett Hull.
Příště to bylo zase jinak, ale v mém jediném přáteláku, který jsem za Phoenix odehrál, jsem chvíli nastupoval právě s Brettem Hullem.

S Brettem Hullem, ty bláho!

To bylo poprvé a naposledy, co jsem v zápase oblékl dres týmu z NHL.