Jakub Nakládal

Nesnáším křivdu a jsem strašně soutěživej.

Fakt. Nedokážu vystát, když něco odporuje mému přesvědčení. Mám to v sobě odmalička, kdy jsem prostě za žádnou cenu nehodlal prohrát. Chtěl jsem být všude první, všechno dělat nejlíp a když se mi to nedařilo, dokázal jsem se seknout a nic se mnou nehnulo.

Jo, já vím. Vím, že jste tohle už slyšeli tolikrát, a hlavně od sportovců, pro které je soutěživost přirozená a důležitá. Ale pro představu, jak extrémně se u mě tahle vlastnost projevuje a prostupuje mým dosavadním životem, může sloužit mistrovství světa do 18 let. V tom věku jde o ohromnou událost. Turnaj, který je určující pro skauty NHL, můj ročník ho navíc v roce 2005 hrál v Plzni. Doma, kde se na vás může podívat rodina, kamarádi. Kdo by tam nechtěl hrát? Já samozřejmě chtěl obrovsky.

Do té doby, než jsem se při nominaci ocitnul jen mezi náhradníky.

Ve chvíli, kdy jsem se podíval na vybranou sestavu, mě zaplavilo naštvání a zklamání. To znamená, že jsem se urazil. V mých očích tohle byla evidentní křivda, rána pro moji hrdost, pro moje extrémně soutěživé ego. Zařekl jsem se, že i kdyby mi snad zavolali, abych přece jen dorazil, pošlu je někam.

A fakt že volali.

Pan Kopřiva, tehdy hlavní trenér, se ozval, že má někdo z beků zdravotní problémy, a proto mě dodatečně povolává. Já mu na to řekl, že nepřijedu. Vymyslel jsem si, že jsem nemocnej nebo tak něco.

Může se to zdát nelogické, protože nakonec bych na tom turnaji, na který jsem se tak těšil, zřejmě opravdu hrál. Jenže já zůstal hrdej a neustoupil jsem ze svého prvotního pocitu, že bylo nefér mě z původní nominace vynechat.

Jednal jsem tak, jak už tolikrát předtím a tolikrát potom.

Tuhle svoji vlastnost ale nakonec považuju za fantastickou, protože v mých očích člověka žene kupředu, pokud se s ní naučí správně pracovat. A já věřím, že jsem se právě tohle postupně naučil. Moje kariéra, vlastně i můj celý dosavadní život, je řetězem dalších podobných situací a rozhodnutí. Ne vždycky asi pro moje okolí pochopitelných, pokud mě někdo dobře nezná. Však jsem taky kolikrát narazil a ve finále i skončil hokejovou kariéru dřív, než bych býval mohl.

Zároveň jsem si díky své povaze dokázal splnit dětské sny. Jako hráč, který nehrál na zmíněném mistrovství světa osmnáctek ani na šampionátu juniorů a netýkal se ho draft, jsem se přece jen dostal do NHL a zažil s národním týmem nádherné okamžiky na těch největších turnajích.

Můžu se na sebe každé ráno podívat do zrcadla s tím, že nelituju jediného svého rozhodnutí.

No, dobře… V jedné situaci bych se přece jen zpětně zachoval jinak. Tehdy už jsem to se svojí tvrdohlavostí přehnal.

Když mi po prvním roce v Calgary navzdory několika příslibům neprodloužili smlouvu a já si odmítal připustit, že bych snad v NHL neměl pokračovat dál, nechal jsem svoje ego zastínit všechno ostatní, i potřeby mých nejbližších. Nechtělo se mi nejlepší ligu světa opouštět s tím, že jsem si v ní odbyl část sezony, mám odškrtnuto a můžu jít dál. Já byl přesvědčený, že jsem dost dobrý na to, abych tam ještě něco odehrál.

Navíc co si budeme povídat. Život, kdy cestujete po nejlepších hotelech a restauracích Ameriky, do klubu v Los Angeles na koncert Jay-Zho váš tým vyhazovači pouštějí bočním vchodem okolo dlouhatánské fronty, a ještě si s vámi plácnou, na to se zvyká krásně. To vás pohltí. Mě tedy rozhodně.

Přestože jsem tehdy ještě na přelomu září a října během Světového poháru 2016, kdy už byly v Evropě rozběhnuté soutěže, neměl z Ameriky nic, pořád jsem si trval na svém. Dál jsem se za každou cenu upínal k vidině NHL a odmítnul třeba i velkorysou nabídku Kazaně, špičkového klubu KHL.

Byl to risk. Zbytečný risk.

Ne kvůli mně, kvůli mé kariéře. Dostal jsem se přece jen do pozice, kdy by mě dřív nebo později nějaký dobrý evropský tým vzal. Problém byl v tom, že jsme už měli malého Kubíka a čekali jsme druhého syna Alexe, manželka byla v rizikovém těhotenství a já to stále tlačil přes závit, aniž bychom věděli, kde na druhé straně světa od domova budeme bydlet.

Což o to, já nakonec podepsal Carolinu. Ale úplně zbytečně. Pro trenéra jsem byl nikdo, ten ani nevěděl, že v týmu jsem. Dostal jsem tam tři zápasy, jinak jsem seděl na tribuně. Nebylo tak těžké vycítit, že se mnou dál nepočítají a s mojí minimální smlouvou se nebudou rozpakovat poslat mě na farmu. A toho už jsme si rok předtím užili dost. Ani rodině se tam nelíbilo, když tedy doktor mé ženě řekl, že má posledních čtrnáct dní na cestu letadlem, jinak že by ji už nemusela dát, bylo rozhodnuto.

Při přestupu v Londýně ale manželka začala krvácet.

Bylo jí fakt mizerně. Mysleli jsme si, že už nedoletíme. Nakonec vyštrachala poslední zbytky sil, do Česka to zvládla a náš druhý syn se po čase narodil v pořádku. Ale asi si dovedete představit, co se mi honilo hlavou v tom letadle. Jak jsem si říkal, že jsem blbej, že jsem to přehnal, když jsem sobecky řešil jenom sám sebe. A že se mi to může vymstít na tom nejcennějším.

Tehdy, na prahu třicítky, jsem si naplno uvědomil, že už nemám zodpovědnost jen za sebe a že odteď bude třeba občas i uhnout ze svého maximalismu s ohledem na rodinu.

Protože předtím to dlouho bylo jen o mně. O urputné snaze dokázat všem, kdo se mnou v mých očích nejednali fér nebo mi nevěřili, jak moc se ve mně pletli.