Jakub Novotný

Dnes už si to přiznám. Jako volejbalista jsem musel mít všechno rychle, nejlíp hned. Byl jsem strašně netrpělivej, lehce netaktní a chtěl pořád vyhrávat. Dřív mi tohle chování přišlo úplně v pohodě.

Asi to nepůsobilo dobře a už chápu, proč to části okolí vadilo. Jsou okamžiky, kdy mě to samé brzdí i dnes, ale už si to aspoň uvědomuju a pracuju na tom. Dal jsem si na čas, než mi došlo, že úspěchy neexistují bez pádů, že právě prohry vytvářejí základ k dalším vzestupům. I tak mi to v průměru celkem vycházelo, většinu z dvanácti let kariéry jsem prožil ve Francii, v Itálii a v Polsku. Obvykle k tomu patřilo skoro jisté místo v nároďáku, s nímž se nám v roce 2004 povedlo vyhrát Evropskou ligu. Už o rok dřív jsme navíc byli čtvrtí ve Světové lize. V dresu Belchatowa, jednoho z nejlepších klubů v Evropě, jsem pak získal dva polské tituly a dva bronzy v Lize mistrů.

Tohle viděli všichni, ale já vnímal i něco jiného.

Pozice profesionálního sportovce mi zajišťovala relativně bezstarostný život, který skončil před čtyřmi lety. A řeknu vám, dřív jsem vůbec netušil, jak dobře jsem se měl.

Je to taková zlatá klec. Obklopí vás bublina, kde jste posuzováni jako zboží na trhu a záleží jen na vás, jestli na tu hru přistoupíte. Šel jsem do toho a přizpůsobil se situaci. Když jsem měl plat deset tisíc eur za sezonu, chtěl jsem dvacet. Pak padesát, sto, pořád víc a víc. K tomu zajištěné bydlení a auto.

Není to samozřejmě žádná sranda, musíte obětovat hodně času a úsilí, abyste si udrželi nadprůměrnou úroveň. Pak dostanete šanci ve velkém klubu, kde je potřeba mít kromě všeho zmíněného i zodpovědnost, s níž zvládnete každodenní boj o místo. V cizině jsem obstál proti velké konkurenci a neustále musel potvrzovat sobě i okolí, že tam patřím. Venku o vás nestojí, pokud zahrajete dobře jeden zápas a další dva průměrně. Každý, kdo tomu rozumí, očekává, že si sami nastavíte vysokou laťku.

Musíte se s tím poprat. Každý den, každý měsíc, každou sezonu. Jinak nazdar.

To odděluje průměr od elity a ukazujete tím ostatním, že má smysl se o vás rvát. Jde o nejtěžší úkol pro každého sportovce. Je to únavné, ale zvládl jsem to, protože mě bavilo hrát a hlavně vyhrávat. Brzy jsem zjistil, že dobrý hráč je v kolektivním sportu nedostatkové zboží. Došlo mi, že do této skupiny patřím a že se vždy někde uchytím. Žil jsem s pocitem, že pokud se mi nebude dařit nebo mi nebudou vyhovovat podmínky, půjdu jinam.

Takhle jsem si nastavil hlavu a vycházelo to.

Vedení klubů mi tolerovalo dost vrtochů, nespokojenost s blbostmi. Jako hráč jsem řešil, jestli na zápas poletím letadlem nebo pojedu jen autobusem, měl jsem často svoji pravdu, nelíbila se mi třeba barva dresů a dal to najevo. Jednou jsem chtěl mít v kontraktu zajištěny čisté peníze. Klub to zařídil, speciálně kvůli mně vytvořil společnost, přes kterou výdělek danil, aby to šlo, jak jsem požadoval. Absolutně jsem neřešil, kolik práce ostatních lidí se za vším skrývá. Mé vidění světa bylo černobílé, ale všichni to brali, věděli, že navzdory občasné rozmazlenosti udělám v zápase maximum pro úspěch.

Vše jsem posuzoval podle sebe, což nejlíp ukazoval každodenní režim. Dokud jsem neměl rodinu, vzbudil jsem se v devět a hodil do sebe rychlou snídani. Trénink začínal v deset a já dorazil do haly nejdřív patnáct minut před ním. Po dvou hodinách práce jsem se těšil na oběd, měl jsem prachy a mohl si vybrat, do jaké restaurace půjdu. Hodně rychle jsem si díky angažmá v Itálii zvykl na dvouhodinovou siestu, takže jsem odpoledne kopíroval ranní režim. Spánek, trénink, jídlo, volno.

Tohle je zlatá klec v praxi, den za dnem mimo běžnou realitu.

Táta mi vždycky říkal, že pokud jsem nestál poctivou frontu v čekárně u doktora, nevím, o čem je život. Měl pravdu, já si fakt nepamatuju, že bych to jako hráč zažil. Když jsem si v Polsku zranil koleno, stačilo pár telefonátů a za dva dny mě v Itálii operoval specialista. Vidím, že je to extrém. Máma nedávno musela čekat dva týdny, než se jí povedlo dostat k lékaři, aby se jí podíval na bolavou kyčel.

Sám se někdy divím tomu, že prostředí umožňuje sportovcům rozmazlenost. Jenže je to logické. Lidé okolo ví, že když podáte potřebný výkon, vytěží z toho všichni. Takže ty se soustřeď a my zařídíme to ostatní. A fanoušci zase chtějí vidět výkony a zábavu, k tomu jim na hřišti sloužíte, zaplatili za to.

Dobří hráči brzy pochopí, že jim ostatní nadbíhají, a umějí využít situace. V mých očích je to parádní práce, ale ještě důležitější je uvědomit si, že se to jednoho dne změní.

Pokud jste v kolotoči moc dlouho, čeká vás mnohem složitější skok do reality. Přestanou vás obskakovat, zvýší se povinnosti. Možná to vypadá, že nad profesionálním sportem trochu ohrnuju nos, ale je to naopak a nedivím se, že se řada lidí snaží vydržet co nejdéle. Chápu to, pokud tomu odpovídá jejich výkonnost, jako třeba u mého kamaráda Lubomíra Staňka, který může hrát i ve dvaačtyřiceti letech extraligu.

Proto bych každému sportovci rád vzkázal: Važte si každého dne kariéry. To, co máte teď, je fakt super.

Až to skončí, nový život vás překvapí.