Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Ten tříkilometrový okruh se dal obyčejně na pohodu zvládnout do patnácti minut.
Já ho běžel půl hodiny.
Každý krok představoval nesnesitelnou bolest. Každý krok mi příšerně bodal do zad.
Něco se mi zablokovalo, říkal jsem si. Nebude to nic vážného, proč by taky mělo? Kanoisti - a kajakáři obecně - dost posilují, jede se celý rok. Je to nedílná součást tréninku. Síla je základ, díky němuž vůbec můžete v našem sportu pomýšlet na úspěch. A každou chvíli vás něco bolí, taky jsem to tentokrát asi při nějakém cviku přehnal.
Někdy jsem se po posilovně šel vypádlovat na trenažér, jindy jsem se raději proběhnul. Tak holt jen tentokrát nebyl běh dobrý nápad, myslel jsem si.
Absolutně mě nenapadlo, že tohle je jen začátek. Začátek daleko větších a vleklých bolestí. Bolestí, které se kdykoliv mohou objevit i dnes a trápí mě, pokud neodhadnu míru zátěže.
Tehdy v říjnu 2012 mi bylo devatenáct a od mého přestupu do Dukly už to byl skoro rok.
Předchozích pár týdnů mi připadalo, že jsem postupně víc a víc unavený z každého tréninku. Fajn, prostě jen hodně trénuju. Moje tělo si musí na tu zvýšenou intenzitu postupně zvyknout. Nešlo o nic závažného, jen únava a bolest svalů se staly mojí každodenní součástí.
Ale stejně… Bylo to divné mně i mému okolí.
Slýchal jsem, že jsem ufňukan a lenoch. Ostatní kluci takhle unavení nebyli, v jejich očích jsem se tak stával ukňouraným mladíčkem, který toho moc nezvládne a pořád si stěžuje na únavu a bolesti. Ani trenér moje poznámky o celkové rozbolavělosti nedokázal přijmout. Měl ze mě srandu.
Od toho říjnového běhu se ale bolesti stupňovaly, rozšiřovaly se do dalších částí těla. Šly po kloubech, které mi otékaly. Nejdřív kolena, potom zápěstí.
Náš fyzioterapeut mě poslal na vyšetření, a když se mi vrátily výsledky, to, co v nich stálo, byl šok.
Pro mě. Pro všechny okolo. Legrácky najednou nebyly na místě. Nikdo nevěděl, jak se mnou teď mluvit. Co mi říct. Jak všechno komunikovat. To je asi taková naše česká vlastnost.
„Srandičky si dělat umíme, ale ve chvíli, kdy se děje něco vážného, neumíme to zpracovat. Nevíme, co máme říkat a jak reagovat. Je pro nás v tu chvíli složité někoho podržet a podpořit,“ napsal mi trenér v smsce.
Přesně to vystihl.
CRP.
Asi víte, co ta hodnota značí, určitě vám ji někdy u doktora měřili. Pozná se podle ní velikost zánětu v těle. Když je člověk nemocný, třeba s chřipkou, má ji klidně přes 30.
Mně v době, kdy jsem po prvních vyšetřeních začal kolovat po lékařích, vycházela stovka. A nikdo nevěděl proč. Z čeho to plyne.
Tehdejší týdny nejistoty byly tak frustrující… Vzpomínám na tu řadu doktorů, na výrazy v jejich obličejích. Tápání, když nevěděli, co se mnou.
Na tu spoustu vyšetření.
Na hromady léků, které jsem polykal ve velkých dávkách. Všechno protizánětlivé či zmírňující bolest. Ze dne na den se ze mě stal feťák.
Hned po výběhu, kdy jsem sotva dopajdal ty tři kilometry zpátky na loděnici, mi dělalo potíže už jenom chodit. Do té doby jsem nic podobného nezažil. Normálně mi trasa ze Smíchova do Dejvic na ubytovnu trvala čtyřicet minut, tentokrát jsem skoro nedokázal dojít s taškou na tramvaj. Nemohl jsem pořádně udělat krok, natož abych tramvaj doběhl. Měl jsem problém unést i tu tašku. Cesta se natáhla skoro na dvě hodiny.
Na ubytovně jsem padnul na postel. Můj spolubydlící atlet u sebe měl lék proti bolesti, ten mi píchnul, čímž mi ulevil. Mohl jsem aspoň vstát, dojít si na záchod, umýt se. Tedy něco, co bych – bez přehánění – jinak nedokázal.
Další den se náš fyzioterapeut snažil mi bolavá místa uvolnit, rozmasírovat, ale vůbec to nepomáhalo. Tím začalo putování po doktorech a ládování se léky.
Moje CRP ovšem ani přesto neklesalo, nic se neměnilo. Dostal jsem se tak na Albertov do ústavu revmatologie, na další krevní testy. To z nich se konečně určila diagnóza.
Diagnóza, která přišla jako facka zezadu.
HLA-B27.
Jinak taky ankylozující spondylitida neboli Bechtěrev. Chronická, nevyléčitelná nemoc.
Bylo mi řečeno, že ji v určité formě má v těle každý, jen u někoho propukne a u někoho ne. Jde o nepřiměřenou reakci organismu na infekci, která vyvolá v těle zánět napadených tkání. Určitou roli hraje dědičnost, třeba mojí mamce následně vyšetření objevilo látky na nemoc upozorňující, nicméně se u ní neprojevila.
Bechtěrev prý častěji propuká u mužů ve věku od osmnácti do třiceti let a nejprve se projevuje bolestmi v dolní části zad mezi křížovou kostí a pánví.
Přesně. Právě tam jsem cítil, jako by mě někdo při každém kroku dloubal šroubovákem.
Třeba za to mohla celková zátěž. Třeba ta spousta let sportování. Třeba stres v novém prostředí. Kdo ví. Koho by ale napadlo, že z jakéhokoliv důvodu se u mě projeví nemoc, kterou trpí procento populace.
U někoho vede k celkové paralýze těla. Ta nejhorší forma znamená, že se ti ohýbá páteř, tuhne ti, srůstá. To všechno za ohromných bolestí. Bál jsem se, že to bude i můj případ. Bylo šílené ráno se probudit, chtít vstát a muset na takhle banální pohyb vynaložit spoustu úsilí. A když už jsem se nakonec postavil, zůstával jsem celý zkroucený, nemohl jsem se narovnat, protáhnout, rozhýbat… Nefungovalo nic, na co jsem byl díky sportu zvyklý.
Znáš své tělo, nějak na něj reaguješ a najednou se dostaneš do stavu, kdy vůbec nevíš, jak z toho ven. Ohromná bolest, divné pocity, tělo v různých zatuhlých pozicích.
U někoho se však Bechtěrev objeví a po třech čtyřech měsících akutní fáze zase odezní.
To byl i můj případ.
Od lékařů jsem ale nejprve i tak uslyšel, že bych měl skončit s vrcholovým sportem. Co tahle informace v ordinaci zazněla, ještě jsem se držel. Doma o samotě jsem to ale pustil. Rozbrečel jsem se.
Vždyť se mi zbortil svět.
Bylo mi devatenáct. Dostal jsem se do Dukly, což znamenalo, že mám na to, něco dokázat. Měl jsem své cíle, touhu něco za sebou ve sportu zanechat.
Tahle rána mě ale v první chvíli obrovsky sundala.
U toho jsem však nezůstal. Uvědomil jsem si, že informaci, že už nesmím sportovat, zkrátka nepřijmu.
Zjistil jsem si fakta, tím nejdůležitějším bylo, že Bechtěrev není smrtelná nemoc.
Fajn, tak s tím holt budu žít. A třeba to přejde. Nasadil jsem si do hlavy, že to prostě vymarodím, že to odezní. Nepřipustil jsem si, že by mě to mělo zbrzdit. Já to zvládnu.
Moje tělo to zvládne.
Tahle víra se mě drží dodnes.
Víra, která ze mě udělala profesionálního sportovce. Víra v to, k čemu jsem se upnul.
Víra ve start na olympiádě, na níž se nezměnilo vůbec nic.
Na Duklu jsem se dostal na podzim 2011. Byl to splněný sen kluka z Nymburka. Kluka, který už najednou nebydlel s maminkou, ale musel si poradit sám v Praze na ubytovně a dojížděl domů jen o víkendech. Kluka, který za něco, co ho baví, najednou dostával peníze.
Kluka, který do té doby trénoval pouze jednou denně, což se teď zdvojnásobilo. Do toho škola, velkoměsto… Bylo toho tolik nového.
Kluka, kterého kdysi k pádlování přivedla mamka, protože viděla, že odmalička rád blbne s kamarády venku a je plný energie, vrací se jí často potlučený a odřený, protože zrovna někoho napadlo sjíždět na inlajnech schody.
Zkoušel jsem basket, tenis, ani jedno mě moc nenaplňovalo. O kanoistickém oddílu jsem si nejdřív myslel, že to je jen nějaké ježdění na lodičkách, ale mamka, která sama jako malá pádlovala, mě přesvědčila a dostal jsem se k trenéru Fuksovi, který dodnes vede i své dva syny, nejúspěšnější rychlostní kanoisty v Česku. Po prvním půlroce, kdy jsem se zrovna moc nepředřel a skoro každý závod jsem se prásknul, mě to neskutečně chytilo a od další sezony už jsem jezdil rovnou velká finále.
Předhánělo se nás pár kluků, z nichž jeden byl i Pepa Dostál. Dodnes můj soupeř i kolega v lodi.
Pádlování se stalo mým životem, měl jsem výsledky i své jasné cíle, které se mi postupně dařilo naplňovat.
A najednou jsem jel domů s tím, že musím mamce říct, že mám nějaký problém a žádný lékař neví, co s ním.
Právě mamka mi tehdy nejvíce pomohla.
Třeba jsem si jen sednul do vany, abych se vykoupal, a už jsem jednoduše nemohl vylézt. Ona mě pak tahala, pomáhala mi s obsluhou.
Během těch týdnů nejistoty jsem si naplno uvědomil, jak cenné je zdraví. Jak to musí být složité pro někoho na vozíku.
Jak moc chci sportovat.
To mamka se mnou jezdila po doktorech. Když to bylo na hraně, vozila mě v Nymburku na pohotovost, kde mi museli píchat léky proti bolesti. Hlavně díky ní jsem vše zvládnul, byla mi oporou, přestože jsem byl v tu chvíli velmi nepříjemný. Měl jsem velké výkyvy nálad. Ona to snášela, trpělivě se mnou dál vše prožívala, přestože měla svých starostí nad hlavu.
S tátou se rozvedli, když jsem byl malý, nestýkám se s ním. Mamka mě vychovala, nasměrovala a v tuhle chvíli i udržela moji víru ve vlastní sny.
Podržela mě i Dukla, konkrétně trenér a šéftrenér. Přestože jsem tu byl stále nováčkem bez jakýchkoliv výsledků a nikdo nevěděl, co se mnou.
Mohli mě vyhodit a nikdo by proti tomu nemohl nic namítnout. Oni mi namísto toho řekli, ať jsem v klidu a soustředím se na to, abych se uzdravil. Nijak na mě netlačili, i plat mi dál běžel.
Tím na Dukle ukázali, že ve mě věří. Dali mi naději, že se budu moci vrátit.
Měl jsem mamku, která při mně stála. A měl jsem trenéra, který mi dal prostor, abych se mohl soustředit jen na to, jak se dostat zpátky do formy.
Únor roku 2013. Už jsou to čtyři měsíce.
Čtyři měsíce od bolestí, kdy jsem nemohl vstát a se sebezapřením jsem se dokázal odšourat sotva pár kroků.
Pár kroků s pocitem šroubováku zabodnutého v zádech.
Byly dny, kdy jsem potřeboval berle. Dny, kdy mě musela mamka vytáhnout a postavit na nohy. V únoru 2013 už se můj stav ale natolik zlepšil, že zase začínám trénovat. A paradoxně jediné, co zpočátku mohu dělat, je pádlování. Zvládnu usednout do kajaku a jet. Je to vysvobození, můžu dělat to, co mám rád. Můžu se alespoň nějak hýbat.
Denně si přidám pár kilometrů na vodě. Denně se snažím o kousek víc a líp makat. Denně je tam pro mě více naděje, že zvládnu další sezonu.
Vím, že za několik týdnů bude kontrolní závod, který mi umožní kvalifikovat se na světové závody.
Já to zvládnu. Moje tělo to zvládne. Tahle myšlenka mě drží. Chci tak moc pokračovat, svého snu se nevzdám.
Chci na olympiádu, chci závodit se světovou konkurencí.
Trvalo rok, než jsem se dostal zpět do formy, jakou jsem měl před vypuknutím nemoci. Rok jsem zase získával sílu, stejný pocit na vodě, ale i možnosti zátěže v tréninku. Na začátku jsem zhubnul osm kilo, nabrat zpátky fyzičku bylo těžké. Musel jsem postupovat opatrně, víc se pozorovat. Na vodě jsem se spíš jen tak plácal, až postupně jsem navyšoval dávky.
Dalšího půl roku trvalo, než první vlna bolestí odezněla úplně. Dokonce i ukazováček na levé ruce, který zůstával oteklý několik měsíců, se vrátil do normálu.
Jednou z možností léčby je pravidelné cvičení určitých cviků. Zakázaný mám třeba hluboký předklon, přitom jsem přišel na to, že ten zrovna musím dělat kvůli protažení nohou a hodně mi ulevuje. I tak jsem kompletně změnil posilování, vyměnil jsem cviky. Opustil jsem proces nabírání síly přes maximálky. Necvičím vyloženě kulturistické cviky jako dřív, nemůžu dělat nadhozy, mrtvý tah, benč. Používám více jednoručky. Moje maximální síla teď kvůli rokům odlišného tréninku vyloženě na míru není taková jako kdysi, ale o to víc se cítím pevnější, kompaktnější. Mé nemoci taky nedělají dobře otřesy, proto jsem přestal běhat. Místo toho se soustředím na cyklické sporty. Hodně plavu, jezdím na kole nebo na běžkách.
Přidával jsem takhle jednu aktivitu po druhé a postupně se tak přibližoval prvním kontrolním závodům.
Moje nemoc přichází ve vlnách.
Když jsem zjišťoval, jak se dá léčit, nabídli mi lékaři bioléčbu. Poté co jsem si zjistil, co to všechno obnáší, jsem ale odmítl.
A tak čekám, kdy to zase přijde. Nedá se to odhadnout, nikdo to neumí říct. Nikdo neví, co bude.
Mamka se mě dodnes často ptá: „Hlídáš se? Dáváš na sebe pozor?“ A já vždycky odpovídám: „Hele, mami, nehlídám. Já prostě nevím, kdy to přijde!“
Člověk zkrátka neví, kdy se něco zlomí a nemoc najednou zase propukne.
Tahle nejistota samozřejmě dost ovlivňuje trénink, závody i moje obsazení v posádkách. Nemoc se totiž podruhé vrátila. Projevila se neustálými blokacemi zad a žeber, bolela mě oblast křížové kosti. Další záchvaty následovaly i na menších kloubech, jako jsou prsty u rukou, zápěstí, kotníky, ale i koleno. Putuje to. Mám dojem, že už mi zbývají jen dva prsty, ve kterých jsem neměl opravdu pořádný zánět.
A pořádný znamená, že vám oteče celý prst a je pak problematické sevřít pěst, špatně se potom drží pádlo.
Naštěstí se to projevilo vždy u jednoho či dvou prstů, nějak jsem tedy zvládnul i s tímhle závodit.
Ona totiž nebyla sezona, kdy bych neměl nějaký problém, byť třeba jen oteklé prsty nebo lehkou bolest kotníků.
Tak velké bolesti jako u té první ataky už jsem nezažil. Nemoc se přesto vždy po nějakém čase ozvala a připomněla mi, že na sebe mám být opatrný. Více se vnímat. Po druhé vlně jsem díky tomu začal pozorovat, kdy je moje tělo na hraně, kdy už to chce pauzu. A naopak, když mělo být po sezoně volno šest týdnů, nemohl jsem si ho dát. Pádlování v tu chvíli vyměním za kolo, rád se párkrát za rok lehce proběhnu s přítelkyní. Kdybych měl více času, bavilo by mě i lezení. Poslední dva roky taky občas chodím ke kamarádovi do dílny.
Je to velká terapie a mentální hygiena.
Na kvalifikaci do olympijského Ria 2016 jsem se vyloženě těšil.
Po sezoně 2013, kdy jsem po návratu paradoxně dokázal závodit lépe než dříve, jsem naplno pokračoval v tréninku i další dva roky.
Následovalo zklamání a demotivace.
Moje nemoc ovlivňovala myšlení mého okolí a hlavně závodníků, kteří by se mnou měli usednout do jedné lodi. Ve vzduchu rezonovalo: „Co budeme dělat, když se zase něco stane a bude se mu opakovat záchvat nemoci?“ Pro okolí jsem byl jako časovaná bomba, u níž nikdo neví, kdy bouchne.
Hodně jsem trénoval. Cítil jsem se ve skvělé formě. Ale sám jsem zároveň chápal obavy ostatních. Vždyť ani já sám jsem nevěděl, co a kdy se stane.
Kluci v K4 byli hájení, protože v roce 2014 dokázali překonat světový rekord, do čtyráku jsem tedy v době kvalifikace na olympiádu neusedl. Jezdil jsem s Kubou Zavřelem debla, kde jsme měli medaili ze závodů U23, ale olympiádu jsme si nevyjeli.
Sám jsem přitom měl výbornou výkonnost na to, abych seděl i ve čtyráku. Vyhrál jsem tou dobou v Česku nominační závod do K4 na 1000 metrů, který nejel náš nejlepší singlíř Pepa Dostál. Bohužel ani s tímto výsledkem se mi nepovedlo probojovat se do K4. Po dlouhém testování na třech závodech Světového poháru, které nedopadlo v můj prospěch, jsem se položil.
Neměl jsem najednou motivaci.
Vyhrál jsem v Čechách, a stejně nejedu na olympiádu. Na třetím svěťáku jsem zajel nejlepší výsledek na singlu, co jsem kdy jel. Byl jsem druhý v áčku za Pepou Dostálem… Nic nestačilo.
A přitom jsem se nemohl na všechno vybodnout, protože jsem zároveň do Ria jel jako náhradník, kdyby někdo z kluků nemohl závodit.
Neměl jsem tam úplně dobře zařízenou akreditaci, dostat se na závodiště a do depa byl velký problém. Přitom jsem každý den musel být připravený. Každý den jsem se musel rozjet a potom čekat.
Když před závodem skutečně Dan Havel, jeden z K4, onemocněl a přede mnou se tak otevřela naděje přece jen na olympijských hrách startovat, cítil jsem, že takhle to nechci.
Podvědomě jsem věděl, že do té lodi nepatřím. Skoro jsem se modlil, aby byl Dan zdravý a já nemusel nastoupit. Psychicky ani fyzicky jsem se necítil na to, abych zaujal jeho místo. Tohle není ten závod, ve kterém chci na olympiádě startovat.
Dan se nakonec dal do pořádku. A já byl rád, že to tak dopadlo.
I přes zklamání z kvalifikace do Ria jsem se rozhodl u pádlování zůstat.
A ještě že tak. Hned další rok jsme s kolegy z K2 a K4 dosáhli krásného úspěchu na mistrovství světa, které se pořádalo po 59 letech u nás v Česku.
Dvakrát to cinklo, dvě bronzové medaile.
Připadlo mi, že od teď už jsem zase v těch správných kolejích, teď už mám všechny těžkosti za sebou a můžu se upnout k cíli, který jsem si kdysi vysnil.
To jsem ovšem nevěděl, co přijde na podzim. Netušil jsem, že moje nemoc bude chodit v pětiletkách.
Na začátku listopadu 2017 jsme odjeli na soustředění do Japonska, už před tím mě začal bolet levý loket. Samotný let a tlak v letadle tomu asi moc nepomohly. Hned druhý den, kdy jsem měl vylézt z depa s lodí, jsem cítil, že je něco hodně špatně. Pádlovat už prostě nešlo. Na vodu jsem už nešel.
Naštěstí jsem tam měl kolo a mohl jsem alespoň něco dělat, ale vše se strašně rychle zhoršovalo. Další dny jsem ruku už nemohl ani natáhnout, ani pokrčit. Bylo to tu zas.
V místní nemocnici mi po vyšetření řekli, že to je jen tenisový loket.
Hned po příletu domů jsem tak s neblahým tušením šel k doktorovi a shodou okolností jsem se dostal ke Káje Bílkové, dnes Velebové, která kombinuje čínskou a tradiční medicínu. Všechna vyšetření u ní probíhají nejlepšími metodami západní medicíny, ale léčba potom za pomoci čínských bylin. Dříve jsem na podzim nasazoval wobenzymovou kúru, kterou jsem tak vyměnil za směs zacílenou přímo na můj problém, kterou mi vytváří Kája.
To mi velmi pomáhá.
Dát se po Japonsku dohromady mi přesto trvalo dva měsíce. Od té doby najisto vím, že pokud se děje něco, co by mohlo mít souvislost s mojí nemocí, klidně i na soustředění, okamžitě kupuju letenku domů a pospíchám hned za Kájou, která už přesně ví, co má dělat. Díky tomu se čas mé léčby postupně zkracuje. Kája mě ušetřila ohromných bolestí a byla schopna dobře nastavit proces rychlejšího ústupu projevů nemoci.
Po sezoně 2018, kdy moje nemoc hodně ovlivnila naše výsledky na deblu s Danem Havlem, nám i v dalších letech vždy o několik setin unikaly potřebné výsledky a nakonec i kvalifikace do olympijského Tokia.
Nato se objevil covid a závodilo se tak jen v Česku.
Celá moje kariéra, snažení, návraty, všechno jako by přestalo dávat smysl. Zůstal mi jen trénink bez jednoznačné vidiny.
Přesto jsem si řekl, že to nepoložím. Ještě ne.
Hned v roce 2021 usedl Radek Šlouf po příjezdu z olympiády ještě do K4 se mnou, Danem Havlem a Honzou Vorlem a na mistrovství světa se nám podařilo získat bronzovou medaili.
Ještě není nic ztraceného.
Bude to deset let od prvního záchvatu mé nemoci.
Deset let, kdy jsem závodník Dukly, účastník mistrovství světa a Evropy, ale taky člověk, který nikdy neví, jestli mu jeho tělo už druhý den ráno neřekne, že je konec.
Podvědomě se děsím toho, co jsem si sám nazval Bechtěrevova pětiletka. Toho, že teď někdy by se moje problémy a bolesti měly zase ve větší míře projevit, jako tehdy v Japonsku. Nechci si to připustit, nehodlám něco přivolávat, ale lékařská fakta mluví o tom, že počítat musím se vším.
Svou nemoc mám zjištěnou v krvi, ale podle diagnostikování ze zánětů a míst projevů jsem na jejím nejnižším projevu. Alespoň takto jsem to pochopil po všech vyšetřeních, která už jsem absolvoval.
A tak žiju naplno, dokud můžu.
Snažím se jíst zdravě, ale nijak se neomezuji, neberu žádné doplňky stravy.
Prostě… Jedu, jak se dá.
Nemoc mi do hlavy usadila myšlenku, jak to bude s dětmi, protože možnost dědičnosti není něco, co beru na lehkou váhu. A i když Bechtěrev nepostihne moje děti, stále mohou být přenašeči do dalších generací. Přesto děti chci, i kvůli nim jsem tehdy odmítl bioléčbu, která představuje právě v tomhle ohledu riziko. Jen mi tohle všechno běhá hlavou, když přemýšlím, co bude dál.
Jestli jsem se ale něco díky své nemoci naučil, tak i přes zklamání a neúspěchy vnímat tady a teď.
Na vodě, když mi pod lodí ubíhají další metry.
U kamaráda v dílně, kde jsem dostal možnost pracovat se dřevem, vyrábět nábytek, ale i takové věci, jako je umělé kluziště. Kde můžu vypnout, soustředit své myšlenky jinak, vyčistit si hlavu. Navíc i vím, jak těžce se vydělávají peníze.
Pokaždé ve chvíli, kdy si uvědomím, jaké mám štěstí, že přes všechny problémy můžu dál být profesionálním sportovcem s poměrně úspěšnou kariérou.
Jsem vděčný. Svým blízkým, svému klubu i své touze, která mě žene stále dál.
Protože já se na tu olympiádu nakonec dostanu.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází