Jakub Špicar

Ten tříkilometrový okruh se dal obyčejně na pohodu zvládnout do patnácti minut.

Já ho běžel půl hodiny.

Každý krok představoval nesnesitelnou bolest. Každý krok mi příšerně bodal do zad.

Něco se mi zablokovalo, říkal jsem si. Nebude to nic vážného, proč by taky mělo? Kanoisti - a kajakáři obecně - dost posilují, jede se celý rok. Je to nedílná součást tréninku. Síla je základ, díky němuž vůbec můžete v našem sportu pomýšlet na úspěch. A každou chvíli vás něco bolí, taky jsem to tentokrát asi při nějakém cviku přehnal.

Někdy jsem se po posilovně šel vypádlovat na trenažér, jindy jsem se raději proběhnul. Tak holt jen tentokrát nebyl běh dobrý nápad, myslel jsem si.

Absolutně mě nenapadlo, že tohle je jen začátek. Začátek daleko větších a vleklých bolestí. Bolestí, které se kdykoliv mohou objevit i dnes a trápí mě, pokud neodhadnu míru zátěže.

Tehdy v říjnu 2012 mi bylo devatenáct a od mého přestupu do Dukly už to byl skoro rok.

Předchozích pár týdnů mi připadalo, že jsem postupně víc a víc unavený z každého tréninku. Fajn, prostě jen hodně trénuju. Moje tělo si musí na tu zvýšenou intenzitu postupně zvyknout. Nešlo o nic závažného, jen únava a bolest svalů se staly mojí každodenní součástí.

Ale stejně… Bylo to divné mně i mému okolí.

Slýchal jsem, že jsem ufňukan a lenoch. Ostatní kluci takhle unavení nebyli, v jejich očích jsem se tak stával ukňouraným mladíčkem, který toho moc nezvládne a pořád si stěžuje na únavu a bolesti. Ani trenér moje poznámky o celkové rozbolavělosti nedokázal přijmout. Měl ze mě srandu.

Od toho říjnového běhu se ale bolesti stupňovaly, rozšiřovaly se do dalších částí těla. Šly po kloubech, které mi otékaly. Nejdřív kolena, potom zápěstí. 

Náš fyzioterapeut mě poslal na vyšetření, a když se mi vrátily výsledky, to, co v nich stálo, byl šok.

Pro mě. Pro všechny okolo. Legrácky najednou nebyly na místě. Nikdo nevěděl, jak se mnou teď mluvit. Co mi říct. Jak všechno komunikovat. To je asi taková naše česká vlastnost.

„Srandičky si dělat umíme, ale ve chvíli, kdy se děje něco vážného, neumíme to zpracovat. Nevíme, co máme říkat a jak reagovat. Je pro nás v tu chvíli složité někoho podržet a podpořit,“ napsal mi trenér v smsce.

Přesně to vystihl.